Spáňov

V 15. století koupilo ves město Domažlice a Spáňov tak s Chrastavicemi, Milavčemi, Bořicemi, Nevolicemi, Petrovicemi, Luženicemi a Luže-ničkami byl součástí městského majetku. Městu pak s kratšími přerušeními (např. v 1. polovině 16. století patřil Ferdinandovi I., koncem 16. století připadl k Rýzmberku) náležel do roku 1850. Spaňovští spolu s dalšími obyvateli městských domažlických a chodských vsí byli přifařeni ke kostelu Zvěstování Panny Marie na Dolním předměstí (dnešní kostel U svatých). Do školy chodily děti do Kouta na Šumavě. Škola tam byla zřízena jako filiálka farní školy ve Kdyni v roce 1794 Josefem Filipem ze Stadionu a Thanhausenu. Vedle koutských a spánovských dětí byly ke koutské škole přiškoleny děti ze Starce a dvora Bělohrad. Při stavbě této školy poskytla vrchnost stavební materiál a platila dělníky, přiškolené obce poskytly povozy na dopravu materiálu. Škola byla zřízena jako jednotřídní a v roce 1792 ji navštěvovalo 136 dětí. O další třídu byla rozšířena v roce 1833, když už ji ve školním roce 1824-1825 navštěvovalo celkem 219 dětí.

První statistiky

Podle prvních statistik, berní ruly z roku 1654, což byl soupis půdy a na ní hospodařících, bylo ve Spáňově osm sedláků (Jan Michl 28 strychů rolí, Dorota Strádalová - 20 str., Jan Votruba - 28 str., Václav Biwa - 37 str., Matěj Nový - 36 str., Jan Sech - 30 str., Matěj Lapaczik - 28 str.), dva chalupníci (Linhard Lauds - 10 str., Ondřej Kouda - 8 str.), zahradník Matěj Trsavý a pastýř Michal Michalowiz.

Po více než stu letech byl pořizován další soupis půdy a poddaných v rámci tereziánského katastru. Ve Spáňově, tehdy stále městské vsi domažlické, bylo 16 usedlíků: tři obhospodařovali pole s rozlohou do 1 strychu (bezzemci a domkáři), tři od 1,1 do 5 str. (zahradníci a domkáři), jeden 5,1 až 15 str.(chalupník), jeden 15 až 30 str. (hospodář) a nejvíce, osm, bylo sedláků, kteří měli po výměře 30,1 až 60 strychů. Co se týká skladby pozemků ve vsi, bylo nejvíce polí (404 strychů), 15,2 strychy ležely ladem, 14 strychů tvořily pastviny a konečně louky, které daly 57 vozů sena. Žádné lesy nejsou v katastru uvedeny. Celkový počet obyvatel Spáňova známe až z roku 1839, kdy ve vsi žilo 232 lidí všech věkových kategorií.

Vývoj po roce 1850

Významným předělem ve vývoji obce byl rok 1850. Po zrušení poddanství a zavedení obecního zřízení se stal Spáňov samostatnou obcí v politickém okrese Domažlice. Byl tu zřízen obecní úřad v čele se starostou a obecním zastupitelstvem. Náležela sem také osada Smolov. Žilo tu tehdy 373 obyvatel, což bylo podle statistik, periodicky prováděných i v dalších letech, nejvíce v historii obce.

Ve sčítacích operátech, pomocném materiálu pro sčítání obyvatel, lze sledovat také sociální strukturu obyvatel. V následujících řádcích se nabízí menší rozbor situace ve Spáňově v roce 1900.

Ve vesnici bylo 39 domů s 209 obyvateli. Ve třinácti staveních se uvádějí polní hospodáři, v pěti případech rolníci, ve třech chalupníci. V čísle popisném 3 u Janovců byla hospoda. V jedenácti usedlostech (v čp. 1, 3, 5, 6, 7, 9,18, 19, 31, 32 a 33) chovali kromě hovězího dobytka a drůbeže také koně. Tři koně měli u Kupilíků v čp. 9 a rovněž u Kupilíků v čp. 31. Spáňovští chovali jen málo koz, celkem sedm, a to především u chalupníků. Těch bylo ve vesnici jedenáct, dále tu žili dva domkáři, z nichž jeden se živil jako nádeník. V domě čp. 17 byla obecní kovárna s obecním kovářem Janem Krbcem. Kovářskému řemeslu se učil u otce také syn Josef. V domě čp. 38 provozoval kolářské řemeslo Šimon Kupilík. Z řemeslníků je ve sčítacích operátech ještě tesař, ten pracoval v tesařství v Koutě jako tovaryš. Číslo popisné 13 byla obecní pastouška. V ní bydlel s rodinou obecní hajný, v dalších místnostech pastoušky žila rodina dělníka pracujícího v domažlickém cukrovaru a dva obecní chudí. S číslem popisným 39 je uveden strážní domek ve Spáňově. Bydlel v něm s rodinou hlídač dráhy Josef Ehringer, jediný Němec v obci. Ostatní Spáňovští byli české národnosti. Většina obyvatel Spáňova ovládala čtení a psaní, pouze tři tu byli v roce 1900 negramotní.

Děti ze spáňovských rodin, které již absolvovaly školní docházku, se většinou živily službou: ve sčítacích operátech je uvedeno devět služebných, čtyři čeledíni, pět nádeníků. Děti pomáhaly při polním hospodářství. Dcery v rodinách vdovců vedly často domácnost. Dva spáňovští chlapci studovali, tři byli na vojně (v Plzni u 35. pěšího pluku, u dragounů v Haliči a u polních myslivců v Tyrolích). Ve sčítacích operátech je zaznamenáno jedno vystěhování do Ameriky.

Spáňov, jak bylo zřejmé již ze sčítacích operátů, měl zemědělsko hospodářský charakter. Obec zaměstnávala obecního sluhu, hajného, ponocného, drnomistra a kováře. Jejich činnost byla dána obecními předpisy. Ponocný měl za úkol po celý rok od jedenácti večer do třetí hodiny ranní každou hodinu troubit rohem nebo pískat píšťalkou. Obecní sluha musel každý den docházet na obecní úřad, do bytu starosty nebo jeho zástupce a vykonávat všechny potřebné práce spojené s obecním úřadováním, přinášet a odnášet poštu, obcházet členy obecního zastupitelstva, provádět bubnování, vyhlašování a podobné příležitostné práce. Také obecní kovář měl své povinnosti: musel ve svém oboru sloužit občanům Spáňova a při delší nemoci musel mít za sebe náhradu. Ráno, v poledne a večer zvonil v kapli.

K majetku obce patřil les a rybník. V roce 1912 byla za finanční spoluúčasti obce Spáňov vybudována silnice Spáňov - Mrákov. V tomto období poznamenala život v obci první světová válka. Po jejím vzplanutí v roce 1914 narukovalo v první výzvě jedenáct spáňovských mužů. Další odvody následovaly. Válka si i ve Spáňově vyžádala oběti na životech: Martina Seidenglanze z čp. 8, Matouše Forsta z čp. 15 a Josefa Kupilíka z čp. 26. Zraněn byl Petr a Adam Janovec z čp. 3. a Josef Ouřada z čp. 12.

V meziválečném období

Po ukončení 1. světové války a vzniku ČSR se po konsolidaci poměrů začal všestranně rozvíjet život v obci. Mimo jiné i spolkový a kulturní život. Na zasedání obecního zastupitelstva v roce 1927 bylo rozhodnuto, že se Spáňov stane členem Lesohospodářského svazu chodských obcí, do kterého vložila obec podíl 50 000 Kč. 13. 3. 1928 se ve Spáňově konala ustavující schůze hasičů, kteří se tady, 10 zakládajících a 23 činných členů, sdružili v hasičský sbor. O rok později bylo postaveno hasičské skladiště a zakou¬pena byla také benzinová hasičská stříkačka. 28. října 1928 byl položen základ k existenci obecní knihovny. Obci byla zaslána zásilka padesáti knih z Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze. Knihovníkem byl tehdy zvolen Jiří Svačina z čp. 10. V tomto období vznikl ve Spáňově také Hospodářský spolek, později Hospodářské strojní družstvo pro Spáňov a okolí. Významným počinem tohoto sdružení byla koupě mlátičky pro spáňovské zemědělce. Měli také monopol na výkup obilí. Pro potřeby chovatelů koupila obec v roce 1930 obecního býka.

I na poli sportovním byla možnost vyžití. 8. července 1934 byl ve Spáňově založen volejbalový klub. Hřiště bylo nad drahou v "Hluboké rovci". Historickým počinem ve Spáňově byla elektrifikace obce. 12. srpna 1931 se v obci rozsvítila poprvé v domácnostech elektrická světla, na návsi tři světla veřejného osvětlení.

Pro spojení Spáňova s okolím mělo také velký význam zřízení zastávky na železniční trati. Obec o povolení žádala v roce 1935 a 1. června v tomto roce začaly ve Spáňově stavět vlaky. Poprvé tu nasedalo 10 osob, později denně dvacet, někdy i třicet pasažérů. V následujícím roce byly na zastávce vysazeny na počest prezidenta T. G. Masaryka čtyři drobnolisté lípy a čtyři břízy.

Druhá světová válka

Druhá polovina třicátých let byla již poznamenána nastupujícím fašismem a blížící se druhou světovou válkou. Situace a nálada ve Spáňově a okolí je popsána v obecní kronice.

21. května 1938 se přesunulo československé vojsko k německé hranici s odhodláním bránit republiku. Vojáci přišli i do Spáňova zabarikádovat silnici pod železniční tratí směrem k Mrákovu. Spáňovští za tím účelem vozili z domova klády a dříví. Solidární byli občané Spáňova i s vojáky, kteří obsadili návrší kolem obce a kopali tu zákopy. Nosili jim do zákopů slámu, dávali jim jídlo a bílou kávu. Návrší bylo vojáky obsazeno do 20. června. V té době měli občané údajně svázané do rance nejnutnější věci a byli připraveni k útěku. Peřiny, truhly a cennější věci každý schovával, to nejcennější se i zazdívalo. Každý večer uléhali lidé s obavami, zda nebudou ráno ve vesnici Němci. Celou dobu okupace prožili však ve Spáňově relativně klidně. Do Říše byl totálně nasazen jeden starší muž a pět mladíků. Až v roce 1945 slyšeli ve Spáňově střelbu z blížící se fronty. Železniční trať byla střežena hloubkovými letci. Koncem dubna se stal Spáňov frontovým územím a ve vsi se objevilo množství německých vojáků. Americké letadlo, které Spáňovští zahlédli poprvé 1. května, dalo znamení k palbě na obec. První rána dopadla na hřiště, další na vepřinec k domu čp. 31 a zabila jednoho Němce, třetí zranila dva české občany v čp. 9. Německé vojsko se nato začalo stahovat a vzdalo se. V těchto dnech procházeli obcí vězni nejrůznějších národností vracející se z koncentračních táborů. Spáňovští zatím očekávali příchod Američanů ve sklepích a krytech. Dočkali se 5. května, kdy byla obec osvobozena.

Vývoj ve Spáňově po roce 1945

Brzy po osvobození se řízení obce ujal místní národní výbor. Byl ustaven na schůzi 25. května 1945 a na ní byl také zvolen předseda Jiří Kupilík z čp. 34. Funkci vykonával do září 1945, kdy byl vystřídán Josefem Červeným z čp. 14. Po jeho odchodu na jiné pracoviště v roce 1948 byl zvolen předsedou Tomáš Mleziva. V rámci národního výboru pracovaly komise, a to zemědělská, kulturně osvětová, finanční, zdravotní a pro výstavbu obce. V padesátých letech byla ve Spáňově zalesněna rokle v Klínu. Naplánovaná byla kanalizace obce. Probíhala v letech 1951 a 1952. Pro nedostatek financí pokračovalo její budování až v 60. a 70. letech, dokončena byla až v roce 1996. Svépomocí občanů byla ve Spáňově vybudována prodejna Jednoty a družstevní prádelna. Byla upravena náves s pozdně barokní kaplí z 2. poloviny 18. století. Kaple je šestiboká se zvoničkou, je v ní zlidovělý obraz Korunování Panny Marie. V adaptované obecní kovárně byla zřízena úřadovna MNV.

Tak jako v celé Československé republice bylo i ve Spáňově započato se socializací zemědělství. V roce 1950 byly ve vesnici organizovány společné žně a výmlat. Z podnětu malých zemědělců a KSČ byl ustanoven přípravný výbor jednotného zemědělského družstva, načež všichni kovozemědělci založili menšinové družstvo II. typu vyznačující se společnou prací v rostlinné výrobě. Dobytek, krmivo a osivo měl každý doma. Nastalo scelování pozemků, při kterém zabralo nejkvalitnější pozemky družstvo, ty méně úrodné zbyly soukromě hospodařícím rolníkům. To byl jeden ze způsobů nepřímého nátlaku na sedláky, aby vstoupili do družstva. Byly jim také stanoveny neúměrně vysoké dodávky státu, které nemohli splnit, a tak byli vydáni postihu. V roce 1952 se postoj proti soukromě hospodařícím rolníkům vyhrotil. Ve vesnici byli tři sedláci označeni jako kulaci a bylo jim v podstatě znemožněno hospodaření: nesměli zaměstnávat námezdní síly, byly jim stanoveny nesplnitelné dodávky, přepadávaly je časté kontroly při dojení, po žních jim bylo kontrolováno obilí. Jejich rodinám sebrali potravinové lístky i poukázky na ošacení. Nesplněné dodávky pak byly dostatečným důvodem pro uvěznění Martina Vondraše z čp. 1 ve věznici v Plzni na Borech. Stalo se to 4. listopadu 1952. Po návratu z vězení v březnu 1953 se musela celá rodina vystěhovat ze Spáňova do obce Čistá na Rakovnicku. Mohli si s sebou odvézt pouze osobní věci, malé množství uhlí a dříví, pár hus a slepic. O opuštěné hospodářství Martina Vondraše ve Spánově se měli postarat úředně určení občané. Další označený jako kulak, Josef Kupilík z čp. 32, byl za nesplněné dodávky vězněn od 2. 8. do 12. 9. 1953 v Domažlicích. Poslednímu "kulakovi", Antonínu Kupilíkovi z čp. 9, odvezli po žních veškeré obilí, takže neměl krmivo pro dobytek ani osivo. Oba dva posledně jmenovaní podali nakonec přihlášku do družstva. Nejprve byli odmítnuti, od 1. ledna 1954 pak milostivě přijati. To už bylo ve Spáňově JZD vyššího typu se společně ustájeným dobytkem. Ve Spáňově postavili družstevníci drůbežárnu, adaptovali prostory pro společný vepřín, postavili kravín. Násilná kolektivizace a majetek bez konkrétního vlastníka měl za následek úpadek zemědělské produkce a malý výdělek pro družstevníky. V roce 1960 bylo spáňovské družstvo sloučené s JZD Kout, v roce 1975 se stalo součástí ekonomického celku JZD Zahořany.

V roce 1960 byl Spáňov integrován do střediskové obce Kout na Šumavě. Zvelebování vesnice probíhalo v tomto období nejčastěji v akci Z. Budovaly se chodníky, autobusová čekárna a v roce 1978 byla opravena kaple. Vnitřní i vnější zdi byly nově omítnuty a interiér vymaloval pan Královec z Domažlic. Kolem kaple byly vysazeny nové lípy. Oprava byla finančně zajištěna sbírkami uspořádanými mezi obyvateli místní skupinou Československého červeného kříže. Občané Spáňova si v akci Z postavili prodejnu smíšeného zboží, ve které byl zahájen provoz v roce 1984. Místní skupina ČSČK a místní Svaz požární ochrany se výrazně podílely na kulturním a společenském životě v obci. Organizovaly se zájezdy pro děti a důchodce do blízkého i vzdálenějšího okolí. Tradičně se konal ve Spáňově hasičský ples, dětský maškarní bál, masopustní voračky, pouťová zábava. Požárníci zorganizovali 13. prosince 1980 I. setkání spánovských harmonikám. Zahrát přišlo 12 harmonikám, posluchačů se sešlo 150. Byla tak založena tradice trvající do současnosti.

Až do listopadu 1966 se kulturní i společenské akce odehrávaly v pohostinství u Janovců. Po jeho uzavření bylo v červenci 1967 otevřeno náhradní pohostinství u Pavla Šrámka v čp. 26 jen s malým lokálem pro 20 hostů. Pouťová zábava se konala vedle hostince pod stanem. I tato provizorní hospoda byla v roce 1969 uzavřena, proto se o tři roky později začalo s přípravou stavby nového pohostinství. To bylo během roku postaveno a ještě téhož roku 29. prosince v něm byl zahájen provoz. Na jeho stavbě se do značné míry podíleli občané. V akci Z se začala také v červnu 1986 přistavovat nová schůzová místnost občanského výboru a stávající budova úřadu měla být přebudována na výdejnu obědů pro důchodce a členy JZD.

Listopad 1989 a po něm následující události byly tak jako v celé republice výrazným předělem i ve vývoji Spáňova. Začali tu opět uvažovat o vytvoření samostatné obce. K této záležitosti se měli vyjádřit spáňovští občané, proto bylo 18. července 1990 vyhlášeno referendum, ve kterém se naprostá většina zúčastněných, 83% ze 130, vyslovila pro osamostatnění obce. V prvních demokratických komunálních volbách se již konaly volby do obecního zastupitelstva obce Spáňov. Starostou byl zvolen Vladislav Krstev, místostarostou MUDr. Karel Iha. Uvolnění, které v 90. letech nastalo, se projevilo ve všech oblastech života v obci. Někteří občané začali soukromě podnikat (hostinec si pronajal soukromník, Václav Kupilík z čp. 31 vyráběl židle, později si manželé Suchých zřídili obchod s elektronikou a opravu televizorů, soukromý je i obchod s potravinami). Změny nastaly také v zemědělství. V roce 1991 si zřídil soukromou zemědělskou farmu Jiří Křepel. Na konci tohoto roku bylo zrušeno jednotné zemědělské družstvo, místo něho vzniklo družstvo vlastníků. Konec státních dotací zemědělským družstvům a nekoncepční vládní politika v zemědělství zapříčinila obtížnou situaci zemědělců. Mnozí pracovníci z neperspektivního družstva odcházeli a na jejich místo museli být přijímám pracovníci z Ukrajiny a Slovenska. Lepší výdělek nacházeli spáňovští občané v sousedním Bavorsku. Otevření hranic na Západ umožnilo poznat sousedy ve Spolkové republice Německo a zejména v Bavorsku. Spáňovští hasiči (dříve požárníci), se vzájemně navštěvovali s bavorskými hasiči. Němci přijížděli na hasičský bál, na pouť, na setkání harmonikám.

V roce 1991 byl v místní kapli posvěcen nový železný kříž s oltářem a obrazem sv. Jiří, který se stal patronem obce. V kapli byly na jaře o pouti a na podzim o posvícení slouženy mše. V roce 1993 v ní bylo instalováno automatické zvonění. Zvoní se třikrát denně. Z rozsáhlejších akcí v obci je třeba ještě připomenout zbourání staré hasičské zbrojnice a postavení nové "hasičárny".

Podle posledního sčítání obyvatel z roku 1991 má Spáňov 174 trvale žijících osob. V současnosti je v obci 61 domů, jeden rozestavěný. Předškolní děti jsou umístěny v mateřské škole v Koutě na Šumavě, kam chodí také žáci 1. až 5. třídy. Starší děti navštěvují základní školu v Domažlicích. Rovněž pošta je v Koutě. V současné době je schválena Komplexní úprava katastru obce (scelování). Předběžné náklady na realizaci asi 200 000 Kč budou hrazeny státem. Pro další rozvoj obce byla zpracována urbanistická studie závazná pro její výstavbu, elektrifikaci, kanalizaci a plynofikaci, aniž by se porušil celkový ráz obce.

Použité prameny a literatura

Státní okresní archiv Domažlice (dále jen SOkA Domažlice), fond Obecní úřad Spáňov

SOkA Domažlice, fond Místní národní výbor Spáňov SOkA Doamžlice, fond Okresní úřad Domažlice Chalupa A. a kol., Tereziánský katastr český, sv.2, Praha 1966 Profous A., Místní jména v Čechách, díl IV, Praha 1951

Procházka Z., Domažlicko a Kdyňsko, Historicko-turistický průvodce č. 5, Domažlice 1996

Sedláček A., Slovník historický Království českého, Praha 1908

Steinbachová V., Rozvoj školství na panství Kout-Trhanov na konci 18. a v 1. pol. 19 st., in Výroční zpráva OA Domažlice 1986

Urbanistická studie Spáňov, Studio Kapa, Plzeň 1995

Přehled starostů Obecního úřadu a předsedů MNV ve Spáňově

(1893)-Jan Váchal

(1901 - 1903) - Jan Vondraš

1905-1907-Štěpán Kupilík

1909 - 1912 - Jakub Křepel, čp. 33

1914-1922 Josef Kupilík, čp. 32

1922-Josef Jírovec, čp. 29

1923 - 1930 Matěj Vondraš, čp. 19

1931 - 1945 Jiří Kupilík, čp. 34

1945 - Josef Červený, čp. 14

1945 - 1954 Tomáš Mleziva, čp. 35

1954 - 1957 Tomáš Jung, čp. 11

1957 - 1960 Václav Hruška, čp. 38

1990 - 1993 Vladislav Krstev, čp. 50

1994 - 1995 MUDr. Karel Iha, čp. 52

1995 - Josef Kupilík

V závorce jsou údaje, kdy nebyla určena přesná funkční období starostů.