Oráčov

Následující století přinesla Oráčovu a Klečetné jen málo pozoruhodného. Hrádek nad Oráčovem zanikl už ve 14. století; s jeho zánikem ztratil Oráčov i samostatnost svrchovaného panského statku a na nějakou dobu, než přišel opět nový majitel, se jedna polovina Oráčova stala součástí petrohradského panství, kdežto druhá měla jiného pána. Dobývání drahých kovů v okolí Klečetné se až na krátký rozruch koncem 19. století, kdy se uvažovalo o znovuotevření zdejších nalezišť, stalo už jen předmětem romantických pověstí a žádný blahobyt Klečené nepřineslo. Vrchnost v Oráčově i Klečetné se střídala jak dubnové počasí, aniž to jedné nebo druhé obci přinášelo výraznější užitek, a tak se jejich dějiny skládají hlavně ze zpráv o pohromách způsobených válkami, o přírodních katastrofách a epidemiích smrtonosných nemocí.

Za třicetileté války Oráčov zpustošili a téměř do základů vypálili Švédové (za své přitom vzal i místní kostel sv. Jakuba apoštola, který pak na svou obnovu čekal až do poloviny 18. století), Klečetné zvlášť utkvěla v paměti epidemie cholery v roce 1866, která v krátké době připravila o život třicet obyvatel, a také ničivá průtrž mračen v květnu 1872, která se sice obešla bez obětí na lidských životech, ale zdevastovala náves a louky podél místního potoka pokryla metrovými nánosy bahna a kamení.

Naopak velkou slávu prožil Oráčov v roce 1897, kdy na místním nádraží poprvé zastavil slavnostně okrášlený vlak nové železniční dráhy z Rakovníka do Bečova.