Košíky

Oblast košického prostředí byla bezpochyby osídlena pak i v daleko pozdější době hradištní, neboť severně od Košíků v místě zvaném “Sklepiska” se nachází dosud archeologicky neprobádané vyvýšené hradisko, pravděpodobně velkomoravského původu. Možno předpokládat, že hradisko bylo funkční ještě v 11. a 12. století a jeho posláním mělo být střežení tzv. “jantarové cesty” vedoucí od Baltického moře, Moravskou branou přes “Vindobonu” (Vídeň) dále na jich do Itálie. Obvod opevnění tohoto hradišťska má tvar nepravidelného obdelníkového čtyřúhelníku a měří 1.022 m. Obranný hlinitokamenitý val je místy 2 m vysoký, v jednom místě prolomen dvěma vchody – branami – a jeho obranyschopnost byla zesílena 8 ¸ 12 m širokým příkopem.

Pozdější a již trvalé osídlení košického katastru nastává někdy začátkem 17. století, kdy zde vznikla osada jako lesní lánová ves vyklučením lesa.

Podle prof. Hubáčka prý se na obec přenesl název z příjmení hradišťského měšťana Košíka, který měl pronajatý ovčín na Rovné, což se zdá být málo pravděpodobné. Pan kanovník Loprajs pro vznik názvu obce uvádí tuto prozaickou idylku: „Halenkovice – Alinkovice - byly pojmenovány po Aleně Bruntálské, choti panaJana z Rotálu, Jankovice – byly pojmenovány po samém zakladateli Janu Rotálovi. Obyvatelé košického regionu prý trápilo, že jejich víska jméno nemá. Měli však něco, co v „Alinkovicích” ani v „Janovej” (Jankovicích). Při jejich potoce rostly překrásné vrby, jejichž proutí bylo vhodné k pletení proutěných předmětů používaných v hospodářství. Z tohoto proutí nejzručnější košikář uplet pěkný košíček, který naplnili nejlepšími hrozny z jejich chudých vinohrádků a s tímto darem vyslali do Napajedel na zámek deputaci s žádostí, aby byl přidělen název jejich obci. Když vrchnost jejich prosbu vyslechla a uviděla nádherný koš s hrozny, tak se jí toto dílko zalíbilo, že se otázala, kde že tu proutěnou nádobu vzali. A když pověděli, že si takové koše sami pletou z proutí rostoucího kolem jejich potoka, vrchnost zvolala: „Když umíte dělat tak pěkné koše – nechť se vaše vesnice volá Košíky.” – A tak obec dostala jméno.”

Tato pověst je jistě velmi zajímavým mýtem s idylicky laděným výkladem o názvu obce Košíky. Že se určitě na Košíkách pletly z vrbového proutí koše i košatiny pro vozíky a jiné nádoby tak potřebné v hospodářství, zůstává nade vší pochybnost.

O pečeti

Pečetě mají svou dlouholetou tradici. K ověřování pravosti písemností byly používány již ve starověku a do středověku přešlo jejich používání prostřednictvím římských císařů a papežů. Pečetěmi byla ověřována pravost listin v době. Kdy znalost čtení a psaní byla výsadou úzkého okruhu lidí – většinou kněží a mnichů. U nás se začalo užívat pečetí asi ve 2. polovině 11. století a prudký rozvoj v užívání pečetí nastal pak až ve 12. a 13. století. K pečetění se užívalo včelího vosku barveného v různých odstínech, to pro odstupňování hodnosti řadu. Nejběžnější byla barva černá, vyšší úřady užívaly zpravidla barvu zelenou nebo modrou a nejvyšší úřady pak barvu červenou.

Košíky právě patřily mezi obce, kterým byla pečeť a tím i samosprávný „status quo” přidělen již koncem 17. století, a to v roce 1694, jak dokládají staré ověřené listiny. Původní pečetidlo obce mělo průměr 28 mm. V renesančním štítě je košík s hrozny a nad ním vodorovně položený kosíř. Pečetní pole je linkou odděleno od opisu S. DIEDINY KOSSIKY 1694, který je lemován linkou a vavřínovým věncem.

Dnes v běžném úředním styku se místo pečetí užívá razítek.

Název obce byl v různých letech na listinách uváděn v těchto podobách: 1671 KOSYKY – 1718 KOSSIKY – 1720 KOSCHIK – 1751 KOSCHIKY – 1846 KOSCHIK a také KOSSIK – 1872 KOSCHIK a posléze pak až dosud KOŠÍKY. (pozn.: spřežky „ss“ a „sch“ se čtou „š ” )

Kaple a boží muka na Košíkách

Na místě dnešní kaple stávala na Košíkách v minulosti menší zděná kaplička postavená někdy okolo roku 1780. Hlavně sloužila jako zvonice. Roku 1875 se sesula vlivem velkých a častých dešťů, neboť měla mělké základy, které se značně podmáčely. Její ztrátu lidé těžce nesli a toužili po nové kapličce. Základ k jejímu obnovení podala vdova po Pavlu Pospíšilovi z čp. 74, když svou dobrou vůlí odkázala 50 zlatých na stavbu nové kaple. K tomuto odkazu se přidávaly i další dary různých osob a tak za 13 let po zániku první kapličky byly postavena nová větší a prostornější kaple na hlubších základech. Po dohotovení a vybavení kaple došlo k jejímu vysvěcení dne 15. září 1889.

S dovolením konzistoře listinou danou dne 14. listopadu 1888 je dovoleno o zvláštních příležitostech konat v kapli mše svaté.

Okolo roku 1860 byly na okraji lesa „Na sypčinách” postavena kaplička s obrázkem Panny Marie. Na tomto místě prý dobrovolně ukončila svůj život služebná z nedalekého revíru. Říkali jí Kateřina. Zastřelila se snad puškou lesního mládence, který ji zhanobil a opustil. Místu, kde k tragédii došlo, se lidé vyhýbali a brzy se začalo povídat, že tam straší. Na počest a záchranu duše nešťastné Kateřiny dal kapličku postavit revírník Strachota.

Hospodářská činnost prvních osadníků

První trvalí osídlenci košíků, stejně jako Jankovic, pocházeli pravděpodobně z Valašska a údajně to měli být rebelové, které sem vrchnost převáděla v počátku protireformace, aby oslabila jednotu valašských evangelických „baranů”. Tito lidé přišli do kopcovitého lesy porostlého prostředí podobného jejich beskydskému domovu. Museli pokácet stromy, kmeny otesat na trámy a krovy a postavit z nich srubové domky k obývání, chlévy pro domácí zvířectvo a kůlny pro hospodářské nářadí, později pak i stodoly k uložení sklizně z chudých políček. Ornou půdu získávali vyklučením pařezů na vzniklých mýtinách. Takto vzniklým osadám se říkalo „lesní lánové vsi”. Takovou lesní lánovou vsí byly i Košíky.

Políčka prvních osadníků tvořila za obydlím úzké záhumenice, které pak rodina obhospodařovala. Políčka byla velice málo úrodná a obživa z nich pro rodinu nedostačující.Používal se tzv. trojpolní hospodářský systém, kdy se jedna třetina nechávala ležet úhorem – odpočinout. Na úhoru se pásl dobytek, který trávu nejen spásal, ale i půdu přirozeně hnojil.

Podle moravské rektifikace (přesné určení a rozdělení majetku občanů) v roce 1755 bylo na Košíkách 10 celých podsedníků, 14 půlpodsedníků a 58 domkařů. Záznamy z roku 1824 uvádí, že v tomto roce bylo na Košíkách 30 podsedníků a půlpodsedníků a 58 domkařů (těch tedy jako v letech 1755 ¸ 1770) a dále myslivna a škola.

Aby bylo možno stanovit výši poplatků, dávek a odvodů z jednotlivých hospodářských pozemků, byly tyto plochy ohodnoceny bonifikačními třídami.

Ze zápisu o hospodářské činnosti na Košíkách ve druhé polovině 18. století a první polovině 19. století můžeme konstatovat, že obyvatelé této obce žili většinou z nádenické práce. Sklizeň z polí neprodávali, protože roční úroda nestačila ani nezbytně nutné domácí spotřebě. Něco málo peněz tržili za ovoce, se kterým se chodilo na trh. Při překročení sousedního správního celku museli platit mýtné. Mýto se u vesnice připomíná již k roku1692. Z putýnky ovoce neseného do Kroměříže se vybíralo 6 krejcarů. Na hlavní nákupy se chodilo do Uh. Hradiště cestou, která byla v mokrých časech nesjízdná. Cesta spojující dnes Jankovice – Košíky – Traplice – Sušice byla zbudována až v roce 1898. Náklad na její výstavbu byl hrazen subvencí 6.000 zlatých, které uhradil jednak stát, jednak země. Obce a velkostatek na její zřízení daly zdarma pozemek a velkostatek na Rovné poskytl zdarma potřebný kámen.

V souvislosti s připomínkou námezdní