Hodíškov

Nejstarší zpráva o Hodíškově je z roku 1417, kdy byl urovnán spor o tuto ves mezi žďárským opatem Janem a Čeňkem z Lipého, pánem na Novém Městě. O prvních osadnících máme nejstarší zprávy v urbářích z let 1462 a 1483.

V 15. století měl zdejší dvůr vladycký rod Konáčů, ze kterého pocházel známý tiskař, překladatel a vydavatel Mikuláš Konáč z Hodíškova.

V roce 1607 potvrdil kardinál Dietrichštejn rychtáři jeho výsady a roku 1638 udělil tehdejší majitel Maximilián Dietrichštejn osadníkům právo odúmrtní s platností od roku 1670. Při zakládání nových pozemkových knih roku 1653 zde bylo 8 starých gruntů.

Do roku 1850 náležela obec ke žďárskému panství, od roku 1850 to byla samostatná obec v soudním okrese Žďár.

V letech 1813 až 1945 vlastnil rychtu v Hodíškově rod Linsbauerů, který se zasloužil o povznesení obce i kraje. Rychtu s dvorem upravili do dnešní podoby zámečku.

V roce 1866, během Prusko-rakouské války, přešla přes Hodíškov a byla zde utábořena pruská vojska.

Nejstarší zápis z Pamětníku Hodíškova z roku 1866

Prusko-rakouská válka

Po bitvě u Králového Hradce v měsíci červnu, která jak dějepisně známo porážkou rakouského vojska končila ustupovalo vojsko rak. stálým chvatem, jakož prus. vojsko, chtěje vítězství svých zbraní co jen nejvíce využitkovati toto všudy pronásledovali a to vždy v síle soustředěné, takže kdekoli rak. vojsko na odpor se postavilo, vždy přesili ustupovati musilo, ač statečně každý vojin jednotlivě hrdině každou píď půdy hájil.

Tak blížila se 10. července Pruská vojska. U Obyčtova a Hodiškova stálo 50 husarů na předních strážích. Na louperku u Sazomína stály as dvě rak. jednotky jsou lesem kryté u Ostrova. Escadrona kyrysníků, tu blížila se nepřátelská jízda pruská, též dělostřelectvo pruské a u Vatina svedena šarvátka, dělostřelectvo, navzájem též čině vystoupilo, několik mužů v této šarvátce padlých (z obou stran) na hřbitově Jamském pohřbená. Rakušané zajavše při této příležitosti, as 20 Prušáků ustoupili z míněné posice a Prušáci obsadili okolní vesnice, taktéž Hodiškov.

Strach a hrůza předcházela všude před Prušáky. Jak tito v Čechách řádili, to osvětluje dějepis a dosvědčuje jen v malé míře, kterak bezpříkladně surově s lidem zacházeno, před Prušáky utíkali též všichni i mladí lidé, nebo rozšířila se pověst že Prušáci z Čech své vojsko doplňují, což však na pravdě se nezakládalo. ck. úředníci utekli, kanceláře zavřeli, v největších však úzkostech zanechavše občanstvo vše řízení obcím, jakmile však bylo po válce, již zde byli četníci s bodáky, úřednici s perem za uchem a nyní ubozí rolníci, co ste zameškali, sice exekuce a šatlava Vás nemine!

Dne 9. července ráno přijela rakouská patrola do Žďáru a okolních vesnice až k nám do Houškova, na kopec do Zálom, do Kosov, u Chlumku atd. Pozůstavajíc z husaru do Žďára triskem ujížděli rak. povozy, mnozí uřezavše prostranky na koních pryč ujíždějíce pro Boha volali: utíkejte lidičky: již jest zde Prus. Jaký pláč a naříkání nastalo nyní v rodinách, kde kdo co měl na žactva a stravy, peněz a obylí atd. zazdíval do sklepů, do země, do skal a kde jen věděl a kdo mohl chystal se k útěku do lesů a ví Bůh kam utíkat chtěl. Kolik kdo katí, vest, kazajek na bydle měl, vše oblékl, hůl v ruce na zádech ranec, v něm upraženou jížku maje napečené pekáče (placky) a s pláčem loučil stým, kdo utíkati nemohl. Sem do Hodiškova přijeli, přiběhli, ze Sazomína s dobytkem a vozma, naložené brambory, slámu, hrnce k vaření a rozličné haraburdí i staré dřevěnky v ruce sobě nesli a domnívali se (ti ubozí), že v lesích jako u nás v Maňkovech aj. jich žádný nenajde.

Dne 10. července okolo 1 hodiny odpůldne vrazil Prus přes Jamy-Zálomy do Hodiškova 2 eskadrony jízdy s dobytými paláši a revolvery u starosty Josefa Chrásty čís. 30, kdež sme všichni občané se sešli - před domem na kopečku, očekávajíce Prušáky - na tyči majíce bílý šátek, volajíce o milost.

Velitel oddělení volá představeného: pro mužstvo kvartíry! Dobytek k porážce! Koňům oves a nám pívo! Pět důstojníků, 150 vojínů, 155 koní ubytovalo se u p. Linsbauera číslo 1, obec na své úhrady poslati musela pro sud píva do Hradešína, cena 16. Pak koupilo se 1 prase, a p. Linsbauer dal tele v ceně 10 zl. Fr. Košťálová číslo 2 přinést musela 4 m. bramborů. Tomáš Sochor číslo 9 donesl 2 centy sena a 1 cent slámy, z čísl. 14 Kondrát 2 centy slámy. Okolo Hodíškova rozdělena byla stráž, dodati se jim muselo dříví k vaření, které se z panské paseky vzalo, pak potrava pro vojsko a koně. Druhý den brzy ráno odtáhli k Bobrové, okolo poledne přijeli od té samé eskadrony, která u Linsbaueru ubytována byla. Čtyři muži na koních a dva slezli dolů a otevřeli maštal p. Linsbaura a vzali jeho mladé koně, železné šímle, a přivázali ke svojím a vylouskli poklonu p. Linsbaurovi, který sepjatýma rukama na ně se mlčky díval, jakoby řekli: no děkujeme ti, jsou to pěkní koně adieu! A vícekrát své koně nespatřil, koně tyto měli cenu 600 zl.

Dne 5. srpna přitáhla od Podolí přes Maňkovy pěší garda přes 500 mužů s celou bagáží, káry, děla, zavazadla, nemocné atd., p. Linsbauer obdržel jich 100, každý celoláník po 50 mužích, půlláník po 30, čtvrtláník po 20, familiant po 10, domkař po 5 mužích.

Rok 1866 byl pro nás v pádu válečném žalostný a osudný, co se úrody týče, může se za vydatnou a velmi hojnou nazvati, ač bohužel, to, co nám příroda v hojnosti více jak jiná léta propůjčila, válka vše zničující částečně na mnoze docela pohltila – co lenu se dotýče, zvláště nám jest podotknouti, že se výborně vydařil, to dokazuje zřejmě tehdejší jeho cena: až 40 zl.