Horní Dubenky

Tyto archeologické památky předcházejí o několik desítek let první písemné zprávy o jednotlivých obcích. Někdy na počátku 14. století vzniklo na sledovaném území panství, jehož středem byl hrádek Janštejn. Ke státu patřil podlužní dvůr Horní Dubenky (Ritendorf) a část Jihlávky. V druhé polovině 14. století měnil janštejnský statek majitele i rozsah (r.1358 patřil Štěpánovi z Březnice, pak markraběti Jannovi atd.) V r. 1358 prodali Jan a Miroslav z Meziříčí Janštejn, Horní Dubenky a Jihlávku Jindřichovi z Hradce a území se později stalo součástí telčského panství. Hrádek s poplužním dvorem a vesnicí Ritendorf, která ležela pravděpodobně pod dvorem směrem k Nové Vsi, někdy blízko rozhraní 14. s 15. století vyhořel a nebyl obnoven. Zánik bývá spojován s válečnými událostmi husitského období, ale hojná keramika je vesměs starší.

Dobu osídlení osvědčuje mince nalezená na hradní cestě – haléř Václava IV. asi z doby nástupu jeho vlády 1378.

Nedávné meliorační práce odhalili mezi Novou Vsí a zříceninou Janštejna pozůstatky Lhotky. Jména Kovářka a Bražka (podle tradice jména dalších zaniklých osad v sousedství Lhotky) dokládá místo, kde stávaly brahy – stohy s posuvnou střechou na čtyřech tyčích.

Vyplenění kraje a změna osídlení bývá spojována s událostmi z podzimu 1423. Je nesporné, že u Horních Dubenek došlo k nějaké srážce mezi táborským houfem, vracejícím se na Tábor z rakouského pohraničí a odpůrci radikálních husitů vedených Menhartem z Hradce. Četné podrobnosti kolem této bitvy jsou pochybné a často prokazatelně nemožné. Hlavním informátorem je počátecký rodák Tomáš Pešina z Čechorodu, historik velmi nespolehlivý, který si vymýšlí účastníky bitvy na straně protitáborské, z nichž třeba pán z Vrchovišť nemohl existovat, protože jeho rod se objevuje v Kutné Hoře až ve druhé polovině 15. století a pak se teprve dostává Václav Vencelík v Vrchovišť do našeho kraje. Stejně nesprávné je tvrzení, že rybník Bor dostal druhé jméno Krvavec od krve prolité v bitce. Už roku 1369 se připomíná na místě dnešního jihláveckého nádraží vesnice Krvavé, patřící vladyckému rodu z Krvavého s erbem poloviny kříže. Pozůstatky vsi, zničené snad při stavbě železnice, dokládá také místní název Sedliště. Pozemky směrem k Boru nesou název V Krvavcích. Krvavcem je v listině z roku 1451 jmenován potok z rybníka Boru ke Kalištím. O rozšíření zpráv o bitvě u Dubenek se zasloužil také další počátecký rodák, básník Otakar Březina, v historické novele Rybník Krvavec. Jeho romantické podrobnosti se staly součástí lidové tradice. Z této lokality nejsou v počáteckém muzeu žádné pozůstatky zbraní, jak se často uvádí, a staré podkovy se nacházejí v celém kraji v takovém množství, že o nich není možné dělat historické závěry. Ani výsledek bitvy není známý. Pěšina sice mluví o porážce husitů, ale i v jiných podobných případech stojí vždy jako katolický kněz a titulární biskup na straně katolické a podle toho své vyprávění upravuje.

Po uklidnění válečných událostí 15. století je kotlina mezi Javořicí a Lískem obhospodařována poddanými z Kališť, Horních Dubenek, Jihlávky a Nové Vsi. Část nevýnosných polí zůstala ležet ladem a postupně zalesňovala. Šestnácté století je dobou budování rybníků, ovčínů a dvorů, protože se vrchnosti vyplácelo hospodařit na půdě ve vlastní režii. Doba poměrného klidu po válečných událostech 15. století umožnila také rozvoj řemesel. Mezi ně patřilo i sklářství. Na okrajích lesů byly dočasně zřizovány sklářské pece. Po vyčerpání okolního dřeva byly opuštěny a skláři se stěhovali jinam. V okolí Janštejna byla objevena při stavbě tovární haly v Počátkách nejstarší sklářská pec datovaná keramikou do 15. století. Na počátku 18. století je doložena sklárna u Částrova, zbytek sklářské pece je odhalen při rozorávání meze na Bělském kopci, sklářská pánev byla zazděna ve zdi Chadimova mlýna u Polesí atd. Podle tradice byly takové pece i u Horních Dubenek.

Období poměrného klidu vystřídal podzim 1618, snad nejstrašnější léta v historii kraje. V září táhla od Nové Bystřice přes Počátky do Pelhřimova císařská armáda a za několik týdnů se vracela k Jindřichovu Hradci. Žoldnéři pustošili cestou celý široký kraj. Takový byl začátek nepředstavitelného strádání ubohých obyvatel. Všemi směry procházely neustále oddíly vojska a chovaly se stejně surově, ať šlo o armádu nepřátelskou, nebo domácí. Nejhorší doba nastala po bitvě u Jankova, když se 10. března 1645 přihnali do končin pod Javořicí Švédové. Němým, ale výmluvným svědectvím těchto událostí jsou hromadné nálezy mincí. Z první fáze třicetileté války byl objeven “poklad” za humny u Horních Dubenek a v lese Budíně u Počátek a z období, kdy tu řádili Švédové, byl objeven nález u Kolaříků v Jihlávce. Po ukončení třicetileté války nenastal nikdy úplný klid. Tak v r. 1683 se tu formovala armáda pro Turkům obléhajícím Vídeň a po vítězství se jednotlivé oddíly vracely naším krajem a opět sužovaly obyvatele. K významným projevům útisku patřil útisk náboženský. Kolem Dubenek přetrvávala silná českobratrská tradice a není divu, že v lidovém podání se zachovaly četné vzpomínky na pronásledování nekatolíků, zřejmě s pravdivým jádrem. Patří k nim vyprávění o přepadení tajné pobožnosti u Studánky Páně pod Javořicí a tradice o pálení nekatolických knih na hrázi Talpova rybníka u Dubenek. Že tu skutečně řádil i pověstný jezuita Antonín Koniáš je možné doložit jeho dopisem psaným v červnu 1740 v Počátkách (uložený v tamějším muzeu). Statečnost a obětavost zdejších lidí dokumentuje budování dubenecké evangelické obce po vyhlášení náboženské tolerance za císaře Josefa II.

Hlavní soužení zdejšího lidu představovala bída hlavně v letech neúrody. V pohnutém roce 1775 byla v Dubenkách vojenská posádka jako článek řetězu po hranicích Čech a Moravy s cílem znemožnit přechod jednotlivých podněcovatelů selských nepokojů. Dvojakou úlohu hráli tehdy počátečtí měšťané, kteří ponoukali ke vzpouře Jihlávecké, ale sami zachovávali věrnost a ochotu vůči šternberské vrchnosti.