Veliká Ves

Na katastru Podlesic byly nalezeny doklady osídlení z neolitu (kultury s lineární a vypíchanou keramikou) a od doby bronzové bylo území osídleno prakticky nepřetržitě. Významné nálezy patří především kulturám únětické a knovízské z doby bronzové, dále době halštatské, římské a ranému středověku - době hradištní.

Ant. Profous uvádí první zmínku o Podlesicích až k roku 1352, kdy byly nazývány již Podlessicz. Tento název se dál příliš neměnil, jen v 16. a 17. století se vyskytovaly také tvary Podletitz a Podleticze. Vznik tohoto jména lze vysvětlit dvojím způsobem: buď příponou -ice k mužskému osobnímu jménu Podles, tedy ves lidí Podlesových, Podlesiců, nebo - a to je pravděpodobnější, že název označoval ves lidí, bydlících pod lesem.

Ves Podlesice, kdysi Bultitz nebo Buititz, existovala však mnohem dříve než uvádí A. Provous. Již roku 1196 je na listině, kterou mašťovský vladyka Milhost daroval cisterciáckým mnichům z Waldssasenu řadu vesnic, podepsán jako svědek Lutherus de Buititz, člen rytířské rodiny, sedící na podlesické tvrzi.

Podlesice mají nepravidelný půdorys s obdélníkovou návsí. Na návrší nad návsí stojí kostel sv. Vavřince, pravděpodobně z doby kolem r. 1200. Původně byl obklopen dnes již neexistujícím hřbitovem. Roku 1375 byl již zdejší kostel farním a Podlesice tehdy patřily Janu z Podlesic. On sám nebo jeho dědici prodali na počátku 15. století zdejší majetek Jindřichovi z Dubé a na Dražicích. Šlechtický rod z Podlesic však tím nezanikl, kolem roku 1480 vedl spory jistý Břetislav z Podlesic s Janem z Janovic a na Petrohradu o majetek v Kryrech.

Později, roku 1514 se Podlesice dostaly k Novému Šumburku, který tehdy patřil Oplovi z Fictumu, stejně jako hrad Egerberk nebo např. Pětipsy a Vintířov. Fictum byl dostatečně zámožný, ale jeho touha po bohatství stále rostla. Proto si zřídil tajnou penězokazeckou dílnu. Věc se však prozradila a Opl z Fictumu utekl před trestem do ciziny. Jeho majetek byl králem zabaven a roku 1532 propůjčen hraběti Šlikovi. Roku 1545 pak Ferdinand I. Podlesice s dalším majetkem Albrechtu Šlikovi odstoupil za svůj dluh 15 000 kop.

Komu přesně Podlesice v dalších desetiletích patřily, se zatím nepodařilo zjistit, záznamy chybějí. Jisté ale je, že po Bílé hoře byly r. 1622 zabaveny s dalším majetkem Vilémovi Vojtěchovi Doupovci z Doupova za jeho účast při defenestraci královských místodržících a službu ve stavovském vojsku. Tehdy patřily Podlesice ke statku Vilémov a předtím i s Vilémovem také Doupovcům. Tyto statky od české koruny koupil r. 1623 Jan Zdeněk Vratislav, hrabě z Mitrovic.

Berní rula, která roku 1654 zachycovala v našich zemích stav majetků po třicetileté válce, uváděla, že statek Podlesice se skládá ze tří vesnic, patřících k Vilémovu: Podlesic, Konic a Sedlce. Stále ještě patřily hraběti z Mitrovic, ale nebyly na tom zrovna nejlépe. Žilo tam tehdy 8 sedláků, z nichž 1 měl grunt pustý a celkem měli jen 14 potahů, 11 krav, 12 jalovic, 31 sviní a 1 kozu, ačkoliv mohli mít podle údajů Berní ruly dobytka mnohem více. Ještě hůře na tom bylo 6 chalupníků, všichni měli chalupy pusté a celkem měli jen 1 jalovici a 1 kozu. Kromě nich žil ještě na obci 1 bezzemek a ten neměl žádný dobytek. Konečné hodnocení Berní ruly znělo: Ta ves na stavení špatná, rolí pšeničný, luk na mále, živnost jich z dobytka a polí.

Po smrti hraběte z Mitrovic zdědil majetek r. 1659 jeho zeť Jan Karel Hložek ze Štampachu, ale již r. 1662 koupil Mašťov i Vilémov s Podlesicemi hrabě Jan František Goltz (Golč) a ihned obě panství spojil. Tím se Podlesice dostaly k Mašťovu. Páni z Golče patřili k velmi tvrdým pánům, krutě vysávajícím poddané. Za nich byla povinná robota v zimním čase od 7 do 16.30, v letních dnech od 3.45 do 20.15 večer. Protože v neděli se pracovat nesmělo, na obdělávání vlastních políček pak poddaným zbývaly jen noci.

Roku 1835 koupila panství hraběnka z Ditrichštejna a o 10 let později hrabě Eugen Karel Czernin (Černín) z Chudenic. Když se pak r. 1850 staly obce samostatnými správními jednotkami, zůstal Černínům v Podlesicích jen statek č.p. 1.