Zásada

na východě- Jilemnicí

na západě - Černou Studnicí a Zásadou

na jihu - Semily a Kozákovým

na severu - pohraničním hvozdem Krkonoš a Jizerských hor, kde se zaměříme hlavně na průsmyk Novosvětský, jakožto nejdůležitější bod této vytýčené oblasti. (11. 1. 1158). Na otázku, zda v tomto kraji byl život již dříve, to je před pol. 14. století a snad i v době knížecí t. j. před 11. 1. 1158 (vláda krále Vladislava I., 1140 - 1173) můžeme odpovědět teprve tehdy, zjistíme-li si některé jevy a skutečnosti, které by nasvědčovaly na existenci starodávné pojizerské stezky vinoucí se z Čech do Slezska do knížectví Javorského. Její směr známe pouze k Turnovu odkud šla pravděpodobně přes Kozákov na Semily, Bozkov, Jesenné, Stanové, Olešnici, Rejdice. Příchovice, Kořenov a Nový Svět. Jaké poznatky nás vedou k tomu, že můžeme usuzovat na osídlení zdejšího kraje již v dobách nejstarších? Jsou to :

1. Jména kopců a návrší nazývaných dodnes Stráže, Ostraží, Varty a Strahovy - střežící zemskou stezku.

2. Nálezy zbytků starých sídlišť a sídlištních jam.

3. Větší i menší soubory mohyl a stará pohaniště.

K bodu 1.

Tyto kopce a návrší nesoucí jména Stráží a Vart jsou spolu opticky spojeny tak, že pravděpodobně mohlo být podáváno ve dne kouřové a večer ohňové znamení od jednoho kopce k druhému. V oblasti výše vytyčené je takovýchto míst zjištěno celkem 16. Hlavní stráží byl Kozákov a Mužský. Tyto stráže měly za úkol střežit starou zemskou stezku, směřující ze středu Čech k Turnovu a pokračující přes Bozkov, Jesenný, Trojánky, Stanové, Olešnici, Rejdice, Hvězdu (Příchovice), Kořenov a Nový Svět. Odtud pokračovala do Slezska do knížectví Javorského. Existence této stezky je zhruba prokázána až k Turnovu a Kozákovu, kde byly nalezeny některé pravěké nálezy, které nasvědčují tomu, že stezka Pojizerská vedla až sem. Směr stezky z Kozákova není bezpečně prokázán a není vyloučeno, že zde nevznikly různé varianty z nichž se též jedna uvádí a to Semily, Přívlaky, Jabloneček a Nový Svět. Nejsou však vyloučena ani jiná ramena jako po pravém břehu Kamenice t.j. od Vesce k Žel. Brodu, Jirkovu, Drakovu a haratickým úkolím do Olešnice, kde se mohla spojit se stezkou hlavní. Mohla však pokračovat i dále proti proudu řeky Kamenice širokým údolím k dnešním Velkým Hamrům, Tanvaldu a přes Horní Polubný opět na Nový Svět. V této variantě přestupuje stezka v nejnižším místě a to u Schenkenhanu hory asi v 750 m n.m. Že přes Příchovice pojizerská stezka vedla a nebo jedna z jejich nejdůležitějších větví je patrno z toho, že zbytky této stezky směřující od Příchovic do Kořenova jsou nazývány stezkou Javornickou a zakládací listina Rejdické huti z roku 1576 nazývá tuto cestu na rozdíl od jiných výslovně stezkou. Tyto staré zemské stezky byly lemovány řetězem sídel a vsí a směr Semily - Bozkov - Olešnice - Příchovice - Nový Svět byl opatřen největším počtem ostraží. Osídlení našeho kraje v dobách dřívějších t.j. dobách knížecích (před rokem 1158) je úzce spjato s existencí pojizerské stezky. Na podporu domněnky, že zemská pojizerská cesta - stezka uvedenými směry opravdu vedla a ústila v průsmyku Novosvětskérm, můžeme mimo ostraží podat i jiné důkazy :

Roku 1109-1110 vtrhl do Čech polský kníže Boleslav Křivoústý, aby osvobodil Bořivoje z vazby. Boleslav táhne do Čech ne obyčejnými průsmyky a průseky, ale přes hory a doly strmé a neschůdné, kde ho nejméně očekávali. Tak se bez většího odporu dostal až k Cidlině u Chlumce. V té době v Čechách Vladislav I. slaví hody svatováclavské a nic netuší o vpádu a rychlém postupu polských vojsk. Jakmile ale došla zpráva o vpádu Poláků, Vladislav I. narychlo shromáždí malé vojsko a vydává se proti Boleslavovi. Obě vojska se setkávají v okolí nynějšího Chlumce. Vojska ovšem rozděluje Cidlina, která v těch místech byla nebezpečná a plná bahnišť. Boleslav hledá brod, následován Vladislavem na druhém břehu až za Trutnov. Vojska se střetla pod Krkonošemi, kde se strhla velká a nepřehledná bitva, ve které se české vojsko muselo dát na útěk. Boleslav však české vojsko nepronásleduje a po krátkém odpočinku se vrací do Polska. Kosmas ve svém záznamu o napadení země České polským knížetem Boleslavem Křivoústým výslovně říká že:

1. Boleslav vtrhl přes Krkonoše

2. ne obyčejnými průsmyky a proseky

3. ale přes hory a doly strmé, kde se ho nejméně očekávalo

4. cestou hlídanou, kde se tu a tam vyskytovaly zástupy českých oděnců

5. a že se dostali přímo k řece Cidlině.

Dle těchto skutečností můžeme usuzovat, že polské vojsko překročilo české hranice v místech průsmyku Novosvětského, který byl v této době hlídán ozbrojenci ne však v takové síle, aby mohli nepřítele zastavit. Jednalo se tedy jen o běžnou stráž. Že nešlo o proniknutí do Čech průsmykem Žacléřským - Úpským je zcela jasné z toho, že tento průsmyk nemá strmých hor a dolů, ale že jeho přechod je pozvolný a ne takový, jak je kronikářem popisován. Mluví-li Kosmas o momentu překvapení (kde Boleslava nejméně očekávali) nelze mít na mysli průsmyk Žacléřský, neboť tento průsmyk pro svůj snadný přístup a přechod byl běžně používán pro vpády do Čech ze slezské strany. Uvážíme-li také, že Cidlina pramení přímo jižně od průsmyku Novosvětského, kde se Poláci dostali přímo k řece Cidlině. Za podpory těchto zjištěných skutečností můžeme uvažovat jedině o průsmyku Novosvětském a o zcela schůdné stezce tímto průsmykem již v dobách knížecích. Tuto naši domněnku podporuje i zachovaná a písemně doložená zpráva z r. 1376, která má význam i pro náš sklářský průmysl, neboť jasně mluví o tom, že zde již v tomto roce, tedy 1376 bylo značně vyvinuto zpracování skla. Jde o starou, německy psanou smlouvu (v kodexu 988 pražského městského archivu) uzavřenou mezi Nyclasem Queysserem von Hohenstadt a Hanussem von Glogaw. V překladu tato smlouva zní : Já Mikuláš Queysser, sklář z Vysokého, vyznávám veřejně, že jsem povinen počestnému muži Hahušovi z Hlohova dodat 3200 skel (t.j. okenních koleček). V této smlouvě se jasně mluví o voze skel, což přispívá k podpoře názoru, že průsmykem Novosvětským procházela poměrně schůdná vozová cesta, po které mohly být dopravovány i tak choulostivé náklady, jako jsou skleněné výrobky. Poněvadž oba Hlohovy (Dolní i Horní) leží severně od průsmyku Novosvětského je málo pravděpodobně, že by zboží bylo dopravováno průsmykem Žacléřským nebo dokonce přes Žitavu. Pro srovnání : v r. 1585 si Vimperští stěžují (t j. 200 let po uzavření výše uvedené smlouvy) na úbytek ruchu na stezce Boubínské, když prý jejich městem prochází týdně jen 2 až 3 kopy soumarů, k čemuž dochází po svedení hlavního proudu přes Prachatice. Z toho vyplývá, že stezka pojizerská byla vozy sjízdná již v době, kdy po jihočeské Zlaté stezce se zboží přepravovalo na soumarech. Zajímavé je ještě podotknout, že sklářská huť ve Vysokém již v této době musela být dosti známá a vyspělá, když jmenovaný Hanuš (farář ve Hlohově, který v této době opravoval a zvětšoval tamní chrám) objednává okenní skla ve Vysokém a nikoliv ve Schreiberhau, kde se již sklo rovněž zpracovávalo. Podporují-li tato uvedená fakta existenci Pojizerské stezky, můžeme říci, že byla první tepnou, jíž do našeho kraje proudil život i civilizace.

K bodu 2.

Nálezy starých sídlišť a sídlištních jam. Jedno z nejstarších a největších sídlišť je umístěno v Benešově u Semil, kde ve skalnatém terénu tvoří řeka Jizera jakousi smyčku a tím i vysoký nepřístupný ostroh. Skály stoupají do výše 20 až 50 m nad hladinou řeky a na vrcholu tohoto útvaru je planina měřící asi 300 x 800 m ( 22 ha ). Toto hradiště mohlo v případě nebezpečí pojmout i celý kmen, byl-li ovšem včas varován a to i s čeledí a stády. Byla-li potom vchodní převlaka (4- 6 m široká a 160 kroků dlouhá) vedoucí od severozápadu na plošinu uměle přervaná, stalo se hradiště nedobytným. Blízká jsou ještě hradiště u Jablonce nad Nisou zvané Hradešín a Hradištko u Studence. Vedle těchto hradišť, kde se v případě nebezpečí mohlo ukrýt více lidí, nalézáme v našem kraji i značný počet tzv. sídelních jam. Vyskytují se v okolí Jablonečku, Sklenařic, Zlaté Olešnice, Jílového a jedna byla objevena i poblíž Šizovny v katastru naší obce. Jsou to jámy o ploše několika čtverečných metrů s hlubším kotlíkovitým dnem, kde bylo umístěno ohniště obložené plochými opálenými kameny. Ve dvou takovýchto jamách na Sklenařicku a ve čtyřech na Olešnicku bylo vedle popele a uhlíků nalezeno hojně střepů, přesleny, křesadlo pazourkové, jako i stopy po výrobě železa a mnoho železné strusky. (Objevy z roku 1933-34). Další, poměrně bohaté nálezy byly objeveny r. 1913 a 1921 u paty skály zvané "Birnbaumfelsen" položené na jih od přímky Bukovec-Souš. V jeskyni u paty skály ve vrstvách hrubého písku a popele s uhlíky byly nalezeny : sekery (z tmavě žlutého pazourku a sienitová), pilka, šíp a oštěp, střepy a nádoby točené v ruce se zdobeným šípovým vzorem. I v Zásadě byl nalezen kamenný mlat (1926). Jde jistě o nálezy velmi staré, které dokazují, že již v dobách dávných byly tyto drsné a poměrně dosti nesnadno přístupné kraje obydleny.

K bodu 3. Větší i menší soubory mohyl a stará pohaniště

U skalního útvaru "Birenbaumfelsen" na skále zaujalo mnohé vlastivědné pracovníky to, že na vrcholu nejvyšší skály je vždy pět míst. Mezi dvěma mísami vede hluboká čára od severu na jih. Dlouhá je asi 2 metry a na první pohled je patrno, že byla vytvořena lidskou rukou. Severním směrem je tak zvaná Čertova skála, kde jsou 3 obdobné mísy. Takovéto mísy se nacházejí i nad Berany na jedné ze skupiny skal nesoucí jméno "Čertova kovadlina". Jedna ze skal má na vrcholku mísu, z níž na okraj skály vede úzká stružka. Podobná mísa se vyskytovala také na hřebenu Pustiny a to ještě před 1. světovou válkou. Odedávna se tam říkalo u Pohanské mísy. Bohužel po záboru Sudet byla tato skála úplně zničena. Nebylo by rozhodně správné učinit jen z těchto zjištění zcela jednoduchý závěr, že tato místa byla v dávných dobách místa kultovní a že zde byla vykonávána pohanská bohoslužba. Nenajdou-li se v těchto místech jiné nálezy, bude jistě velmi odvážné toto tvrdit, i když se v našich lesích i na travnatých pasekách nacházejí tzv. hrobky, které nejsou zcela bez zajímavosti. Převážně je nacházíme jen v lese a od nanošených hromad kamení, které bylo sesbíráno na polích se liší :

1. dosti pravidelným tvarem

2. určitým systémem stavby

3. jsou porostlé mechem, jahůdím i vřesem, jenž kámen i zakrývá.

Od staroslovanských mohyl se liší tím, že jsou menší a jsou složeny jedině z kamene, nikoliv z vrstev kamene a hlíny a nebo jen hlíny jak je tomu u mohyl slovanských. Velikost našich hrobek se pohybuje okolo 3 m v průměru, ale některé dosahují i 18 m v průměru. Jsou buď v pravidelných řadách na straně lesa a nebo se spirálovitě vinou kolem vrcholku hory. V našem kraji se vyskytují také ve značné míře hrobky, které dosahují různé výše (od 30 cm do 1,5 m ). Dále zde bylo zjištěno celkem 51 pohřebišť s počtem 3 975 mohyl. Jsou roztroušeny po celém Pojizeří. Na katastru naší obce se vyskytují : Vinice (200), Jenčkův kopec (60), Hoření Rysovice (50), Březince, Málkově smrčí. Největší počet mohyl tohoto druhu byl zjištěn v okolí skály, která se nazývá Smutná u Jablonce nad Jizerou, kde bylo napočítáno přes 700 mohyl.

Zásada, ves na Železnobrodsku, založená na okraji pohraničního hvozdu starobylým rodem Čuchů. Bývala to původně tvrz zmíněného rodu, který ve 14. stol. požíval rytířské hodnosti a jehož členové se připomínají již za času panování Karla IV. Kolem tvrze povstala ves Zásada. Nejznámějším členem rodu Čuchů byl Jan Čuch, který patřil k nejpřednějším milcům krále Václava IV. a zastával funkci maršálka. V první polovině 15. stol . patřil rodině Čuchů mimo jiné také hrad Navarov, který se nalézá v okolí Zásady.

Tolik o založení obce píše místní kronika. Přibližný rok založení Zásady můžeme určit podle sousední obce Držkov založené za vlády Jana Lucemburského kolem roku 1310. Zanedlouho po založení jsou v Držkově vybudovány dřevěný kostelík a farnost. Obyvatelstvo si vydržuje svého faráře naturálními a peněžními desátky. Nejstarší zprávy o držkovské faře pocházejí z r. 1352. Mluví-li se o faře, musela zde nutně být i farnost, skládající se ze vsí. Mezi tyto vsi patří i ves Zásada, která co do počtu obyvatelstva, obydlí i poplatníků převyšovala v dobách minulých ves Držkov. Pro porovnání : V roce 1565 platí úroky v Zásadě 24 poplatníků. V Držkově 14 poplatníků. V roce 1651 žije v Zásadě celkem 151 osob (126 dospělých a 25 dětí). V Držkově celkem 86 osob (71 dospělých a 15 dětí ). Jestliže si porovnáme všechny obce, až na některé výjimky žily po mnohá staletí stejným způsobem života, jejich obyvatelstvo se věnovalo převážně zemědělství a zpracování zemědělských produktů. Nedochází zde k nějakému horentnímu nárůstu obyvatelstva. Jinak tomu není mezi Držkovem a Zásadou. Založení těchto dvou obcí spadá do jednoho časového období (14. - 15. stol.). Zmínka o faře v Držkově je uvedena v Registru papežských desátků i v Libri confirmationum t.j. v knihách konfirmačních k jejichž založení dal podnět 1. arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic. Praví se zde, že v r. 1352 platí držkovská fara papežský desátek ve výši 6 grošů. Pro srovnání : Zlatá Olešnice s největším počtem obyvatel platila pouze 4 groše a Jablonec nad Nisou jakožto chudá fara neplatila poplatky vůbec. Na základě zjištěných skutečností můžeme říci, že založení Zásady spadá na počátek 14. století pravděpodobně k roku 1310.