Slavkov u Brna

Slavkovsko v dávné minulosti

Nejstarší hmotné památky připomínající příchod člověka na Slavkovsko pocházejí ze stanice paleolitických lovců mamutů z Křižanovic a jsou datovány 45t až 25 tisíci lety před naším letopočtem. Poměrně hustě byla tato oblast osídlena v rozmezí let 4500 až 3000 př. n. l., což dokazuje prastará malovaná keramika z Křenovic, Vážan nad Litavou a z Lovčiček. Ze samotného Slavkova pochází ostří rádla z mladší doby kamenné.

V bývalé zdejší cihelně byl získán bohatý nálezový materiál lidu zvoncových pohárů (2300 let př. n. l.), byly nalezeny kostrové hroby kultury únětické a doklady o lidu mohylovém (kamenné hroby s popelnicovými nádobami). O křižovatce prastarých kupeckých cest vedoucích Politavím ze Středomoří k Baltu a ze západu na východ svědčí nález depotu osmdesáti bronzových hřiven a poklad římských mincí z období vlády císařů Theodosia ll. (408-450 n. l.) a Julia Maioriana (457-461 n. l.). K archeologickým nálezům keltského a římského osídlení se řadí rozsáhlá pohřebiště z období stěhování národů a stopy slovanského osídlení v katastru města. Z období tzv. mladohradištního se datuje nález pokladu - mincí tzv. obolu mrtvých, kterých bylo téměř čtyřicet nalezeno v rozsáhlém kostrovém pohřebišti. Senzací byl nález mince krále Knuta Velikého (1016-1035) pocházející z londýnské mincovny. V 10. a 11. století bylo již údolí Litavy hustě osídleno.

Není tedy zcela vyloučeno, že dle pověsti nazývali Uhři za svého vpádu na Moravu Slavkov „Téhérvárem“ nebo i „Bělehradem“ (Bílým městem), což by svědčilo o existenci pevného sídla z vápna a kamene. To snad bylo za pozdějších válek zničeno a nahrazeno novým sídlem (Novosedlice), vzniklým kolonizací tohoto území řádem německých rytířů. Těm původně zeměpanské území přidělil markrabí Vladislav I. Jindřich do užívání koncem 90. let 12. století. Řád zde postupně vybudoval jednu z ekonomicky nejvíce prosperujících komend na Moravě. Mezi řádovými statky se osada připomíná v listině vydané králem Václavem I. roku 1237.

Město ve středověku

V podhradí se na křižovatce dávných kupeckých cest začala rozrůstat poddanská osada, která dala základ ulicovému půdorysu Slavkova. K českým usedlíkům postupně přibývali také Židé, kteří si jihozápadně komendy zbudovali vlastní gheto. Spojením křesťanské a židovské obce byl dán podnět ke vzniku silné hospodářské aglomerace povýšené králem Václavem IV. roku 1416 na město.

To bylo obehnáno pevným hradebním systémem se čtyřmi branami. Jeho centrum se pravděpodobně nacházelo v místech, kde nyní stojíme. Jednalo se o severozápadní část osnovy raně gotické městské lokace, zasypané později při zřizování zámeckého parteru. Její význam byl umocněn existencí gotického kostela sv. Jakuba Většího, připomínaného již v roce 1322, a dále přiléhající samostatnou městskou věží, jež plnila společnou funkci zvonice a hlásky. Chrám měl v 17. století 5 oltářů a na obecní věži visely 3 zvony. V 18. století však již byly obě stavby velmi sešlé. Farní kostel se v červenci 1757 z části sesul, a proto byl uzavřen. Před výstavbou jižního parteru pak došlo k jeho zboření. Zvony na věži několikrát pukly nebo se při požáru roztavily a musely být znovu přelity. Samotná věž vyhořela roku 1762, byla zbořena roku 1770. Zvony byly zavěšeny na tzv. Hodinové bráně, která k tomu byla upravena. Vybudováním jižní části zámeckého parteru zanikl i původní historický střed města a jeho funkci převzalo dnešní náměstí Františka Palackého. Spolu s kostelem a hláskou zanikl současně i městský hřbitov.

Zdroj: http://www.slavkov.cz