Strašice

Při procházkách malebnou krajinou může turista spatřit skromné pozůstatky po středověké a novověké těžbě železné rudy, které pomalu mizí pod všudypřítomnou zelení. Dále může navštívit i několik tvrzišť, která dříve chránila strašickou kotlinu. Tímto historickým náhledem se dostáváme k nejstarším dějinám Strašic. Podle střepových nálezů byly Strašice dlouhodoběji osídleny až v době hradištní (8-9. století). Příčinou byla vyšší nadmořská výška a neprostupné lesy. Hlavním důvodem ke kolonizaci tedy nebylo zemědělství, jako je to obvyklé v jiných krajinách, nýbrž se jednalo především o dobývání železné rudy. Tím získaly Strašice strategický význam již od středověku jako surovinová základna pro výrobu železa. Tuto přednost si uvědomovala celá řada šlechticů i panovníků. Osud obce byl tak spjat s mocným jihočeským rodem Rožmberků, kteří využili rezignace krále Jana Lucemburského na domácí záležitosti a významně rozšířili své panství do západních Čech. První písemná zmínka o Strašicích pochází z roku 1349, kdy synové Petra I. z Rožmberka drželi ve Strašicích „castrum et oppidium“ čili hrad a městečko. V tomto období se Strašice začaly hospodářsky rozvíjet. Období klidné konjunktury však netrvalo dlouho. Strašické panství, které vzniklo původně z královských statků, bylo roku 1352 „vyvráceno a vypáleno“ Karlem IV. Tento významný panovník zaútočil na rožmberskou doménu v rámci zklidnění poměrů v zemi, neboť se Rožmberkové zúčastnili půtek s Rakušany a na jihu Čech vypuklo několik válečných konfliktů. Osvícený panovník prokázal vypleněním Strašic svou faktickou moc. Obyvatelstvo tímto vojenským tažením utrpělo citelné ztráty a provoz hutí byl v té době také omezen. Definitivní pohromou pak byly husitské války, při kterých byl dobyt i strašický hrad.

V 16. století přešlo panství do rukou Lobkoviců. Problematické vztahy mezi Jiřím Lobkovicem a císařem Rudolfem II. vyvrcholily roku 1594. Jiří Lobkovic byl pro údajné intriky proti císaři zbaven majetku a nakonec byl odsouzen k doživotí. Správy zkonfiskovaného majetku se ujala Česká královská komora. V této době dochází k rozkvětu zdejšího železářství. Do tehdejšího městečka přichází celá řada odborníků ze západní Evropy. Mezi nimi vynikal Jindřich Kašpar ze Sartu, který roku 1603 vybudoval ve Strašicích jednu z prvních vysokých pecí v českých zemích. Tehdy se zvýšil význam Strašic a mezi poddanými se objevila snaha získat městská privilegia. Ovšem proti zakročila vrchnost. Městečku tak bylo odepřeno právo na lepší postavení. Následující třicetiletá válka způsobila opětovný pokles Strašic na pouhou ves.

Jen velmi těžko se vracela prosperita do podbrdského regionu. Obyvatelstvo bylo zdecimováno válkou a vrchnost jej byla nucena posílit o přistěhovalce z Německa. Tímto se dostalo, vedle hutnictví, do našich krajů nové řemeslo - cvokařství, které se udrželo v naší oblasti až do počátku 20. století. Po zklidnění válečných poměrů nastalo období technologického rozvoje. V 18. století jsou ve Strašicích funkční tři vysoké pece a pět hamrů. V této době je také upraven kostel sv. Vavřince do pozdně barokní podoby.

Náves - pohled k radnici, zdroj: Brdská ediceDevatenácté století je ve znamení pokračujícího rozvoje obce. V roce 1851 je zahájena výstavba nové vysoké pece. V úspěšném rozvoji železářství chtěl pokračovat i známý Dr. Bethel Henry Strausberg přezdívaný král železnic. Roku 1868 skoupil celé zbirožské panství společně se strašickou hutí. Jeho smělé plány proměnit tento cíp Podbrdska na „český Manchestr“ skončily krachem. Jeden z nejbohatších mužů, který se snažil vytvořit soukromý evropský železniční monopol, se roku 1875 ocitá v bankrotu. Velmi těžká situace nastala pro dělnictvo. S plnou důvěrou investovali do akcií a podíleli se na podnikání „ krále železnic“. V období Strausbergovy konjuktury byly vybudovány některé významné budovy v obci, z nichž nejvýznamnější budovou se stala „městská radnice“. V roce 1873 byl totiž uznán Strašicím statut městečka.

Po roce 1880 skupuje železářské provozy ve Strašicích Max Hopfengärtner. Ten se soustřeďuje na stabilizaci hutního provozu. Proto je v roce 1892 ukončena činnost vysoké pece a zároveň zastavena těžba železné rudy. Část nezaměstnaných dělníků nachází práci v dřevozpracujícím průmyslu, někteří pak imigrují do USA i s celými rodinami. Další vrstvu obyvatelstva tvořili tzv. kovozemědělci - sezónní dělníci v kovoprůmyslu, kteří měli svá pole. Tradiční velké statky se vyskytovali ve Strašicích pouze v malé míře, a to především v části zvané Ves.

Náves, zdroj: Brdská ediceObdobí první světové války znamená opětovnou stagnaci rozvoje obce. Většina mužů schopným práce odchází do války. Přesto někteří zůstávají jako pracovníci v hutích, jejichž výroba je zaměřena na válečnou produkci. Po válečných letech přichází kýžená svoboda a obec se může spokojeně dále rozvíjet. Připomínkou padlých občanů je pomník na návsi, jehož autorem je Vojtěch Šíp. Realizován byl v roce 1926. V době nacistické okupace byla z jeho vrcholu odstraněna socha T. G. Masaryka.

Ve dvacátých letech se začíná o Brdy, které jsou v těsném sousedství Strašic, zajímat armáda. Proti projektu, vytvořit z Brd vojenský výcvikový prostor, protestovala veřejnost a celá řada významných osobností. Projekt byl v únoru roku 1926 schválen vládou. Samotné budování a kácení cílových ploch bylo započato v letech 1927/28. Armáda se v té době snažila vyjít vstříc obyvatelstvu a turismu, proto byl vstup do prostoru povolen (výjimkou byly pouze dopadové plochy). Situace se změnila v době okupace, kdy do prostoru přišla německá armáda, která zakázala přístup do prostoru a začala vysidlovat obyvatelstvo z dalších vesnic. Kostel a radnice, zdroj: Brdská ediceK ničení domů však nedošlo, a tak po válce se mohli lidé navrátit do svých domovů. Obec Strašice žila s armádou v období první republiky v harmonickém vztahu. V roce 1934 bylo započato se stavbou dřevěných patrových srubů, na které se používalo dřevo z cílových ploch. Na stavbách byli zaměstnáni místní dělníci a do kasáren dodávali zboží strašičtí obchodníci. Tím bylo zabráněno těžšímu dopadu tehdejší hospodářské krize. Patronaci nad kostelem sv. Vavřince přejalo Ministerstvo obrany. V roce 1939 jsou kasárna zabavena německou armádou, ale již v roce 1940 jsou zde ubytováni také vojáci Vládního vojska. Konec druhé světové války se neobešel bez obětí na životech. V okolí Strašic byla zastřelena více než desítka osob ustupující německou armádou. O život také přišel básník a učitel Karel Vokáč. Strašice byly osvobozeny dne 12. května 1945 Rudou armádou - 6. tankovou armádou 2. Ukrajinského frontu.

V poválečném období se rozšiřují místní kasárna. Do Strašic přichází sice zpět pěšáci a dělostřelci (1945), ale roku 1949 jsou zde umístěni i tankisté. Padesátá léta dvacátého století jsou ve znamení rozšiřování vojenského prostoru. Buldozery likvidují vesnice u Padrťských rybníků a zároveň je budován tankodrom na Bahnech (v těsné blízkosti Strašic). Kasárna jsou rozšiřována více než o polovinu a obec získává socialistickou tvář. Staré roubené chalupy a tradiční statky ustupují bytovým domům, do kterých se stěhují rodiny vojáků.

Demografický rozvoj vyvolává nutnost vybudování zázemí pro členy posádky. Je budováno obchodní středisko, nová škola,Stará škola, zdroj: Brdská edice rozšiřována infrastruktura. Armáda si rozšiřuje areál o celou řadu budov technického zázemí, učeben a ubikací. Budováno je také kulturní centrum (Posádkový dům armády). Nezapomíná se také na civilní obyvatelstvo, pro které je vybudován ve středu obce kulturní dům či zdravotní středisko. Původní živnostenské obchody jsou nahrazeny domem služeb. Ve staré škole vzniká agitační středisko. Změna přichází po roce 1989, kdy dochází k privatizaci většiny podniků a obchodů. Ke změnám dochází i v rámci vojenské doktríny. Armáda sice zachovává stále relativní běh kasáren, ovšem ten je postupně utlumován. V březnu roku 2004 odchází z kasáren 23. mechanizovaný prapor. Tímto končí i činnost posádky ve Strašicích. Odchodem armády se situace v obci mění. Občané sepisují petice proti rozhodnutí ministerstva obrany. Pobouření působí hlavně to, že velké procento obyvatel je zaměstnáno ve zdejších kasárnách. Nicméně se armáda definitivně rozhoduje. Obec Stará škola - kolorovaná, zdroj: Brdská ediceStrašice přejímá od státu danajský dar v podobě areálu kasáren a bytových domů. Adaptace kasáren na výrobní areály či další bytové jednoty naráží na specifické rozložení armádních objektů. Budoucí výroba přináší velké zatížení sítí. Obec je tedy nucena do velikého areálu kasáren investovat peníze z vlastního rozpočtu či vyhledávat granty podporující revitalizaci vojenských areálů. Majetek způsobuje obci zátěž, ta se musí rozhodovat a objekty cíleně odprodávat. To však přináší četná rizika ohledně zachování koncepce proměny areálu v soběstačný funkční celek. Armáda zde byla sedmdesát let a obec má nyní během pár let přeměnit vojenský areál ve funkční civilní prostor. Dalším dopadem odchodu armády jsou demografické změny. Kupní síla obyvatelstva je nižší, nabídka služeb se zákonitě musí snižovat. Občané musí dojíždět za prací a tím se obec mění v jakési sídliště, bez většího zájmu o okolní prostředí. Obec Strašice stojí na pokraji velkých rozhodnutí. Při rozprodeji kasáren je kladen důraz na smysluplný rozprodej.

V části bývalého vojenského areálu vznikají kulturní zařízení v podobě Společenského domu, muzea Středních Brd či Místní knihovny. Dřívější kinosál je přeměněn na multifukční zařízení, kde je možné pořádat taneční zábavy, výstavy či přednášky. Muzeum Středních Brd je od svého založení výraznou institucí vykonávající vlastní badatelskou, výstavní a výzkumnou činnost. Současně s těmito změny se obec stará i o celou řadu drobných sakrálních památek. Pozornost je věnována i dominantě obce - kostelu sv. Vavřince, který nedávno prošel významnou rekonstrukcí. V současnosti je v duchu historismu dokončována i budova radnice - obecního úřadu, kde byla již dříve rekonstruována obřadní síň.

Veškeré historické proměny jsou zaznamenávány pečlivě do obecní kroniky, kterou píše Petr Prokůpek a byla již několikrát oceněna jako nejlepší kronika Plzeňského kraje. V rámci zachování záznamů historických událostí pracují v obci výše zmíněné paměťové instituce. Historie a současnost se tak významně propojuje v místních tradicích i ve vizuálním kontextu expozic Muzea Středních Brd.