Valšov

Panství chtěl založit již český král Přemysl Otakar II. jako „nárazníkové území“ proti expanzi ze severu (Polsko a Vratislavské biskupství) a osídlit ho kolonisty, jak se osvědčilo již za panování jeho děda, Přemysla Otakara I. (1210-1213 udělení městského práva prvnímu sídlu – Bruntálu). Knížectví mělo být přiřčeno nemanželskému Otakarovu synovi – Mikuláši I., kterého mu porodila dvorní dáma Agnes, pocházející z významného rakouského rodu Kuenringů. Nešlo však o milostnou avantýru, ale o zajištění nástupnictví, protože královna Markéta Babenberská byla neplodná. Legitimního nástupce – Václava II. (králem od r. 1283), Otakarovi povila až druhá manželka, Kunhuta Uherská. Svůj úmysl o založení Opavska však král „železný a zlatý“ nestačil realizovat, protože v bitvě u Dürrenkrutu (Suchých Krut)26. srpna 1278 padl.

Nicméně, Mikulášovi I. bylo Opavsko přislíbeno, a když se vrátil z uherského zajetí, chtěl se svého údělu ujmout, ale správní středisko, hrad Hradec nad Moravicí, byl jako věnné dědictví v držbě královny-vdovy Kunhuty. (Zřejmě pak sídlil na hradě Cvilíně u Krnova.) Svého údělu se nedočkal, také proto, že jeho nevlastní bratr, král Václav II., dal Opavsko, jako věno své dceři Markétě. Avšak synovi, Mikuláši II. vštípil, že je pravoplatným dědicem. Ten šel cílevědomě za prosazením dědictví, a dočkal se ho až za vlády Lucemburků. Pánem Opavského knížectví byl slavnostně jmenován v Praze 3. července 1318. Za římského císaře a krále českého Karla IV., mohl dokonce používat právní titulatury „consanguineus“, tedy jeho pokrevní příbuzný (po rodu Přemyslovců). Opavské knížectví, jako lenní území českého krále, dostalo stejný statut jako Moravské markrabství nebo Olomoucké biskupství. Základem územní celistvosti knížectví se stala čtyři města – Bruntál, Glubčice, Krnov a Opava. Nyní se již dostáváme do blízkosti Valšova, protože jižní hranice Opavského knížectví byla stanovena od hory „Sněženky“ (Vysoká hole /1464 m n.m./, kde se nejdéle drží sníh) po řece Moravici, po Hartu a Kružberk a po Budišovce na Odru.

Po smrti Mikuláše II. (1365) se dostáváme k „valšovskému datu“ – roku 1377- který byl také posledním rokem života římského císaře a českého krále Karla IV. V dílčí (dělící) listině je zaznamenáno rozdělení Opavského knížectví mezi syny Mikuláše II. – Jana (Hanuše), Mikuláše III., Václava a Přemysla. Janovi připadlo Krnovsko a Bruntálsko, kde je také uvedena ves Kriegsdorf-Valšov. Opavské knížectví bylo rozděleno na čtyři části. Kromě jmenovaného Krnovska a Bruntálska (které byly později rovněž odděleny), na Hlubčicko, Ratibořsko a Opavsko. Docházelo však i k dalšímu dělení, kdy při sňatcích byly dcery opavských Přemyslovců obdarovány věny. Již nejmladší dcera Mikuláše II. Anna (nar. asi r. 1360), byla provdána za Petra ze Šternberka, který pocházel ze staročeského rodu Divišoviců erbu hvězdy (německy die Sterne = hvězda). Roku 1397 obdržela věnný dar po zesnulém manželovi, kde jsou uvedeny obce Dvorce, Křišťanovice a Lomnice. Lze se domnívat, že i Valšov, ale průkazně se dostal do šternberského panství až téměř po dvou staletích. Moravský Kočov je doložen až roku 1405, kdy došlo mezi potomky opavských Přemyslovců k rozdělení Bruntálska. Slezský Kočov, již za pánů Bruntálských z Vrbna, byl jako část Bruntálu (osada) založen r. 1544.

Někdy v druhé polovině 15. století došlo k zániku Kočova i Valšova, pravděpodobně v souvislosti s ničivou uhersko-českou válkou mezi českým králem Jiřím z Poděbrad, a jeho zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem, v letech 1468 -–1479. Tehdy zaniklo v našem kraji mnoho obcí, a byly rozbořeny téměř všechny hrady. Krutý boj měl charakter občanské války, protože k Matyášovu vojsku se přidávali slezští i moravští šlechtici, hnáni především vidinou kořisti.

Z roku 1504 máme záznam, že Moravský Kočov prodává král Vladislav II. Jagellonský, jako „pustou ves“ bratřím „z Bewdeni“. Může to být zapříčiněno známou nedůsledností nebo špatnou čitelností zápisu, protože již roku 1538 prodávají, již obnovenou ves Kočov s poddanými, Lhotští ze PTENÍ na Pňovicích (zvuková podoba je evidentní). Tehdy však již ves patřila ke šternberskému panství (Hosák L. Historický místopis Země moravskoslezské, Praha 1938). Bylo zcela běžné, že části panství se dávaly do zástavy, pronajímaly se, nebo prodávaly do dědického vlastnictví (zpravidla jen „po meči). Majetek se také běžně, se souhlasem vlastníka panství, prodával dalším zájemcům. Novým majitelem Kočova se stal Joachym Rozhoň z Kopřic (nebo Kopšic), jehož několik příbuzných rodin bylo usedlých na Moravě (Jiří Rozhoň je uváděn v souvislosti s Olomoucí). Rozhoňové roku 1560 Kočov i se skelnou hutí(!) prodávají Jindřichu Adlsbachovi z Nyklštorfu, který patřil ke slezské šlechtě z Opavského knížectví od Těšína (jeden z Adlsbachů byl zemským soudcem v Opavě). Adlsbach již za pět let – 1565 – prodává majetek Donátovi z Velké Polomi a na Nové Cerekvi. Kupuje usedlost i s novou vsí KRYKSTORF (zaznamenáno jak uvedeno), a my víme, že i česky VALŠOV. Konečně se nám naše obec vynořuje z hlubin zapomnění, a zároveň nám udává nového zakladatele. Od té doby, až do roku 1617, se Valšov uvádí ve spojení s Moravským Kočovem. Zde je i vysvětlení, proč ve Valšově nebyl postaven kostel, ani založen hřbitov.

V držbě následuje Arnošt Gelhorn ze Starého Grutkova (od r. 1568), rovněž patřící ke slezskému rodu, který vlastnil i panství Blansko na Moravě. Dalšími držiteli jsou Sedlničtí z Choltic, starý český rod, a Karel Jindřich Donát ze slezského rodu z Opavského knížectví. Posledním majitelem obou vsí se stává Jan IV. Bruntálský z Vrbna, z rodové větve na Heraldicích.

Vrbnové vlastnili Bruntálsko od roku 1447, dali v Bruntále postavit hrad a později zámek, obohatili kraj o dvě nová města – Andělskou Horu a Vrbno p.P., také o řadu vsí, železářskou huť v Malé Morávce, a provozovaly doly a zařízení na těžbu drahých kovů i na železnou rudu.

Po bitvě na Bílé hoře (1620) rakouský císař Ferdinand II. zkonfiskoval majetek odbojným českým stavům (včetně Bruntálským z Vrbna), kterým pokryl dlužnou pohledávku vůči Řádu německých rytířů. Kočov a Valšov byly přiřazeny k sovineckému panství, k velkostatku v Dolní Dlouhé Loučce. Předtím uvedené panství prodal Kobylka z Kobylího Lichtenštejnům, kteří je museli po dvou letech předat řádu.

Vrchními nadřízenými Valšova i Kočova (kde bylo vybudováno největší hospodářství jmenovaného velkostatku) se stali velmistři Řádu německých rytířů. Často sídlili na bruntálském zámku, nebo byli zastupováni místodržícími.

Prvním velmistrem v letech 1621-24 byl Karel Habsburský. Po něm následoval J.E. Westernach, J.K. ze Stadiounu, a následovali Leopold a Karel Habsburký. R. 1664-1684 se velmistrem stal Jan Kašpar z Ampringenu, který věnoval značné úsilí obnově panství. Vydal řadu opatření, zmírňujících poddanské povinnosti (de facto zrušil dávno před císařským výnosem nevolnictví), podporoval výstavbu Bruntálu, rozvoj řemesel a hospodářství i školství. Za jeho éry byly postaveny v údolí Bílé Opavy nové železářské podniky – Ludvíkov-

- pojmenované podle následujícího velmistra Františka Ludvíka Wittelbašského z Falc-Neuburgu. Za něho byl do města pozván řád piaristů, zabývající se dobročinnou činností a školstvím. Tehdy byla v Bruntále, v dnešní ulici Dukelské, postavena piaristická kolej se školou a kostel P. Marie Těšitelky. Po Františku Ludvíkovi následovali ještě dva Wittelsbachové, pak Karel Lotrinský (do r. 1780). Následovalo šest velmistrů s predikátem Habsburkolotrinský, až po posledního Evžena (do roku 1923), který se po vzniku Československé republiky, jako člen vládnoucího rakouského rodu, musel titulu vzdát. Před válkou byli zvoleni ještě tři „světští“ velmistři: Norbert Klein, Pavel Heider a Robert Schältski do r. 1938. (První dva mají náhrobek na bruntálském hřbitově.) Po okupaci republiky fašistickým Německem byl Řád německých rytířů rozpuštěn a jeho majetek zabrán státem.

Valšov měl největší počet obyvatel v roce 1930 – 583 (nyní 252). Na konci 19. stol. byl čistě zemědělskou obcí s katastrální výměrou 938 ha (z toho lesy 432 ha). Chovali 34 koní, přes 270 ks skotu a téměř 100 ks bravu. Ve Valšově byl lesní revír řádového velkostatku. Zemědělci si založili elektrárenské a zemědělské družstvo (od r. 1924). V obci byly dva mlýny a dvě pily a kromě toho nádraží i pošta. Vyučovalo se v jednotřídní škole, a od roku 1934 také v české menšinové škole.