Vranov

Vzhledem ke stáří prerománské rotundy ve Vranově a k zápisům v některých listinách lze usuzovat, že snad ve 13., 14. a ještě větší pravděpodobnost v 15. století měl ve Vranově své sídlo (dvorec, tvrz) zemanský rod. V lednu 1407 byl arcibiskupem jmenován správcem vltavotýnského zboží panoš Zdeboř z Vranova.

16. března 1413 svědčí v kupní smlouvě mezi Markvartem z Přepychu a Jindřichem z Bilska a Zdeňkem z Dolan Mikuláš z Vranova.. Týž Mikuláš s dalšími dosvědčuje 4. června 1416 panu Albrechtu z Koldic, že paní Bětka, vdova po panu Diviši z Tosova, splnila svůj slib, že zachová své věno dětem a že se o ně postará až do své smrti. 10. října 1437 svědčil Zdeboř z Vranova při kupní smlouvě mezi Ofkou Jarohněvoči z Kanty o prodeji vesnice Petrovi z Lindy a Budějovic. Při další podobné smlouvě z roku 1433 svědčí vladyka Martin z Vranova společně s vladyky Janem ze Studené (u Ledče) a Pavlem z Pravonína.

Jestliže většina historiků přistoupí na velmi pravděpodobnou hypotézu o slavníkovském původu prerománského kostelíka sv. Václava ve Vranově , pak by bylo logické, že Vranovsko bylo již v 10. století – i když asi velmi řídce – osídleno. První písemná zpráva o Vranovu v „Registrech desátků papežských z diecézí pražských“ je z roku 1352 a mluví o Vranovu jako farní vsi u Benešova, patřící do děkanátu štěpánovského. 19.července 1359 pražský arcibiskup (jméno neuvedeno) vykonavatelem dekretu o jmenování kněze Petra z Bystřice farářem n Hradišti. Tehdy – v době vlády Karla IV. – patřil Vranov asi k hradu Dubá, ale brzy získali tu také práva gruntovní vrchnosti Šternberkové konopišťští šternberští, a dokonce snad i oltář Všech svatých v Benešově. V roce 1418 je Vranov součástí šternberského panství černokosteleckého.

Ze zápisů a listin pražské konsistoře se dozvídáme údaje o některých farářích vranovského kostela (např.: Hašek, Martin z Kostelce, Petr z Měchejova, …)

Historici a jazykovědci se pokoušejí vyložit i původ místních jmen. Vranov asi vznikl odvozením z českých příjmení vran, Vraný, Vrána a označoval se tím jejich majetek (A. Profous). Vl. Šmilhauer ale nevylučuje, že východiskem mohlo být pojmenování ptáků – vrána.

Za období Václava IV., kdy Mikuláš (Mikeš) Zúl s Ostředka se svým synem Janem jako lapkové s četnými pomocníky ovládali rozsáhlé území od Kutné Hory až k Vltavě, dobyl v okolí území Vranova hrad Dubá a Čejchanův Hrádek. V roce 1404 královské vojsko vedené arcibiskupem Zbyňkem zajícem z Hasenburka oba hrady dobylo a Mikuláš Zúl byl spolu s 50 pomocníky oběšen v Praze na hoře Šibeničné. K smrti jej doprovázel mistr Jan Hus a svou domluvou jej dokonce přiměl k pokání. O osudu Jan Zůla se zpráva nedochovala, šířily se dokonce domněnky, zda nebyl popraven Jan, a nikoli Mikuláš Zúl. Za válek Jiřího z Poděbrad proti „Zelenohorské jednotě“ její vůdce Zdeněk ze Šternberka na Konopišti dobyl a zpustošil hrad Dubou i Čejchanův Hrádek, hrad Dubá nebyl niky obnoven a dodnes zůstaly po něm mohutné trosky.

Za doby Marie Terezie ubylo polí, která nebyla obdělávána. Usedlíků prakticky nepřibylo, jen je se uvádí první řemeslník – tkadlec Tušek. Vznikla zde škola ve smyslu tereziánských reforem asi v desetiletí 1770 – 1780. V roce se již setkáváme v josefském katastru se školní budovou, která má domovní číslo 16. Roční plat učitele zdejší školy představoval 26 zl. 30 kr., což svědčí o tom, že jeho sociální postavení bylo dosti neutěšené a musel si ještě různě přivydělávat.

Rod Khenvenhüller-Metsch vlastnil Komorní Hrádek od roku 1733 do konfiskace na základě Benešových dekretů. Byl tedy vrchnosti vranovské rychty v období Marie Terezie a Josefa II. a byl pravděpodobně vrchností poněkud vlídnější než na jiných panstvích. Jeden ze synů Jana Josefa Khevenhüllera dokonce s reformními snahami Josefa II. sympatizoval. Nemáme zprávy, že by na komornohrádeckém panství docházelo k výraznějším projevům protifeudálního odporu. Nemáme konkrétní doklady o účasti poddaných z Vranovska na konopišťské rebelii 1775, i když její ohlas jistě i sem dolehl.

Roku 1892, tedy již na počátku českého hasičského hnutí, byl také ve Vranově založen Sbor dobrovolných hasičů, nejstarší spolek v obci, jehož tradice a činnost se úspěšně rozvíjí dodnes.

Vranov měl také celou řadu významných obyvatel.

Z knížecího dvora Levína, který dříve patřil do obce Vranov, pocházel páter Klement, Borový. Po teologických studiích se pátek Klement Borový stal doktorem teologie. V květnu 1860 měl ve Vranovském kostele primici. Věnoval se činnosti pedagogické a vědecké. Byl velkým příznivcem katolické farnosti vranovské, účastnil se ve Vranově významných církevních slavností, roku 1879 pomohl v Praze opatřit nový oltářní obraz svatého Václava od pražského malíře Garreisa. Když v srpnu 1897 v Praze zemřel, dle jeho odkazu získala vranovské fara z jeho pozůstalosti 60 knih, některé ve skvostné vazbě, jež se staly základem farní knihovny.

V svislosti s četnými literárními dějinami rozhodně stojí za zmínku také skutečnost, že právě Vranovsko a jeho blízké okolí si vybral spisovatel Karel Nový jakožto dějiště své prosluté trilogie Železný kruh.

Bob Hurikán, vlastním jménem Josef Petrka, se narodil 21.4. 1907 v Praze. V devíti letech se stal členem Svazu skautů. Vyučil se nástrojařem, od mládí trampoval, patřil mezi průkopníky českého trampingu. Mezi trampy získal přezdívku Spálený Bob, později bob Hurikán, podle trampské osady Hurikán, kterou založil v lese mezi osadou Bezděkov a řekou Sázavou. Byl spoluzakladatelem Trampského klubu a Unie trampských osad. Byl u zrodu mnoha trampských osad, mezi trampy si získal pověst zpěváka, kytaristy, ale i dobrého boxera. Byl též autorem trampských písní, reportérem, redaktorem trampského listu „ Naše osady“ a spisovatelem. Podnikal i dobrodružné cest, s kytarou a starým fotoaparátem se dostal až za severní polární kruh k Laponcům. Z jeho cest na Balkán, do Turecka, Palestiny, Egypta a Řecka vznikl cestopis „Trampem do Orientu“ a „Kouzlo hašiše“. Z dobrodružných knih několika foglarovsky zaměřených věnoval mládeži, např.: Zálesák od Zlaté řeky. Ve westernových příbězích šel nad rámec klasických rodokapsů, například Pobožný střelec. Ve všech jeho dílech se projevuje jeho životní krédo: smysl pro čest, spravedlnost a intenzívně prožívaný vztah k přírodě. Historii českého trampského hnutí podrobně zpracoval v „Dějinách trampingu“. Překlady některých jeho knih vyšly i v USA. Své životní filosofii zůstal věrný i v době nacistické okupace. Svědčí o tom nejen jeho jinotajný román Plamen vzpoury. Od roku 1939 organizoval Bob Hurikán se svými přáteli trampský odboj: založili „ Partyzánskou zimní brigádu“, shromažďoval a ve své chatě nedaleko Bezděkova ukrýval zbraně a munici, ve zřícenině hradu Dubá ukrýval a ošetřoval vojáka uprchlého z koncentračního tábora. Bohužel se pomocí provokatéra podařilo Boba Hurikána zatknout a od trestu smrti za odbojovou činnost jej naštěstí zachránil konec války. Po válce, kdy mu bylo znemožněna tvůrčí činnost, pracoval několik let na Slapské přehradě jako dřevorubec, betonář a minér. Poslední měsíce života strávil se svou ženou Annou, známější pod trampskou přezdívkou Bó, na své chatě u Bezděkova a své milované Sázavy. Zemřel 2.6. 1969. Vzhledem k jeho životním osudům a dílu Boba Hurikána mnozí nazývali českým Jackem Londonem.

František Váňa se narodil 10.5. 1896 v rodině hostinského ve Vranově, kde též chodil do školy. PO studiích pracoval jako učitel v Praze. Byl zapojen do odbojového hnutí, zatčen gestapem a po dvouhodinovém mučení na Pankráci druhého dne 6.2. 1945 zemřel.

Jan Šesták (27.4. 1920 – 19.4. 1980) se narodil ve Vranově v rodině s dlouholetou hasičskou tradicí. Od mládí byl aktivním členem hasičského sboru, kde postupně zastával nejvýznamnější funkce. Byl zvolen velitelem okresního výboru Sboru požární ochrany a pracoval i v krajských orgánech ČSPO. Za obětavou celoživotní práci pro hasičské hnutí byl oceněn nejvyšším stupněm hasičského vyznamenání zlatou medailí. Byl též ochotníkem, režíroval a organizoval ochotnické odbory při Sboru dobrovolných hasičů ve Vranově a Sokola ve Vranovské Lhotě.

Rekreační chalupu ve Vranově v 70. a 80. letech vlastnil básník a spisovatel Donát Šajner.

Kostel. Jedná se o nejvýznamnější kulturní památku ve Vranově, zvláště jeho dnešní sakristie. Jedná se s největší pravděpodobností o jeden z nejstarších předrománských kostelíků, rotund, založených v souvislosti s misijním úsilím, sv. Vojtěcha – Slavníkovce. Vrcholným obdobím kostela svatého Václava byla v 18. století jeho přestavba do barokní podoby, při níž byla mohutná věž. V roce 1905 byl novobarokně upraven (přistavěna předsíň a márnice k věži).

Součástí kostela je zvon z doby panování Karla IV., Meduný, jenž dostal název od zalesněného kopce Meduný, kde jej podle pověsti vyhrabal ze země vepř. K tomuto zvonu přibyl v roce 1659 zvon „sv. Václav“ zásluhou knížete Valdštejna z Komorního Hrádku vranovské záduší. Za první světové války byl odebrán na válečné účely. V roce 1928 zorganizoval farář P. Václav Poslední zvonovou sbírku, z níž byly pořízeny nové zvony „Svatý Václav“ a „Svatý Jan Nepomucký“. Ani tyto neodolaly válečným událostem a byly kostelu odňaty nacistickými úřady za 2. světové války.

K drahocennostem kostela patří též kříž s tělem Páně, věnovaný sestřenici faráře Mojžíše paní Šteffánnyovou z Podskalí, v jejíž rodině byl od nepanšti chovaný.

Další památka v kostele z období středověku, jsou gotické dveře. Dveře jsou osazen na svém původním místě v jižním portálku kněžiště, jsou pozdněgotickým dílem druhé poloviny 15. století, nejpozději počátkem 16. století. Původní prerománská rotunda byla ve 13. století při dostavbě podélné lodi (ještě románského slohu) ponechána jako sakristie a další etapou bylo osazení pozdněgotického portálku s dveřmi. Dveře jsou prostě sklíženy ze tří silných desek. Kování vybírá od jednoduchých stěžejových oček do bohatého ornamentálního tvaru, zakončeného heraldickými liliemi. Gotický zámek na vnitřní straně, tzv. závorkový, jehož hlavní části jsou závorka, stavítka a klíč, který sloužil k zamykání a odemykání zvenčí. Zevnitř byl zámek ovládán ručně. Podle zpracování a ozdob byl zámek vyroben kolem poloviny 15. století. Vzhledem k tomu, že se na území benešovského okresu našly takové zámky i v Načeradci, v Popovicích, na Chvojínku a v Bělici, lze usuzovat, že v Benešově nebo okolí byla kovářská či zámečnická dílna, která se touto výrobou zabývala.