Krchleby

První písemná zmínka o obci je z roku 1323, kde jsou Krchleby uváděny jako statek Benešův. Později se ves stala majetkem města Nymburk. Pro účast ve vzpouře v roce 1547 byly Krchleby odňaty Nymburku a připojeny k panství poděbradskému. Krchleby byly vzhledem ke své poloze v úrodné polabské rovině vždy obcí, jejíž obyvatelé se zabývali především zemědělstvím, chovem dobytka a později návaznou řemeslnou výrobou. Podívejme se blíže, jak se zemědělství v průběhu staletí vyvíjelo:

Středověké zemědělské postupy byly náročné na lidskou práci. Používaly se jen primitivní a nedokonalé nástroje a nářadí. Nedostatečně obdělávaná půda se musela často nechávat ležet ladem. Vypěstované obilí se žalo srpy, protože se méně vydrolovalo, než při sklizni kosou. Mlátilo se přeháněním dobytka po udusané ploše, tzv. humně, později pak cepem. Úroda se skladovala nejprve v obilních jamách, hlubokých hruškovitých dírách v zemi. Časem se skladem zrna staly špýchary. Produkce byla malá a proto každá neúroda mívala pro obyvatelstvo katastrofální následky.

Vedle obilnářství byl druhým základním odvětvím feudálního zemědělství chov dobytka a domácích zvířat. Tehdejší dobytek byl ve srovnání s dnešním výrazně menší. Chronickou potíží středověku byl totiž nedostatek píce. Pícniny se až do 18. století nesely, protože každý kus půdy musel sloužit pěstování obilí. Nejrozšířenějšími chovnými zvířaty byly proto skromné a užitečné ovce. Vlastnictví koně, krávy nebo páru volů představovalo ve své době velké bohatství.

V zemědělství došlo k převratným změnám až v polovině 13. století. Rozšířilo se především používání pluhu, který oral hlouběji a dovedl zeminu i částečně obracet. Rozšíření volského jha a koňského chomoutu umožnilo využívání tažné síly dobytka a koní, ustájení dobytka přineslo dostatek hnojiva a přechod na trojstranné hospodaření (ozim - jař - úhor) znamenal vyšší výnosy. Radikální zvýšení výnosů zažehnalo trvalou hrozbu hladu a umožnilo řemeslníkům, že se o svou výživu nemuseli starat prací na poli, ale mohli se věnovat jen svému řemeslu. Tím se také řemeslné výrobky stávaly lacinější a dostupnější pro zemědělce.

Středověké zemědělské postupy byly náročné na lidskou práci. Používaly se jen primitivní a nedokonalé nástroje a nářadí. Nedostatečně obdělávaná půda se musela často nechávat ležet ladem. Vypěstované obilí se žalo srpy, protože se méně vydrolovalo, než při sklizni kosou. Mlátilo se přeháněním dobytka po udusané ploše, tzv. humně, později pak cepem. Úroda se skladovala nejprve v obilních jamách, hlubokých hruškovitých dírách v zemi. Časem se skladem zrna staly špýchary. Produkce byla malá a proto každá neúroda mívala pro obyvatelstvo katastrofální následky.

Vedle obilnářství byl druhým základním odvětvím feudálního zemědělství chov dobytka a domácích zvířat. Tehdejší dobytek byl ve srovnání s dnešním výrazně menší. Chronickou potíží středověku byl totiž nedostatek píce. Pícniny se až do 18. století nesely, protože každý kus půdy musel sloužit pěstování obilí. Nejrozšířenějšími chovnými zvířaty byly proto skromné a užitečné ovce. Vlastnictví koně, krávy nebo páru volů představovalo ve své době velké bohatství.

V zemědělství došlo k převratným změnám až v polovině 13. století. Rozšířilo se především používání pluhu, který oral hlouběji a dovedl zeminu i částečně obracet. Rozšíření volského jha a koňského chomoutu umožnilo využívání tažné síly dobytka a koní, ustájení dobytka přineslo dostatek hnojiva a přechod na trojstranné hospodaření (ozim - jař - úhor) znamenal vyšší výnosy. Radikální zvýšení výnosů zažehnalo trvalou hrozbu hladu a umožnilo řemeslníkům, že se o svou výživu nemuseli starat prací na poli, ale mohli se věnovat jen svému řemeslu. Tím se také řemeslné výrobky stávaly lacinější a dostupnější pro zemědělce.

Tato tvář venkova pak zůstala téměř nezměněna celá dlouhá staletí, od 13. až do poloviny 19. století. Vezmeme-li v úvahu poddanské postavení obyvatel vesnic, kdy nebylo možné stěhovat se volně z panství na panství, učit se řemeslu nebo studovat a cestovat, není tato skutečnost tak udivující. Výměna zkušeností byla prakticky nemožná a rozšiřování technických novinek velmi pomalé. Uvolnění poměrů přineslo až zrušení roboty a poddanství v roce 1848. Změnilo tvář venkova od základu.

Naší obci se nevyhnuly žádné historické etapy. Zažila těžké období poddanství a nevolnictví, války s pustošivými vpády vojsk, hladomor i epidemie. Přesto každodenní běh života měl svůj nezávislý rytmus, svůj řád den za dnem, rok za rokem. Tento řád byl závislý na ročním období a k němu náležejícím povinnostem - orba, setí, sečení trávy, sušení sena, sklizeň obilí, výmlat, sklizeň brambor, řepy - stále dokola. Všichni naši obyvatelé, ať rolníci, sedláci, řemeslníci či chalupníci, byli nuceni velkým úsilím a dřinou zajišťovat svoji obživu a prosperitu svých hospodářství i řemeslných živností. Zamyslíme-li se nad životy našich předků, měli bychom jim s úctou přiznat velikou houževnatost a vytrvalost a přát si, aby i naše úsilí a naše práce byla dalšími generacemi oceněna.