Děkov

Nedoložená tradice tvrdí, že kostel v Děkově byl vystavěn roku 1037 mnichy kláštera v Ostrově. Určitou historickou zmínku o Děkovu máme z roku 1325, kdy tu byl vladycký statek rozdělen na dva díly, z nichž jeden prodal Racek (ote) z Děkova bratru Burghardovi z Blšan a druhý prodal syn Rackův Přechovi z Kolešovic. Oba Rackové byli rakovničtí měšťané. Podací právo (patronát) nad kostelem měli v roce 1361 Jan ze Pšovlk a roku 1380 Zdislav. Český nápis na největším zvonu je proveden v písmu z konce 14. nebo počátkem 15. st. Zní: ,,Maria, Matko, pros za nás u Pána Boha. Pán Sionu nechť tento zvon opatruje".

Statky děkovské skoupili vladykové, kteří se psali Děkovci z Děkova. Z nich jsou známi Václav Zdislav, Jan Žáček, Jan z Drahna a Kateřina. Roku 1416 sedí tu Sulko z Děkova. Děkovci tu vládli do roku 1474, z nichž poslední byl Prokop. V létech 1519 - 1537 seděli tu Bobrovci z Bobrova. Jména českých vladyků svědčí o tom, že Děkov byl ještě v 16. st. český.

V té době stávala tu též tvrz o trojúhelníkovém půdorysu. Počátkem 18. st. byla ještě obývána. Pak byla srovnána se zemí, příkopy zasypány a místo požito na zřízení chmelnice. Vedle tvrze stával pivovar a východně od ní vysázen byl park. Z toho se chodilo přes rybník po dřevěné lávce do sklepů. Pivní sklep je dosud zachován pod domem č. 28 a vinný pod domem č. 30. Tento je v délce 8 m klenutý a pak je v déce 21 m vytesán ve skále s 5,5 m dlouhým pobočným sklepem.

Poslední Bobrovec byl povahy prudké a v hádce v jedné rakovnické hospodě těžce poranil Petra ze sklály. Byl za to dlouho vězněn v Červené věži v Praze Svoje zboží pronajal Muchkovi z Hokova za 80 kp č.gr. Ale Bobrovec se dostal s Muchkou do sporů a zboží děkovské prodal roku 1540 Němci Jiřímu Charvátovi z Barsteinu. Ten pak roku 1542 prodal dalšímu německému rytíři Erhardovi Štampachu ze Štampachu. Štampachové se za protestantismu orientovali k němectví. Tu již můžeme sledovati počátky poněmčení Děkova, neboť v dalších stoletích střídají se tu, až na malé vyjímky jen německé rody.

V době českého povstání roku 1618 držel Děkov Jan Barnklau ze Schonreutu, protestant, který v tom roce zemřel. Vdova po něm vypravila do českého stavovského vojska 3 pěšáky a 1 koně. Dědictví v Děkově získal příbuzný Gedeon, ale protože i on měl na povstání podíl, byl mu majetek po porážce stavů na Bílé hoře roku 1620 konfiskován.Děkov se pak dostal do rukou cizáka Františka de Couriers. Po Courierech následoval Emanuel Hildebrant a později Jan Kulhánek z Klaudensteinu do roku 1709. Pak se tu střídají různí nájemci, až roku 1717 koupil Děkov hrabě Jiří Oliver z Wallisů a připojil jej k panství kolešovickému.

Kostel tu byl od pradávna. Farní obec byla asi veliká, neboť roku 1384 odváděla 21 kp českých grošů půlroční desátku. Před husitskými bouřemi tu působil farář Jan ze Pšovlk a do roku 1416 Kuneš z Loun. Za Kuneše tu působili dva kaplani: Matěj z Mašťova a Jan z Rakovníka. Pak se děkovská fara v seznamu katolických far neobjevuje. Poněvadž celé okolí bylo husitské, přidali se i děkovští na stranu kalicha. V 16 st. uplatnil se tu protestantismus.

Za protireformace v období let 1665 - 1788 vystřídalo se na děkovské faře 9 kněží katolických, vesměs Němců. V létech 1789 - 1834 působili tu Češi: Hrubý, Kratochvíl, Čermák, Kůrka, Říha a Votěrka. Ti byli vystřídáni dvěma Němci a od roku 1885 byli tu opět Češi: Kabát, Bočan a Fryč. Poslední František Fryč napsal množství článků z historie obcí našeho pohraničního kraje.

Původní kostel byl zničen za třicetileté války. Nynější pochází z roku 1664, ale přestavěn byl v roce 1729.

Kromě zmíněného českého nápisu na zvonu připomíná původní český Děkovtaké trať "Luschka", což je z českého luhlouže.

V roce 1921 bylo tu 99 domů a 509 obyvatel, z toho 36 Čechů, 471 Němců a 2 cizinci. V roce 1930 bylo tu 63 Čechů a 458 Němců.