Radotín

Ze zajímavosti geologického rázu lze jmenovat v minulosti pozorovaný drobný výskyt drobové břidlice v údolí Radotínského potoka na samém kraji Radotína a jeho pokračování v dolní části návsi nález kamenného uhlí. V okolí Radotínského katastru se také nalézaly opály, které měly hnědavé zabarvení a vypadaly jako zkamenělé dřevo.

Katastrem od severu na jih protéká obcí potok, který v historii byl zvaný Červenice, dnes uváděný jen jako Radotínský potok.

Název obce Radotín je vytvořen přivlastňovací příponou –ín k osobnímu jménu Radota. Znamená ves lidí Radotových. Náš Radotín se poprvé v pramenech uvádí roku 1447.

Pozemky v Radotínském katastru se nazývají –

Mezi březím, Za kaplí, Mesla, Čtvrtě, Hlohová, Oujezdce, Díly, Kopaniny, Podchrastí, Mezicestí, Nívky, Kamence, Štěrbice, Loučka, Záhumení, Špidláky, Nadbrání, Široký, Doubrava, Záhumenice, Padělky, Za humny, Louky, Vrchoviny, Stráně, Vinohrady, Rozsochy, Vrchní hony, Prostřední hony, Dolní hony.

R. 1680 – 1740 byla na Moravě panská pošta. Z Vitonic 2 sedláci dvakrát týdně jeli s panskou poštou na trati Osíčko – Hor. Újezd – Vitonice – Soběchleby – Týn – Lipník, panským vozem na němž byla přikována truhla. Ráno jel sedlák po prázdnu do Osička, fojt mu dal poštu, zamkl truhlu a sedlák ujížděl do Vitonic. Zde se přepřáhlo a vůz jel do Lipníka. Na zámku písař otevřel truhlici, vybral dopisy, dal svoje, zamkl a sedlák hnal do Vitonic. Tam rychle přepřáhli a ten první jel do Osíčka, dal svoje, zamkl a sedlák hnal do Vitonic. Tam rychle přepřáhli a ten první jel do Osíčka odevzdat poštu.

Lipenskou katovnu zruinovali v zimě 1980 – 81 cikáni, kteří tam chodili na dřevo na topení. Vysekali vše dřevěné, narušili i krovy. Pod tíhou sněhu se střecha propadla a strhla i zdi. Zřícenina odklizena a město přišlo o turistickou atrakci.

Soběchlebský farář ThDr Jaroslav Kúřil je od roku 1980 generálním vikářem diecéze Olomoucké, což je zástupce biskupa.

První vlak projížděl Lipníkem r.1842. Práh Soběchlebského kostela má nadmořskou výšku 298m. Stará Soběchlebská farnost obsahovala Soběchleby, Blazice, Bezuchov, Lhoty: Houserovu, Měsíčnou, Rácovu, Radkovu, Oboje Nětčice, Oprostovice, Paršovice s Vlašovicemi, Rakov, Radotín, Simře, Sovadina a Žákovice. V době biskupa Brauna patřily sem i Byškovice a Vitonice.

Po roce 1278 v době bezvládí pronikají na Záhoří Slezáci, často násilně. Po smrti biskupa vyrabovali biskupský hrad Šaumburk nad Podhradní Lhotou.

Radotín měl pečeť se snopem a obilím. Fojt s konšely soudil spory o dědictví, dluhy, škody a meze, urážky na cti a ublížení na těle (lehké).

Zločiny soudilo nižší právo Lipenské, které bralo naučení u vyššího práva v Olomouci. Vesnický fojt mohl ukládat peněžité pokuty a až třídenní vězení bez újmy na zdraví. Fojt vybíral vrchnostenské dávky a platy. Na robotu svolával prostřednictvím svého sluhy tzv. ,,Potlukače“ který zvláštní hůlkou klepal večer na dveře nebo okno robotníkovo a volal: ,, Zítra na robotu!“ Úředním odznakem byla ferule – jakési dřevěné žezlo bohatě vyřezávané. Soběchlebská ferule jako jedinečně ozdobená je uložena v uměleckoprůmyslovém muzeu ve Vídni.

Zachoval se berňový registr moravský z r. 1516. Z Radotína od 20 usedlých lidí Matúš Petrlík fojt a Jan Jakubáč konšel přinesli 3 zl. 28 gr. V Soběchlebích platil usedlý 12 gr. v Radotíně jen 6 gr. v Paršovicích 4 gr. Vsi měly odměny podle jakosti půdy, velikosti lánu.

V Soběchlebích se čepovalo v obou krčmách pivo lipenské, jinde jen Týnské. Starý Dřevohostický kostelík byl na náměstí proti vyústění silnice od Radkov, který zašel požárem r.1676.

Lipenský zámek stavěn roku 1609. Město však 1613 týden po Velikonocích skoro celé vyhořelo. R. 1764 postavila obec Soběchleby krásnou barokní sochu sv. Vendelína patrona pastýřů a ochránce dobytka. Socha je asi dílem sochaře Ležatky z Cetechovic ( Kroměříž). Roku 1765 byl zbořen starý gotický kostel, který pro farní obec čítající asi dva tisíce duší byl malý. Do r. 1767 byl postaven nynější chrám. Plán vypracoval pro knížete Karla z Ditrichštejna Fr. Ant. Grimm tehdy nejlepší moravský architekt v Brně. Od něho je též kostel v Hranicích.

Kronika Kotkova poznamenává, že kníže pán všecko platil a roboty nežádal. Bohatství jeho pramenilo z rozsáhlých vinohradů kolem Mikulova a Puštorfu v Rakousku jižně od Mikulova. R.1769 byl kostel posvěcen biskupem když konal visitaci děkanství lipenského. R.1774 zřízena na č.39 dědičná rychta. Rychtářem jmenován David Podmol. Vrchností byl mu udělen titul ,,četný pán“. Posledním Soběch. fojtem byl Autonius Zámorský Dvořák na č.3.

Na vojnu byli rekruti chytáni panskými dráby a myslivci. Šťastný byl ten, kdo se dostal ,,za potok na zemanovo“. Tam za mladíkem drábi nesměli a zeman měl na čas dost zdatných pacholků (čeledínů). U něho byli v bezpečí, ale domů nesměli, dokud obec otec darem neobměkčil vrchního, aby povolil chlapci ženitbu. Pro jistotu se ženili i 15 letí chlapci a ti pak čekali u otce pět i více roků na nevěstu. Voják sloužil císaři pánu až ,,do roztrhání těla“ – to je do smrti. Lidé se úmyslně mrzačili, nebo alespoň si vyrazili přední zuby.