Bukovec

Na Bukovec se poprvé upozornilo v souvislosti s bratry Dobrohostem a Mutinou z Bukovce, které Sedláček v letech 1174 až 1183 ustavil purkrabími v Praze a kteří se založením Hostouně (Dobrohost) a Mutěnína (Mutina) zapsali do historie. Jméno obce může být bezpochyby odvozeno od českého slova Bukovec připomínajícího buky, v německé lidové slovesnosti bylo pozměněno na Mogolzen. K roku 1289 se mluví o jistém Jaroslavu z Bukovce také jako o majiteli Čečovic. Tentýž Jaroslav nebo jeho nástupce přemístil své bydliště do Čečovic a vlastnil obě místa, neboť z r. 1355 a 1358 pochází zmínka o Jaroslavu z Čečovic jako zakladateli kostela v obou vesnicích. 1364, když se Bukovec a Čečovice spojily, se uvádějí jako majitelé bratři Jan Bušek a Vilém z Velhartic, později Jan sám. Od něj zdědila jeho dcera Anna mimo jiné hrad, kostel a vesnici Čečovice, dále vesnice Bukovec, Nemněnice a Všekary. Když se třetím sňatkem usadila v severovýchodních Čechách, pronajala čečovické statky, které nyní často měnily majitele, Jindřichovi z Rožmberka. 1513 přešly na Wolfa z Ronspergu, pak na Jana z Gutštejna. 1546 je zdědil Jan mladší z Lobkovic, který je připojil ke svému panství v Horšovském Týně.

Roku 1587 uvádí urbář, že měl Bukovec v panství Horšovský Týn – Čečovice 13 statků. Bukovečtí sedláci byli tehdy spolu s dalšími povinni zamluvit na podzim a na jaře panská pole a byli přibíráni i k sušení sena. Domácí jména Venda a Říha se tehdy již vyskytovala s nepatrnou odchylkou.

1789 čítalo místo 28 čísel, 1839 29 domů s 205 německými obyvateli, 1903 38 domů s 246 obyvateli, 1939 56 domů s 258 německými obyvateli. Výměra plochy obce činila r. 1937 584,07 ha a rozdělovala se na 346,90 ha polí, 34,59 ha luk, 50,78 ha pastvin, 128,02 ha lesa a 2,47 ha zahrad.

Bukovec byl sídlem farnosti, ke které patřily ještě vesnice Doubrava, Malý Malahov, Čečovice, Šlovice, Nemněnice, Černovice, samota Sv. Barbora, jakož i Hraďišťany v okrese Stříbro a Všekary a Štíchov, které dřívě měly alespoň německou menšinu, posléze byly české. Obě posledně jmenované obce ovšem vždy směřovaly spíše ke Staňkovu a po anšlusu (= násilné připojení Rakouska k Říši) spadaly k protektorátu. Původně románský kostel Nanebevzetí Panny Marie obklopený statnými lípami a kaštany pocházel z doby okolo roku 1200 (věž a loď) a byl starým pevnostním kostelem (Ecclesia castellata). Byl přestavěn ve 14. století a poté se častěji renovoval. V presbytáři opatřeném příčnou žebrovou klenbou se nacházel gotický svatostánek a malý portál v sakristii. V lodi byl bohatě tvarovaný gotický čelní portál. V oknech presbytáře se dochovaly jednoduché gotické kružby, v lodi hojné novější plaménkové kružby. Na hlavním oltáři z druhé poloviny 18. století se nacházela gotická socha Madonny z druhé čtvrtiny 15. století.

Emlerův „Daňový rejstřík Plzeňského kraje 1879“ uvádí výše zmíněný kostel už pro rok 1384 ve zřizovacích knihách děkanátu a arcijáhenství Horšov. K roku 1407 existuje tamtéž zmínka o faráři Prkošovi (Prokošovi?) z Bukovce, který vedl proces s purkrabím z Plané. 1786 se stal farářem v Bukovci Jan Malý (Klein), osobním kaplanem byl jmenován Lorenz Girzik.V 18. století byl kostel uvnitř restaurován, 1855 pak zvenku a ještě před první světovou válkou opatřen novou malbou. 1777 odlil zvonař Jakub Seitz z Plzně oba velké zvony. Zvony byly r.1917 sneseny z věže a roztaveny. Český kněz Josef Jačka (Jatschka) obstaral nový zvon, který pravděpodobně padl za oběť druhé světové válce. (Jačka se po první světové válce při jedné mši pokusil modlit se a nechal věřící zpívat jen česky, což mu přineslo stížnosti a protestní oznámení na faře. Hřbitov se dříve nacházel okolo kostela, potom byl přemístěn poblíž pozdější cihelny a konečně jako centrální hřbitov pro celou farnost za Malým Malahovem a patřil napůl církvi a obci.

K bukoveckému kostelu byly přiděleny jako filiální kostely kostel Sv. Mikuláše v Čečovicích a kostel Sv. Barbory, přičemž tamní farář učil náboženství v Bukovci, Čečovicích a na Sv. Barboře.

Budova lidové školy měla dříve tři třídy, později třídy dvě. Byla postavena 1885 a měla tři učebny, k tomu učitelský byt, dvě menší sborovny a velkou zahradu k pěstování ovoce a zeleniny. Ke škole v Bukovci patřily i vesnice Malý Malakov, Doubrava, Šlovice, Nemněnice; dříve také Čečovice a Černovice. Na začátku školního roku 1924 byla jedna učebna německé lidové školy v přízemí zrušena a na jejím místě otevřena česká menšinová škola, která byla předtím umístěná na faře. Jejími žáky byli Češi přemístění do německé oblasti, při anšlusu ale sama od sebe zanikla.

Jako hřiště sloužila tzv. „Kraví mýtina“. Po anšlusu se zřídilo nové hřiště na „Hoře“, kde se konaly i četné sportovní soutěže mládeže, která byla vyslána až z Miřkova apod., což se v Bukovci považovalo vždy za vrchol.

Spořitelna a záložna Bukovec a okolí byla zřízena roku 1885. O její pozoruhodný rozkvět se zasloužil dlouholetý vedoucí spolku Jan Roučka, který zároveň vedl skladiště v Horšovském Týně a především jako komunální politik v rolnickém spolku bránil národní zájmy utiskovaného německého tělocvičného spolku.

Bukovečtí dobrovolní hasiči vznikli r. 1907. 1932 slavili 25leté výročí vzniku, což bylo spojené se křtem nové motorové stříkačky, jejíž kmotrou byla paní Marie Krippnerová, choť řídícího učitele Krippnera. Mše se konala před kostelem a zúčastnili se jí četné přespolní osobnosti.

Také pomník obětem války byl zřízen po anšlusu, kdy vznikl 9 padlým z první světové války důstojný památník v bezprostřední blízkosti kostela. Druhá světová válka si vyžádala celkem 24 Bukoveckých.

Hostinec U Dusíků, v jehož sále se konaly četné slavnosti a oslavy a ve kterém se častěji promítaly i filmy, vlastnil kromě toho ještě obchod s potravinami. Hostinec U Štýblů (Stübl) měl rovněž sál, kde se také konaly oslavy, a bylo k němu připojeno řeznictví. V místě byl obchod s koloniálním zbožím, dále tu byli 3 ševci, 2 krejčí, 2 kováři. Obyvatelstvo se skládalo z 9 selských statků s pozemky přes 25 ha, 4 menších statků s 10-15 ha, 15 malých rolníků s 5-10 ha a z ostatního obyvatelstva s pozemky pod 5 ha. Muži z posledně jmenované skupiny byli povětšinou zedníci, tesaři nebo horníci činní v dolech v Černovicích a na Sv. Barboře, než tyto zanikly, částěčně v Holýšově, jen málokdo také v cihelně za Sv. Barborou, která nakonec zrušila.

Josef Bernklau za spolupráce Václava Seliga