Deštnice

Na počátku 15. století vlastnili Deštnici Mikuláš Hrzek (Nikolaus Hrzko) (1401 až 1408) a po něm Hlaváč z Deštnice, který padl v r. 1424 v bitvě u Malešova. Po něm je uváděn v l. 1424 - 1434 jako majitel statku Tvoch z Nedvídkova, jehož Lounští zajali a věznili jako škůdce a nepřítele husitů. Tehdy je také poprvé připomínána Deštnická tvrz. Dalšími majiteli byli Jan Brebták (někdy též Bebták nebo Bublák) (Johann Beztak oder Oblak) (zřejmě koktavý člověk) z Nedvídkova a jeho bratr Pavel z Nedvídkova (Paul) (1443). Tito bratři prodali své dědictví dle dokumentů 15. března 1443 za 250 kop grošů Felixi Šťastnému z Tuchořic (Statny von Tuchorschitz) a jeho dědicům. K těmto statkům náležely tehdy Deštnice s dvorem, selskými dvory s nájmy a dvůr Nedvídkov, Újezd (zmizelá ves u Tuchořic) s poli, loukami, lesy a rybníky se všemi svobodami a plnou vládou, kromě vlastnictví lounských kněží a ročního nájmu 4 kop grošů, které Janu Štukovi z Pytkovic (Jahann Stuck von Pitkowitz) ku Deštnici náležely. (Archiv Český III, 527.) Rod z Nervákova byl později uváděn v pražském kraji (jeneč) (Jentsch), s Deštnicí byl ještě jednou zmiňován v r. 1454. V těchto letech zemřel v Deštnici Mikeš z Vraného (Mikesch von Wrana) a Vonslav z Beřkovic (Wonslaw von Berkowitz).

Na konci 15. století držel Deštnici Žibřid Strojetický ze Strojetic a po něm jeho syn Kašpar Strojetický ze Strojetic (Kašpar von Strojetit)(v letech od 1519 do 1533.Potom se zde rychle vystřídalo několik majitelů - r. 1533 Jan Mašťovský z Kolovrat (Johann Maschauer von Kolowrat), Jeroným Šlik z Holíče (Hieronymus Schlicck von Holitsch), potom přešlo zboží na Šebestiána z Weitmile (Sebastian von Weitmühl), v roce 1549 na Jindřicha ze Všetat (Heinrich von Wschetat-Schöbritz), kterého sestra Dorota (Dorothea) Deštnici prodala v roce 1552 Bohuslavu Felixi Hasištejskému z Lobkovic, který ji připojil líčkovskému panství (Herrschaft Litschkau). Ten proslul jako výborný hospodář a stoupenec Ferdinanda I. Na svém panství šířil protestantismus. Po smrti Bohuslava si panství rozdělili jeho synové Jan Valdemar a Bohuslav Jáchym. V té době však byla tvrz i dvůr následkem střídání majitelů v tak zchátralém stavu, že ji Lobkovicové dali rozbořit. Dnes není po tvrzi ani stopa a nelze také určit, kde stála.

Jan Valdemar (+1595) zůstal na Líčkově, ale brzy tonul v dluzích, takže byl nucen svůj majetek postupně zastavovat. Jeho největším věřitelem se stal Jiří Popel z Lobkovic (Georg Popel von Lobkowitz), který později koupil celé panství. R. 1593 se pokusil vyvolat opoziční hnutí ve sněmu. Tím proti sobě popudil císaře Rudolfa II., který jej dal zatknout a uvěznit nejprve na jeho vlastním radě Líčově, později v Kladsku a na Loti, kde r. 1607 zemřel. Do roku 1595 byly jeho državy zkonfiskovány a rozprodány. Dešťnici koupil Jan starší z Valdštejna (Johann der Aeltere von Waldstein auf Sedschitz), statky byly však brzy nato, pravděpodobně pro větší odlehlost, prodány měcholupskému panství (Michelober Herrschaf) při čemž zůstalo až do roku 1848. V roce 1623 byla zmiňována Děšťnice spolu se Sádkem, Lhotou, tronicemi a Veleticemi jako Měcholupům náležející ves a dvůr v té době ve vlastnictví Karla z Paaru. V r. 1690 koupil měcholupské panství Jaroslav z Vršovců a pak došlo ke střídání majitelů až do r. 1860, kdy koupil Měcholupy žatecký velkoprůmyslník a pivovarník Antonín Dreher, jehož potomci drželi Měcholupy až do r. 1945. Deštnický dvůr byl ještě v r. 1904 uváděn jako jeho majetek.