Ústrašice

Statek Ústrašice i ves s mlýnem koupil v roce 1630 Matyáš Karel František ze Šternberka a vše připojil ke svému bechyňskému panství. Od té doby také mizí zprávy o zdejší tvrzi. Od roku 1677 patřily Ústrašice k Želči. V držení Lobkoviců byly až do roku 1870 kdy je Karel Lobkovic věnoval své dceři Marii Markétě hraběnce z Harrachu. V roce 1907 Otta Harrach prodal velkostatek v Želči i Ústrašice Františku Maškovi.

Ústrašická tvrz stávala v místech pozdějšího dvora, v jehož severovýchodním rohu bylo možno vidět nad sklepem klenutí – pravděpodobně její jediný pozůstatek.

Říká se že z bývalého dvorského sklepa vede stará, dnes zasypaná podzemní chodba, ústící až u rozcestí silnice z Plané do Želče.

Hozlauerové z Hozlau byli starou českou rodinou německého původu, která pocházela z tvrze Hozlau na Chebsku. V jejich erbovním štítu, rozděleném pokosem i pošikem se střídalo červené a stříbrné pole. Nad přilbou pak byl zlatý snop – symbol svornosti a hojnosti.

Předkové tohoto rodu se v druhé polovině 15. století přestěhovali více do vnitrozemí, zanedlouho jejich potomci zbohatli a rozdělili se do dvou větví. Jeden ze tři bratří – Volf starší – zakoupil na jihu vesnice Bzí, Štipoklasy a Ústrašice a stal se zakladatelem větve Hozlauerů ze Bzí.

Kdysi se obyvatelům Ústrašice říkalo Prameňáci. To proto, že zdejší muži se ponejvíce živili plavením dřeva po Lužnici a Vltavě až do Prahy. Byli to zdatní a otužilí muži. Měli své plavecké písně, kterými si zpříjemňovali namáhavou dřinu. Že nebyla právě nejlépe placena, o tom svědčí dobový popěvek: „Prameňáci jedou, chleba nemají, pod prameny vlezou, kůru žvejkají.“