Vltavotýnsko. Rozsáhlé území ohraničené dvěma velkými jihočeskými toky Vltavou a Lužnicí získalo své jméno podle jednoho z nejstarších sídel českého jihu, města Týna nad Vltavou. V pramenech jej můžeme nalézt jako Thein, Teyn, Tin super Multavia, Mol

Hledat firmy v obci Týn nad Vltavou
Můžete zadat název firmy, IČ, nebo popis činnosti. Zkuste například restaurace
přidat firmu
Firmy v obci Týn nad Vltavou
Posledně opravené/vložené firmy:zobrazit více

SKOKOVÁ JINDRA - Pod lesem 495, Malá Strana, Týn nad Vltavou

VLTAVOTÝNSKÁ TEPLÁRENSKÁ a.s. - Budějovická 82, Malá Strana, Týn nad Vltavouweb

MAGISTRA-LÉKÁRNA MALOSTRANSKÁ - Orlická 400, Malá Strana, Týn nad Vltavou

Historie obce Týn nad Vltavou celá historie

Vltavotýnsko. Rozsáhlé území ohraničené dvěma velkými jihočeskými toky Vltavou a Lužnicí získalo své jméno podle jednoho z nejstarších sídel českého jihu, města Týna nad Vltavou. V pramenech jej můžeme nalézt jako Thein, Teyn, Tin super Multavia, Moldautein, Vltavotýn a v mnoha dalších podobách. Ze všech názvů, přemodulovaných řečí staletí, zaznívá staročeské slovo „týn“, příbuzné s latinským „dunum“, německým „Zaun“ či anglickým „town“. Označovalo hrazené, „otýněné“ místo, pevnost, udávající rytmus svému okolí.

O pravěkém osídlení Vltavotýnska, nejčetnějším ve střední a mladší době bronzové, svědčí archeologické nálezy přímo ze samotného Týna i okolních obcí: Hostů, Neznašova, Bohunic, Litoradlic a dalších. K nejstarším patří vzácná lokalita u Žimutic, dokládající osadu z mladší doby kamenné, k nejcennějším pak obchodní středisko střední doby bronzové poblíž Hostů na soutoku Lužnice a Vltavy.

Pravděpodobně již na počátku 11. století se dostalo území „nikoho“ mezi Lužnicí a Vltavou do majetku pražského biskupství. V jeho středu vyrostla týnská osada, díky své výhodné poloze při vodní cestě a vltavskému brodu záhy významné ekonomické a obchodní středisko.

Na ostrohu při ústí Hlinského potoka do Vltavy vznikl opevněný dvorec osazený zřejmě biskupským správcem. V blízkém okolí se postupně koncentrovalo další osídlení. Již v polovině 11. století je doloženo první centrum s románským kostelem zasvěceným nejprve Panně Marii a později sv. Kateřině.

Nejstarší dochovaná písemná zpráva, potvrzující existenci Týna a zároveň dokladující zdejší biskupské dominium, je z prosince roku 1229. Týká se návštěvy pražského biskupa Jana II., který zde osobně figuroval v jednom z církevních sporů. Toto datum je dnes připomínáno jako počátek Týna nad Vltavou.

K prudkému rozvoji Týna došlo v druhé polovině 13. století za biskupa Tobiáše z Bechyně. Ten založil na západním okraji osady nové městské centrum, tzv. Nový Týn, soustředěný kolem kostela sv. Christofora, postaveného po r. 1251 při komunikaci spojující dva zdejší brody. Na vltavském toku byly vybudovány čtyři mlýny a tři jezy pro regulaci hladiny. Zaplavení původních brodů si vyžádalo stavbu dřevěného mostu, tehdy jediného na Vltavě v úseku mezi Budějovicemi a Prahou.

Přestože se nejstarší listiny nedochovaly, lze podle rychlého vzestupu osady předpokládat, že ji biskup „nadal“ městskými právy a pravděpodobně i znakem (první určitá zmínka o Týnu jako městě je doložena až k roku 1327).

Po smrti krále Přemysla Otakara II. byl Týn nad Vltavou vypálen odbojnou šlechtou v čele s Vítkovci, jako pomsta královu stoupenci Tobiášovi z Bechyně. Na jeho popud byl následně opevněn kostel sv. Christofora a na místě původního dřevěného sídla vznikl kamenný hrad pro ochranu města a obchodní stezky vedoucí z Norimberka přes Týn na Vídeň. Hrad spravoval zástupce arcibiskupa - purkrabí - s několika podřízenými, jehož pravomoc obsahovala také vojenské záležitosti a věci soudní. Obranu hradu i města zajišťovali v případě nebezpečí tzv. „nápravníci“ (nápravci) z okolních vsí.

Město získalo celnici, opravňující k výběru mýta, spojení s Prahou zajišťovala plavba vorů a lodí po Vltavě a Týn z čilého obchodního ruchu bohatl. V roce 1335 sice byla stará obchodní stezka vedoucí z Prachatic přes Týn do Prahy z královského nařízení odkloněna na Vodňany, ale většina kupců nadále používala původní směr.

Záhy po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (30. 4. 1344) vznikla v Týně při kostele sv. Christofora kolegiátní kapitula, sestávající z probošta, děkana a tří kanovníků. Pro město bylo přínosem především zřízení kapitulní školy.

V 80. letech 14. století měl Týn nad Vltavou již 132 domy a na protilehlém břehu řeky, Malé Straně, bylo 33 vlastníků domů spolu s 9 podsedláky. Ve městě vyrábělo pivo 6 pivovarů a byly zde 43 hospody. Nadále pracovaly čtyři vltavské mlýny. Z řemeslníků je zaznamenáno: 7 pekařů, 7 ševců, 6 soukeníků, 3 tkalci, 2 krejčí, kožišník, postřihač, 6 řezníků, 2 kramáři, 2 kotláři, kovář, svíčkař, 2 vozkové, 3 rybáři a pištec.

Arcibiskupské panství sousedilo, vyjma bechyňského královského majetku při severním okraji, s několika menšími samostatnými državami. Na západě s nejstarším samostatným statkem pánů z hradu Újezda (Újezdce), na jihu s dominiem vladyků z Březí a na Vysokém Hrádku, na východě s drobným zbožím vladyků ze Žimutic.

Spory o směr „Solné stezky“ z Pasova přes Písek, Vodňany nebo Týn, nadále pokračovaly, až byla stezka v rozmezí let 1407 - 1409 králem Václavem IV. definitivně od Týna odkloněna.

Roku 1415 změnilo týnské panství i hrad majitele. Arcibiskub Konrád z Vechty je zastavil Janovi ze Sobětic. Téměř dvě stovky následujících let pak zůstal majetek v rukou světských osob, arcibiskup se totiž r. 1421 přiklonil k podobojí a vzdal se církevních statků ve prospěch královské koruny.

Nadcházející husitství do dějin města nijak významněji nezasáhlo, přestože centrum revoluce, Tábor, leží nedaleko. Pouze jednou byl v nevýznamné šarvátce vypálen kostel sv. Christofora.

V roce 1432 předal císař Zikmund veškeré bývalé arcibiskupské statky svému mocnému příznivci Oldřichovi z Rožmberka. Tehdejšímu zástavnímu držiteli panství, Janu mladšímu ze Sobětic, se podařilo získat ústupek a Sobětičtí směli nadále spravovat polovinu původní državy. Janův bratr Jindřich, který majetkem později disponoval, raději vstoupil do služeb mocného Rožmberka. Vltavotýnsko se tak stalo v bojích mezi Jednotou Strakonickou a kališnickým panstvem oporou katolíků.

Teprve v roce 1461 vymanil Jiří z Poděbrad, od r. 1458 český král, vltavotýnské panství z katolických kruhů a zastavil je 14. dubna téhož roku synovi svého zemřelého přítele a spolubojovníka Jana I. Čabelického, Janu II. Pod jeho vládou prožil Týn složité období náboženských sporů a válek. V roce 1468 byl vypálen katolickou Jednotou pod vedením Jana ze Šternberka a Jindřicha Hradeckého.

Díky náboženské orientaci nové vrchnosti mohl v Týně nad Vltavou vzniknout sbor Jednoty bratrské, jenž se stal záhy ústředím pro celý kraj. Jednota bratrská zde získala značný počet přívrženců a z jejích řad vyšlo v budoucnu několik slavných osobností naší historie. Na konci 16. století působil ve zdejším sboru např. Matěj Hron, osobní kněz Kateřiny z Ludanic, pocházela odtud třetí manželka Jana Amose Komenského Jana Gajusová, náboženský myslitel a cestopisec Adam Hartman a další.

V roce 1513 získal majetek po Janově smrti syn Prokop a zvětšil jej o několik vzdálenějších pozemků. V roce 1530 odkázal závětí panství manželce Johaně rozené Rendlové z Úšavy, aby je spravovala až do zletilosti potomků.

Jan III. Čabelický se chopil svého majetku v roce 1543. Provedl nákladnou opravu pustnoucího týnského hradu, za níž obdržel r. 1562 od Ferdinanda I. zápis na týnské zboží i pro svého syna, čímž prodloužil platnost týnské zástavy.

Po Janově smrti r. 1567 získala panství jeho manželka Kryselda rozená Berková z Dubé. Měla je držet až do plnoletosti prvního ze čtyř nedospělých synů Prokopa II. Ten se však ještě před vypršením lhůty chopil proti vůli své matky vlády a rozdělil mezi ni a mladší sourozence okrajové části panství. Albrecht získal Podhoř, Karel panství Žimutice a Adam Koloděje nad Lužnicí.

Za Prokopova života prodělalo město období velikých změn. V roce 1564 je postihl ničivý požár, při němž lehla popelem většina domů na náměstí včetně kostela sv. Christofora. Prokop spolu se svou matkou Kryseldou kostel koncem 60. let obnovil, rozšířil jej a nechal přesvětit na sv. Jakuba.

Náměstí získalo po požáru novou podobu díky řadě domů s pozdně gotickými a ranou renesancí ovlivněnými průčelími. Dominantní stavbou se v té době stala městská radnice, vyrostly honosné měšťanské domy č. 37 U Zlatého slunce , č. 38 U Zlatého lva, č. 86 a 87, jejichž spojením vznikla později Stará pošta, č. 25 sousedící s radnicí a dům č. 252 U Modré hvězdy.

Vltavotýnskou državu ale Prokop nemínil po vzoru svých předchůdců rozšiřovat, naopak, zmenšil ji odprodejem několika vsí v důsledku již zmíněné smlouvy z roku 1562, která se nevztahovala na Prokopovy potomky.

Prokop proslul také jako přítel posledního Rožmberka Petra Voka. Ten v roce 1590 osobně zavítal se svojí manželkou na týnský hrad jako účastník svatby Prokopovy sestry Marie Magdalény. Dochovala se i zajímavá korespondence Prokopa s Rožmberkem. V jednom z dopisů se Prokop Vokovi omlouvá za svoji neúčast na společenské akci a otevřeně se přiznává ke kuriózní indispozici. Píše: „..též sem byl s panem z Hradce u pana purkrabího na Zálší a shledavši se s pány v to hanebný žraní sem se dal ... a v hlavě mám jakýsi fučení...věřím pánu Bohu, že se brzo více v to hanebný žraní nedám a jen půl pinty vína za den píti sem sobě uložil."

Město na sklonku vlády Čabelických nebohatlo jen díky obratné politice svých majitelů, ale především zásluhou výnosného solního obchodu. S nástupem Habsburků na český trůn se starý spor o to, zda má pasovská sůl, dopravená po Zlaté stezce do Prachatic, putovat dále přes Písek, Vodňany nebo Týn, ukázal bezpředmětný. Habsburkové preferovali vlastní sůl z gmündenské oblasti, jejíž obchodní trasa vedla z Rakouska do Českých Budějovic a odtud se plavila po Vltavě přes Týn do Prahy. V Týně nad Vltavou byla pro potřeby solního obchodu postavena v roce 1593 prostorná solnice, kde se sůl skladovala, překládala na vory a „solní šífy“ i prodávala.

Když 30. března roku 1600 Prokop Čabelický zemřel, odkázal v závěti své manželce Bohumile rozené z Kolovrat pouze dvůr v Branovicích, ostatní majetek musel být podle zákona navrácen králi. Prokopův syn Ferdinand, známý svojí prchlivou povahou, se ale nemínil s tímto verdiktem smířit. Na počátku roku 1601, před královskou exekucí a svým nuceným přesídlením do Branovic, poničil vše, co nemohl z hradu odvézt. Královský komorník Fridrich Podivinský z Doubraviček zaznamenal: „skla v téže světnici z oken vytlučena... kamna ... tulichem od Ferdinanda Čabelického probodena, půda v jednom koutě s cihlami vybořena, zámky od světničních i od sklepových dveří...odtrženy a odňaty jsou...a nečistotou všecka světnice znečištěna“. Podobným způsobem dopadly také panské dvory, pivovar a mlýn.

Historik Josef Sakař soudí, že: „příčinou bezuzdnosti posledního pána, Ferdinanda Čabelického, byla tchýně jeho Marie Magdalena z Ptení“. Ta zřejmě nemohla přijmout myšlenku, že by její dcera Bohumila náhle zchudla, odcizila Ferdinandovi všechny listiny potvrzující práva Čabelických a odjela z Týna. Vyhrocená majetková situace měla krvavou dohru. Marie Magdalena donutila Ferdinanda přepsat zbylý rodový majetek na Bohumilu a poté jej společně nechaly v branovickém dvoře zavraždit. „...Teprve když manželce svý všecko zapsal, ožravši ho, dala jej mlátiti...a Ferdinand od mlatce cepy zamlácen...“, zapsal Karel Čabelický v rodové knize.

Po skončení týnské zástavy nabídla královská komora pronájem uvolněného panství samotnému městu Týnu nad Vltavou. Pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé si u císaře Rudolfa II. marně stěžoval, že: „statky arcibiskupství pražskému náležející se zcizují“. 19. května roku 1601 potvrdil Rudolf II. nájem obce, hradu s pivovarem, mlýnem, pilou, třemi poplužními dvorci a 27 poddanskými vesnicemi, městu Týnu na dobu 9 let. Smlouva se nevztahovala na výnosný solní obchod, který zůstal i se solním skladem a „břehy k skládání a nakládání soli“ v rukou císaře.

Týn nad Vltavou měl tehdy již 201 obyvatele. Ve Starém Týně byly 64 domy, v Novém 106 a na Malé Straně 31. Je patrné, že Nový Týn s městským centrem získal primát v počtu domů i obyvatel.

Když se blížil konec devítiletého nájmu, požádala prosperující týnská obec o pronájem panství natrvalo. Dne 8. srpna roku 1609 bylo jejich žádosti vyhověno a císař Rudolf II. povýšil Týn na město královské. „Sousedé z lásky poskytli komoře královské dobrovolný dar ve výši 4000 kop míšeňských....“ a správa týnského panství byla přenesena z hradu na radnici. Primátorem královského města se stal stávající první radní Jiří Toušek. Povýšení města se odrazilo i v podobě městského znaku. Městská brána na hradební zdi začala být oproti minulosti zobrazována otevřená, s vytaženou mříží.

Neklidná politická situace na sklonku vlády Rudolfa II. však zasáhla i do vltavotýnské historie. Praha žila mocenskými spory, vrcholícími povstáním českých stavů. Týn se dostal mezi dva mlýnské kameny. „Díky“ jeho výhodné strategické poloze a přechodu přes Vltavu jej střídavě dobývali a obsazovali jak císařští, tak stavovští.

Město se v konečném důsledku přiklonilo na stranu vzbouřenců a rozhodující bitvy na Bílé Hoře r. 1620 se účastnila také týnská korveta. Po bělohorské porážce byla městu Týnu veškerá privilegia odňata. Císař Ferdinand II. přislíbil již v červenci roku 1620 zvláštním listem z Vídně pražskému arcibiskupství, že mu panství vrátí. 6 května 1621 byl arcibiskup Lohelius uveden v držbu Týna, který tím opět klesl mezi města poddanská.

Na panství začala okamžitá rekatolizace. Původní dvanáctičlenný konšelský sbor, sestávající z evangelíků, byl nahrazen lidmi s katolickým vyznáním, svých funkcí byli zbaveni také českobratrští kněží a císařským patentem z 18. května 1624 byli nekatoličtí duchovní vypovězeni ze všech okolních far. Ale změnit víru poddaných, zvlášť na venkově, nebylo snadné. Nejzatvrzelejší zastánci protestantismu byli v Hostech a v Březí. I Týn si dlouho udržel v kraji pověst „nejkacířštějšího města“. Důkaz o „nepravé víře“ podává dodnes kancionál ve sbírkách Městského muzea, cenzurovaný ještě v první polovině 18. století jezuitou Koniášem.

V průběhu třicetileté války zažil Týn mnoho vojenských vpádů a byl téměř ze dvou třetin zničen. Podle listu týnských měšťanů z r. 1623 bylo město celkem čtrnáctkrát vypáleno a zpustošeno. V roce 1645 byl císařskými vojsky pod vedením generála Götze zdevastován kostel sv. Jakuba, za své vzal i vltavský most. V posledním roce války (1648) pak bylo téměř celé město obráceno v ruiny švédskými vojsky.

V roce 1654 zbylo v Týně z celkového počtu 250 domů obydleno pouze 106 a ostatní ležely v sutinách. Podobně postiženy byly i okolní vesnice. Všechny zásoby píce a obilí vojska zabavila, takže „ani snopu prý v obci nezůstalo. Když se roku 1654 upravoval nový katastr, bylo na celém panství napočítáno 234 osedlých, 26 chalupníků a 140 domkářů. Pustých selských gruntů bylo 59, chalupnických 5 a domkářských 78.

Úpadek města nadále pokračoval. Ke konci vlády kardinála Harracha, roku 1664, napočetli v celém městě pouze 82 obydlených křesťanských domů a 22 židovských, 105 jich zůstalo spálených a opuštěných. V roce 1680 postihla město další rána - morová epidemie. V důsledku toho museli odejít z města všichni židovští obyvatelé, neprávem označení za příčinu nákazy. Valná většina semitů se odstěhovala za blízké hranice panství: do Koloděj nad Lužnicí, majetku rodu Brandštejnů, a do Neznašova, patřícího Vrtbům.

Teprve s nástupem nového arcibiskupa Jana Bedřicha hraběte z Valdštejna získalo město r. 1682 potvrzení starých privilegií a „volnost kšaftu v obchodu a řemesle“. Byl znovuobnoven děkanský chrám sv. Jakuba a na novém hřbitově za městem, založeném při morové epidemii, vystavěn hřbitovní kostelík sv. Víta.

V letech 1698 - 99 pak Valdštejnův nástupce hrabě Breuner vybudoval na náměstí rozsáhlou arcibiskupskou rezidenci jako náhradu za neobyvatelný hrad, zpustošený třicetiletou válkou. Poškozené domy v městském centru byly rekonstruovány v barokním slohu a vyrostly zde dva domy nové: č. 85 U Slabých a dům č. 251 U Zlaté lodi. Malostranský břeh Vltavy získal roku 1708 druhý solní sklad.

V létě roku 1712 zavítala do města nová vrchnost. Arcibiskup Ferdinand hrabě z Khünburgu očekával v místním zámku ukončení příprav svého pražského nastolení. Pobyt si však protáhl téměř na dva roky. Prahu zachvátila další epidemie moru a arcibiskupská inaugurace se uskutečnila až 14. dubna 1714. Také svatovítská kapitula opustila tehdy nebezpečné pražské ovzduší a od poloviny roku 1713 až do března 1714 využívala hraběcího pohostinství na zámku v nedalekých Hněvkovicích.

V roce 1721 bylo město již téměř cele obnoveno do podoby před třicetiletou válkou, především díky rozvíjející se síti erárních silnic. Nevýznamnějším spojením, Norimbersko-vídeňskou obchodní trasou, projížděly směrem od Protivína přes Týn dále na Veselí nad Lužnicí formanské vozy, dostavníky a ekvipáže a od r. 1722 kurýři zestátněné říšské pošty.

V roce 1728 vydal arcibiskup Ferdinand městu nový řád. Pamatoval zde na všechny oblasti městského života včetně prevence požárů, časté zkázy města. Tento požární řád je považován za první uzákoněnou podobu požární ochrany a v druhé polovině 19. století se stal základem stanov místního hasičského spolku.

Těžké období opět městu nadešlo s nástupem nové panovnice Marie Terezie (1740), která byla nucena po téměř celých čtyřicet let vlády bojovat o hranice své země. Památkou na množství bitev v okolí Týna jsou dodnes četná Boží muka a název městské čtvrti u starého mostu Bojiště. Také týnský most se pro svůj strategický význam stal nesčíslněkrát dějištěm krvavých bitev mezi válčícími stranami. 5. června roku 1742 zde svedli bitvu Francouzi s rakouskými vojsky pod osobním velením Karla Lotrinského, o dva roky později se tady střetla rakouská armáda s Prušáky. Např. jen v tříměsíčním období od prosince 1744 do února 1745 přešly po mostě 52 vojenské skupiny.

Roku 1749 zřídila armáda nedaleko Týna na vrchu Posekaném rozsáhlé cvičiště císařských polních dělostřelců. Název byl více než příznačný: zde začal r. 1742 vítězný útok armády Karla Lotrinského proti Francouzům a v r. 1744 potupný ústup pruských vojsk krále Fridricha. Velký počet mužstva ve vojenském táboře a časté návštěvy vysokých hodnostářů napomohly rychlému rozvoji živností v Týně.

Tragická událost zasáhla dělostřelecký tábor 20. června roku 1753. Při přípravách prezenčního cvičení, jemuž měla osobně přihlížet sama císařovna Marie Terezie, explodoval ve dvou laboratořích střelný prach. Více jak 80 dělostřelců bylo zabito a přes 40 vážně poraněno. Podle tradované pověsti byl prý výbuch připraven jako atentát na císařovnu, která se cestou zdržela opravou kočáru. Marie Terezie však ve skutečnosti přijela do Týna nad Vltavou až 6. srpna. Když se dozvěděla o neštěstí, nechala na místě vztyčit pískovcové sousoší ukřižovaného Krista, Panny Marie a sv. Jana. Tři bílé sochy tvoří dodnes typickou dominantu při silnici z Týna nad Vltavou do Tábora.

Sedmiletá „třetí válka slezská“ (1756 – 1763) se naštěstí dotkla města pouze okrajově, odvodem vojenských dávek a průchodem vojsk na vzdálenější bojiště. V první polovině roku 1771 vypukly na mnoha místech v Čechách protirobotní selské bouře. Nevyhnuly se ani Týnu. Nejvzdorovitější sedláci z týnského venkova byli trestáni vězením a museli pracovat v okovech. Navíc postihla v tomto roce celé Čechy katastrofální neúroda obilovin, při níž zahynulo téměř půl milionu lidí hladem a následnými infekčními chorobami, převážně tyfem. Ani Vltavotýnsko nebylo výjimkou. Zatímco roku 1770 zemřelo v týnské kolatuře 95 osob, roku 1771 jich bylo již 218. Nejsilnější epidemie pak vypukla na počátku roku 1772, kdy z celkového počtu 565 nemocných 351 chorobě podlehlo. Tehdy začali být týnští měšťané pro nedostatek místa na svatojakubském hřbitově poprvé pohřbíváni i ke sv. Vítu, sloužícímu dosud pouze okolním obcím.

Následující léta hrozila kvůli tvrdým robotním povinnostem násilnými konflikty. Koncem března 1775 byly do ležení u Týna povolány tři setniny vojáků. Naštěstí se vše podařilo vyřešit pokojnou cestou, panská správa obdržela písemné napomenutí a zámecký písař, jemuž bylo dokázáno fyzické napadení robotníka při práci, vsazen do vězení.

V roce 1778 byly vráceny pozemky dělostřeleckého cvičiště obci, většina vojenských terénních staveb srovnána se zemí a v červenci roku 1779 se do tábora nastěhovalo vozatajstvo. Podle vozatajských skladišť získalo místo svůj dnes používaný název Velký Depot.

Povinná školní docházka zavedená roku 1780 pro děti od 6 do 12 let přinesla městu zvýšení počtu žáků nejen z Týna, ale i blízkých vesnic a vojenské posádky. Vyučovalo se základnímu triviu : „péru, aritmetice, musice a trúbám“. Patronát nad školou měla obec, na venkovských školách místní vrchnost a v německých židovských školách v Neznašově a Kolodějích nad Lužnicí židovská náboženská obec.

Díky rozvoji výnosného solního obchodu pokračovaly práce na splavňování vltavského řečiště, v roce 1777 byly upraveny jezy mezi Týnem a Prahou a nové zřizování jezů, komplikujících průjezdnost lodí a vorů bylo přísně zakázáno. Plavba se stala bezpečnější a původní rozdělení trasy České Budějovice - Praha na sedm částí, z nichž každou projížděli specializovaní kormidelníci, mohlo být zrušeno.

Vláda Josefa II. nastolila období velkých změn. Císařskými patenty byla povolena náboženská svoboda, zrušeno nevolnictví a více než třetina klášterů. Patenty napomohly zmírnění robotních povinností i na Vltavotýnsku. Po r. 1783 začal dokonce rozsáhlý pronájem panských pozemků jednotlivým soukromým osobám.

Změny nastaly také v oblasti církevní správy, došlo k reorganizaci působnosti vikariátů i vzniku nových administrací a far. V roce 1784 vznikla českobudějovická diecéze k níž byli týnští věřící přičleněni. R. 1794 byla zřízena fara v Neznašově.

V církevních kruzích se v průběhu 18. století prosadilo mnoho význačných týnských rodáků: Maurus Roučka (1682 - 1714), opat Benediktinů u sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě, Jeronym Haura (1704 - 1750), člen augustiniánského řádu v Brně a autor klášterní kroniky, Jan Reidinger (1725 - 1774), dominikán a náboženský spisovatel v Olomouci, Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 - 1820), kněz, básník a národní buditel, a další.

Konec poměrně klidného období přinesl závěr 18. století. Napoleonské války znamenaly další finanční zátěž pro obyvatele panství a opětné transporty vojsk přes vltavský most. 12. března roku 1796 navíc postihl Týn nad Vltavou největší požár v celé jeho historii. Sto čtyřicet osm domů do základů shořelo, s nimi i zámek, radnice s celou registraturou, škola, děkanství, mlýny, špitál a částečně také kostel. Jeden z očitých svědků požáru zaznamenal, že: „ slovem, co jen dřevo jméno mělo, v každém stavení do kruntu jest shořelo“. Ohni podlehlo i 13 osob.

Zchudlé město jen pozvolna získávalo svoji bývalou podobu. Bylo rekonstruováno téměř celé náměstí, opraven kostel i radnice, postavena nová školní budova. Třičtvrtě roku se ve městě na znamení smutku nekonaly žádné zábavy ani hudební vystoupení. Na obnovu města však nebylo příliš času kvůli dalším válečným nepokojům a průchodům vojsk ruského cara Pavla I.

Válečné přípravy na třetí koaliční boj zasáhly Vltavotýnsko téměř vyčerpané. V lednu 1805 přicházelo do zámecké kanceláře denně až dvacet rodin s prosbou o chléb. Když začal na podzim téhož roku Napoleon postupovat k Vídni, nastala v jižních Čechách hysterie. Místní občané se obávali Francouzů, jež předcházely zprávy o jejich šestitisícové armádě pochodující z Klatov do Českých Budějovic. 2. prosince došlo k bitvě u Slavkova, po níž postoupila rakouská vláda Napoleonovi pruh území od Tábora až do Lince. Týnští obyvatelé byli nuceni vyhovět Francouzům ve všech jejich požadavcích.

Na počátku roku 1809 se hlásila další francouzská válka, 14. ledna se konal na vltavotýnském panství odvod branců a výkup píce a potahů pro armádu. Krajské úřady žádaly na vrchnostenských stále nové kontingenty rekrutů. Děsivé zprávy přicházející z bojiště vedly mnoho mladých mužů k útěkům před bílým kabátem a úkrytům v blízkých lesích. 14. října 1809 byl sice sjednán mír, ale vojska vracející se z fronty, přinesla do města další epidemické choroby. V důsledku vyčerpané ekonomiky klesla hodnota peněz, dne 20. února 1811 ohlásil císařský patent rakouský finanční bankrot. Měna poklesla na pětinu původní hodnoty, dosavadní papírové „bankocetle“, nahrazující kovovou měnu, byly vystřídány ještě nevěrohodnějšími „šajny“ (Einlösungsscheine).

Průjezdy spojeneckých vojsk, odvody mladých mužů i deputátní dávky armádě pokračovaly až do konečné Napoleonovy porážky u Waterloo 18. června roku 1815. V listopadu doslova zaplavila Týn vojska navracející se z bojišť. Panský direktor Pollinger oznamoval na konci války, že Týnem prošlo po dřevěném mostě více než 50 000 vojáků.

Mír přinesl opětný rozvoj panství. Koncem léta 1831 ztížil situaci nástup epidemie cholery, jejímuž šíření z východu přes Rusko a Polsko se přes veškerá opatření nepodařilo zabránit. V zimním období nemoc částečně polevila, ale od poloviny května roku 1832 se opět nezadržitelně rozrostla. Ve městě denně umírali až čtyři lidé. V polovině června se podařilo nákazu na čas zastavit, ale v září se objevila znovu a trvala až do začátku listopadu.

Bylo rovněž potřeba obnovit zpustlé silnice pro potřeby obchodu a pošty. V letech 1818 - 1822 došlo k rekonstrukci Veselské silnice, potřebné pro chebsko-vídeňskou dopravní tepnu, ve stejném období se stavěla Českobudějovická silnice a v jednání byla trasa do Písku. V období let 1830 - 1832 se dláždila Kolodějská ulice až k soše Panny Marie (dnes kaple Panny Marie Karlovské), r. 1840 byla protažena až do Koloměřic. Těsně před polovinou století se dočkala dokončení Písecká silnice.

Po jarních dřenicích musel být téměř každoročně opravován i týnský most. Konečně byl v první polovině roku 1837 postaven (opět v dřevěné podobě) od základu znovu. Ve stejném roce bylo zřízeno pravidelné dostavníkové spojení z Týna přes Písek do Prahy a o rok později osobní doprava poštovní správy z Týna do Veselí. Spojení s Táborem a Českými Budějovicemi zajišťoval soukromý podnik Františka Pavlíčka.

Rozvoj Vltavotýnska nejlépe dokumentují statistické údaje: r. 1830 mělo panství 8489 obyvatel, o dva roky později již 8 633, roku 1836 - 9193 a v roce 1840 - 9648 lidí. Počet obyvatel v samotném Týně vzrostl do roku 1839 na 3351 osob.

Úpravy městských ulic, dláždění, nově zakládané parky a aleje měnily tvář města. 13. srpna r. 1835 byla k tomuto účelu ustavena Okrašlovací komise. Do r. 1839 bylo dokončeno dláždění obou náměstí a Horního Brašova. Věhlas získávali také profesionální týnští zahradníci pěstováním exotických květin v panských sklenících, jimiž úspěšně konkurovali zámeckým zahradám v Kolodějích nad Lužnicí a Neznašově. Vzestup zaznamenal i společenský život. Když se v září roku 1836 konala v Praze poslední slavná korunovace nového panovníka Ferdinanda V., vypravil c. k. loďmistr Vojtěch Lanna pro místní občany na cestu do Prahy speciální loď.

V letech 1842 - 46 se z popudu nového arcibiskupa Aloise Josefa svp. Schrenka opravoval kostel sv. Jakuba a definitivně rušil přilehlý hřbitov, čímž se hlavní náměstí zvětšilo téměř o jednu třetinu. Zároveň byla vybrána stálá místa pro veřejné osvětlení, r. 1846 již zářilo ve městě devět „argandských“ lamp ( klasické známé „petrolejky“, nazývané podle vynálezce Jakuba Antonína Arganda 1755 - 1803 ).

Známkou rozkvětu města byl i nárůst stavební činnosti. Na Malé Straně vznikla první nevelká cihelna, kolem rostla nová čtvrť, přibývaly domky v Podskalí a při silnici na Tábor.

V roce 1847 proběhla téměř bez povšimnutí událost, k níž se vrátilo až následující století. 3. července zemřel v Kolodějích nad Lužnicí „patriarcha českého loutkářství“ Matěj Kopecký. K poslednímu odpočinku byl uložen na týnském hřbitově. Týnská matrika pouze zaznamenala, že zemřel: "...Matěj Kopecký, komediant a žebrák z Mirotic... a pohřben byl na Tejnském hřbitově“. Původní hrob pravděpodobně upadl v zapomnění mezi nejchudšími z chudých u hřbitovní zdi. Až po 58 letech, při 125. výročí loutkářova narození, byl u hřbitovního kostela postaven symbolický pomníček.

Revoluční rok 1848 proběhl na vltavotýnském panství i ve městě poměrně klidně. Po 15. březnu, kdy vyhlásil císař konstituci a propustil kancléře Metternicha, se konala v Týně velkolepá slavnost. Pro zajištění pořádku byla sice zřízena národní stráž (garda) v počtu dvě stě mužů, její zásah však nebyl zapotřebí.

7. září 1848 spatřil světlo světa zákon o zrušení poddanství, vrchnostenská pravomoc nad místními občany skončila. 17. března roku 1849 bylo oktrojovanou ústavou zrušeno magistrátní zřízení. V čele města stanul měšťanský výbor, tentokrát již bez arcibiskupského zástupce.

1. 1. 1850 vstoupila v platnost nová organizace státní správy. Nejvyššími zemskými úřady se stala místodržitelství, nejnižšími okresní hejtmanství, která spolu s okresními soudy (od 1. června) nahradila vrchnostenské úřady. V Týně zahájil politický úřad činnost 1. února 1850 v budově radnice a od 1. června na zámku nově zřízený okresní soud spolu s kontribučním úřadem, finanční stráží a četnickou stanicí. Nový okres Týn nad Vltavou tvořilo zhruba území bývalého arcibiskupského panství. Další reorganizaci zaznamenal rok 1854, zrodil se politický a soudní okres pod patronátem okresního úřadu. Okres Týn nad Vltavou sestával z 22 obcí s celkovým počtem 17 395 obyvatel.

Změny se dočkala i církevní správa. V roce 1859 vznikl ve městě zásluhou osvícence, spisovatele a týnského děkana K. A. Vinařického samostatný vikariát. Vinařický, působící v Týně od roku 1849, se rovněž zasadil o velký rozvoj místního školství. Díky jeho snaze byla v letech 1859 – 60 vybudována nová městská školní budova, soustřeďující žáčky z Týna i přifařených obcí. Roku 1868 byla povýšena na hlavní farní školu.

V téže době zrušil nový zákon přežité cechovní zřízení, ovšem většina cechů v Týně tehdy existovala již jen formálně. Bolestnější ztrátou bylo pro místní řemeslníky definitivní zrušení vojenského skladiště a dílen v Depotu a následný odchod vojenské posádky z města, což se citelně dotklo veškerého odbytu zboží.

Roku 1861 postavili týnští občané novou budovu okresního úřadu, čímž se radnice vrátila samosprávě města. Týn měl v tomto roce již 400 domů s 4 297 osobami.

Poslední třetina 19. století ale zastihla město v hospodářské stagnaci. V Týně nevznikaly nové podniky, kromě drobných řemeslníků a nevelké loděnice tu neexistoval žádný průmysl. Vyhnula se mu i důležitá dráha z Plzně do Českých Budějovic, budovaná od r. 1857. Odloučenost města a těžká obživa obyvatel vedla k vystěhovalectví do Německa, Rakouska, ale i za moře. V roce 1864 odjela první skupina vystěhovalců do Ameriky.

Když v roce 1869 začal provoz vlakové dopravy mezi Vídní a Plzní a tři roky nato mezi Veselím nad Lužnicí a Prahou, vedl v konečném důsledku ke ztrátě významu starých obchodních cest i vltavské plavby. Doprava sortimentu po vodní cestě zanikla. Město se ocitlo v téměř úplné izolaci.

Jediný rozvoj zaznamenala společenská a sociální oblast. Roku 1868 byla zřízena první městská Opatrovna maličkých, v roce 1871 vznikla Čtenářská beseda, 1872 byl ustaven Spolek jihočeských akademiků Štítný. Již od roku 1856 ve městě fungoval ochotnický spolek Vltavan a z řad měšťanů vzešel v roce 1861 pěvecký spolek, pojmenovaný na počest slavného rodáka Puchmír.

V roce 1874 byl založen hasičský spolek Ochrana, jehož úkolem se stalo: „cvičení se v hasení povstalého ohně a ochraně jmění a života obyvatelstva města a okresu Týn nad Vltavou při vypuklém požáru, pěstování tělocviku, plování, klouzání a cvičení v pochodu a pořádání společných zábav a výletů“. Začátky nebyly jednoduché, spolek měl spíše společenský než ochranný charakter a hasiči museli bojovat o své uznání, jak ukazuje dopis z 15. června roku 1875. Tajemník spolku si v něm stěžuje předsedovi, že: "... zavdávají konané parády příčinu k posměchu, ano, i k opovržlivým poznámkám ze strany obecenstva, téměř i vyhrůžkám vystoupení přispívajících údů, a uvádí se, že účel spolku není ten učiti a cvičiti se mašírovat, nýbrž hasit...".

V roce 1883 vzniklo v hostinci U Hájků první centrum společenského života - Měšťanská beseda. V roce 1889 se uskutečnila úspěšná veřejná sbírka na založení městského Jubilejního chudobince císaře Františka Josefa. V roce 1893 byla otevřena chlapecká měšťanka, od r. 1894 zajišťoval příspěvek chudým školákům Krejcarový spolek. V témže roce schválila své stanovy také tělocvičná jednota Sokol.

Projevy národního vlasteneckého uvědomění byly spjaty především se jmény dvou týnských měšťanů, učitele a pedagogického spisovatele Josefa Václava Nikolaua (1838 - 1862) a Josefa Kaspra (1832 - 1905), řečníka a vůdce lidových shromáždění. Své dětství zde prožíval také syn arcibiskupského úředníka, budoucí spisovatel Karel Dewetter (1882 - 1962), který oslavil Týn ve svých dílech, jež se zejména mezi dvěma světovými válkami těšila značné čtenářské popularitě.

Počátek snahy zdejších obyvatel o renovaci původního významu Týna nad Vltavou přišel s rokem 1872. Prvním krokem bylo úsilí o zavedení železnice. Plánovaná trať měla vést z Protivína přes Týn k Dolnímu Bukovsku a odtud pokračovat přes Veselí nad Lužnicí až do Jihlavy. Od r. 1877 se pokoušela také Bechyně o protažení zamýšlené trati přes své území do Tábora, ale k realizaci ani jednoho z obou plánů nedošlo. Na papíře zůstal i další plán z roku 1889, který uvažoval o rozšíření původního projektu směrem do Vodňan a na opačné straně na Kutnou Horu a Týnec nad Labem. V tomto případě zastavila realizaci neschopnost měst Týna nad Vltavou a Bechyně dohodnout se o rozchodu kolejí uvažované trati. Až rok 1894 zaznamenal první konkrétní jednání o železničním spojení Týna a Číčenic (nejbližší stanice ležící na trati Plzeň - České Budějovice). O rok později schválila plány na její výstavbu Říšská rada, v dalším roce se vykupovaly pozemky od soukromých majitelů a následující podzim, 18. listopadu 1897, bylo započato s výstavbou. První vlak vjel do vltavotýnského nádraží v říjnu 1898.

V roce 1888 založil schopný židovský podnikatel Alexandr Pleschner při „podmosteckém“ mlýně dílnu na obrábění dřeva, z níž záhy vyrostla První jihočeská továrna na dřevěné a soustružené výrobky. Pleschnerovy hračky nacházely svá odbytiště po celém světě. Za zmínku stojí i to, že právě tady nalezl svou budoucí inspiraci vltavotýnský rodák Otto Rödl (1903 – 1983), „objevitel“ loutky maňáska, první docent katedry loutkoherectví Divadlní akademie v Praze. Rodině Pleschnerů se zároveň podařilo prolomit starý zákon z roku 1681 o vyloučení všech židů z města, Alexandrův otec Efraim byl prvním semitou, který získal městské občanství.

Každoroční jarní povodeň poškodila 7. března 1891 dřevěný most. Město se rozhodlo pro stavbu odolnější, ocelové konstrukce. 2. května následujícího roku stavba začala, 4. listopadu byl most slavnostně vysvěcen a zpřístupněn veřejnosti.

Vlastního regionálního tisku se místní občané dočkali roku 1891, kdy v Týně vznikla první tiskárna a začal vycházet týdeník Vltavan. Jeho edice sice již po dvou letech skončila, ale před 2. světovou válkou na tradici navázal knihtiskař Jan Hauser periodikem Vltavín. V poválečných letech byl Vltavín obnoven a s drobnými přestávkami vychází jako regionální zpravodaj dodnes.

V roce 1893 se sešlo téměř celé město na týnském hřbitově při pohřbu hudebního skladatele z nedalekých Netěchovic, Karla Komzáka staršího (1823 - 93), proslulého ředitele kapely Prozatímního divadla v Praze, v níž mimo jiné působil i budoucí skladatel Antonín Dvořák. V otcových stopách kráčel později rovněž skladatelův syn, Karel Komzák ml. (1850 - 1905).

Skladby Karla Komzáka ml. žijí i ve třetím tisíciletí, dokládají to edice zahraničních CD nosičů. Vzpomínají na něho i čeští rodáci, žijící mimo naši republiku, například pan Karel Rohan, který nám poskytl fotografii Komzákova hrobu na Vídeňském ústředním hřbitově (fotografoval v roce 1984).

První vlaštovka technického pokroku přilétla do Týna v roce 1894. Ve mlýně Jana Samce se slavnostně rozsvítila elektrická žárovka. Město se však nadále rozvíjelo jen velmi pomalu. 31. prosince roku 1900 byli při sčítání lidu ve městě napočteni 3 994 obyvatelé, tedy o více jak 300 osob méně než v šedesátých letech předchozího století, a jejich počet do budoucna dále klesal. V roce 1910 zde žily již jen 3 792 osoby.

Devět let po přelomu letopočtu byly konečně ve městě založeny dva větší průmyslové podniky, kruhové cihelny na Malé Straně. Měšťané usilovali i o zlepšení dopravní situace a apelovali na prodloužení stávající dráhy do Veselí nad Lužnicí nebo Bechyně, ale marně.

Nadcházející světová válka přerušila jakékoliv snahy o městský rozvoj. Více než sto obyvatel padlo na válečných frontách, mnozí již po oficiálním konci války jako legionáři. V Týně a okolí hledalo útočiště množství haličských uprchlíků, jimž bylo třeba zajistit obživu. Své dočasné působiště zde nalezl také polní lazaret.

Válečným požadavkům podlehly i vltavotýnské zvony ze sv. Jakuba a sv. Víta, první rekvizice je stihla 6. listopadu 1916, druhá 19. září 1917. Nenahraditelnou ztrátou byl především nejstarší zvon Christofor ze 16. století, dar Prokopa Čabelického, lidově nazývaný „Poledňák“, jehož hlas měšťanům každý den oznamoval poledne. Jediným historickým zvonem, který přežil rekvizice i druhé války je dnes Christoforův mladší bratr Jiří Toušek z roku 1620, nesoucí jméno týnského starosty.

Konec války a vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 vneslo do města vlnu nadšení. Znaky starého mocnářství ještě týž den zmizely, do čela obce byl postaven okresní úřad v čele se starostou Jindřichem Pavlíčkem.

Entuziasmus prvních poválečných let napomohl městu k vzestupu. Podařilo se vrátit sem vojenskou posádku a obnovit tím tradici z poloviny 18. století. V únoru 1921 přišla do města nejprve rota vozatajstva a o pět let později byly postaveny na Malé Straně nové kasárny pro dělostřelectvo.

V roce 1921 se poprvé ve městě objevily „živé obrázky“, v sále hostince U Chrášťanských zahájil provoz biograf.

Rozvoji školství přispělo zřízení Hospodářské školy, jíž navštěvovali žáci z celých jižních Čech. V letech 1922 - 24 byla pro její účely vybudována nová budova v Čihovicích (součást Týna).

Také úroveň společenského života ve městě stoupala. V roce 1925 vyrostla budova Sokolovny s restaurací a třemi sály, nové kulturní centrum města.

20. listopadu roku 1927 získal pomník Matěje Kopeckého na hřbitově reliéf, dílo místního akademického malíře Jaroslava Vojny ml., syna tvůrce pomníku. Na reliéfu se objevilo nejznámější vyobrazení Matěje Kopeckého, vytvořené podle předlohy Mikoláše Alše.

Výsledkem dvouleté snahy místního Musejního spolku bylo v roce 1932 založení Městského muzea. Válečná léta sice na čas činnost muzea zastavila, ale po válce došlo k jejímu obnovení. V roce 1955 muzeum získalo nové reprezentační prostory arcibiskupského zámku, svého dosavadního sídla. Duší muzea a jeho zakladatelem se stal týnský rodák, učitel Bedřich Karásek, autor několika regionálních publikací, z nichž k nejznámějším patří dodnes žádané a čtené Vltavotýnské pověsti.

V sousedství zámku, na místě bývalého hostince U Horníků, roku 1936 vyrostla budova městské spořitelny.

1. prosince 1937 v Praze zemřel týnský rodák, historik Týna nad Vltavou, profesor Josef

Sakař (1870 - 1937). Převozu jeho ostatků a jejich uložení na týnském hřbitově se účastnilo na sta obyvatel města i okolí.

Druhá světová válka zasáhla město v mnohem silnější míře než katastrofa předchozí. 16. března 1939 začala okupace Týna nad Vltavou příchodem německého dělostřelectva. Přední představitelé města byli hned na začátku války zatčeni a deportováni do koncentračních táborů, na jaře roku 1942 je následovaly transporty židovských obyvatel z celého Vltavotýnska. Starosta města byl donucen k rezignaci, vedení převzala správní komise v čele s vlajkařem Emilem Pisingrem. Vznikla německá škola, české spolky byly rozpuštěny.

30. května 1942 získal Týn nad Vltavou smutný primát: pět zaměstnanců Okresního úřadu se stalo prvními jihočeskými oběťmi heydrichiády, českobudějovické gestapo je popravilo pro údajné schvalování atentátu na R. Heydricha. Okresní úřad byl zrušen, ve městě zůstal pouze Okresní soud, Hospodářskou školu zabrala Hitlerjugend.

Poprvé v historii přinesl městu nedostatek průmyslu užitek – vyhnulo se mu bombardování.

Na konci války, 1. května 1945, vznikl Okresní revoluční národní výbor. 5. května obsadil týnskou radnici a následujícího dne byl ustaven Městský národní výbor. Němečtí vojáci, civilní německé obyvatelstvo a někteří kolaboranti chvatně opouštěli Týn. 10. května dorazila do města Rudá armáda a spojenecká vojska z Písku.

Počátkem roku 1946 zasedal v Týně mimořádný lidový soud pro potrestání místních kolaborantů. Emil Pisinger byl odsouzen k trestu smrti a popraven, ostatní skončili ve vězení.

Poválečná léta signalizovala další vlnu rozvoje. Do kasáren nastoupil nový útvar československé armády, v roce 1947 byla postavena nová budova školy na Malé Straně.

V roce 1948 bylo na Vltavotýnsku v 27 obcích napočteno 24 140 obyvatel. 25. února přišlo znárodnění, drobní živnostníci ztratili své obchody, průmyslové podniky přešly do rukou státu. Ve městě začaly vznikat nové národní podniky, v roce 1949 pobočka píseckého Jitexu, nedlouho poté n. p. Stavokonstrukce. V budově bývalého arcibiskupského zámku zahájilo 1.9.1949 činnost vyšší gymnázium. Příštího roku přesídlilo do nové školní budovy na Malé Straně, odkud se po 23 letech přestěhovalo na své dosavadní místo, do budovy bývalé hospodářské školy v Čihovicích.

Převratné změny nastaly Vltavotýnsku s příchodem roku 1960. První z nich byl zánik okresu Týn nad Vltavou. Území získaly okresy sousední: na jihu České Budějovice, na severu Tábor a na západě Písek. Město Týn nad Vltavou připadlo okresu České Budějovice. Druhou změnu přinesla dostavba vodního díla Orlík. Vzdutí Vltavy dosáhlo až k Týnu a domy ležící v zátopové oblasti, tedy téměř celá městská čtvrť Dolní Brašov, musely být demolovány. Zanikly mlýny a městská plovárna. Od roku 1962 fungovala pravidelná lodní doprava mezi Orlíkem a Týnem. Dlouho se neudržela, k jejímu obnovení došlo až v roce 2000.

Koncem roku 1964 byla v Týně vybudována pobočka příbramských Rudných dolů na zpracování grafitu z nedalekého ložiska u Koloděj nad Lužnicí. O již pravěkém využívání této lokality svědčí archeologické nálezy tuhovaných nádob ze střední doby bronzové ve sbírkách Městského muzea.

V letech 1967 - 69 byl na místě bývalé kruhové cihelny na Malé Straně vybudován nový moderní cihlářský závod. V témže roce získala Vltava v místech původního starého brodu pod hradem nový most. Jeho nedobrovolnou zatěžkávací zkoušku provedly mimo jiné i sovětské tanky okupující naší republiku. Táborská silnice, vedoucí původně přes náměstí, byla odkloněna přes most a domy v jejím pásmu demolovány. Starší železný most se stal pěší zónou.

V letech 1974 - 75 byl v areálu bývalého pivovaru a jeho těsné blízkosti vybudován další velký závod - Mikrotechna.

V prosinci roku 1976 byly k Týnu nad Vltavou přičleněny spádové obce Břehy, Hněvkovice (levý břeh), Předčice, Netěchovice, Nuzice a Koloděje nad Lužnicí, čímž vzrostl počet obyvatel na 5 271.

Nejvýznamnějším zásahem do vzhledu města i okolí se stala stavba Jaderné elektrárny Temelín, zahájená v roce 1980. Pro potřeby elektrárny byla zřízena dvě vodní díla, nad Týnem přehrada Hněvkovice a pod Týnem Kořensko. Nové vzdutí hladiny Vltavy si vyžádalo zánik romantických týnských jezů. V okolí byly demolovány vesnice Knín, Temelínec, Březí, Podhájí a Křtěnov. Stavba Hněvkovické přehrady vyžadovala likvidaci vsi Jaroslavice. Pro zaměstnance elektrárny bylo vybudováno nové sídliště nad městem, nesoucí název původního naleziště a zdroje místních hrnčířů - Hlinky.

Změnilo se i městské centrum. Od severozápadního rohu náměstí směrem k Hornímu Brašovu byla zbořena stará zástavba a na jejím místě vyrostl nový obchodní dům a parkoviště.

V roce 1983 vybudovali divadelní ochotníci v městském parku, na místě bývalého hradu, otočné hlediště, jedinou amatérskou scénu s tímto zařízením ve střední Evropě. Každoročně se zde v průběhu letní sezóny konají divadelní představení.

Vznikaly další závody a průmyslové podniky, v roce 1988 byla postavena nová poliklinika a lékárna.

Revoluční rok 1989 přinesl stejně jako v jiných městech i v Týně masová shromáždění lidu, která vyvrcholila 26. listopadu ustavením Občanského fóra a 27. listopadu generální stávkou.

Sametová revoluce nastolila obnovu drobných živností, soukromých firem a spolků. V roce 1990 byl po 45 letech obnoven Junák. Vznikly některé nové firmy: vzduchotechnika Vakkos, vzduchotechnika a odsávací zařízení ELBH s. r .o., kovovýroba JIS, výroba nábytku Fill interiér a řada dalších. Většina státních podniků se postupně změnila na soukromé společnosti. Znovuobnovený Živnostenský úřad evidoval ke konci roku 1992 již 391 živnostenský list.

V květnu téhož roku byla v Praze založena Nadace Alfréda Radoka pro podporu původní divadelní tvorby a literárně-dramatického umění. Jméno geniálního režiséra, rodáka z Koloděj nad Lužnicí, se tak znovu po dlouhé odmlce dostalo do povědomí široké veřejnosti. Radokově rodině byla navrácena vila v Kolodějích. V prosinci roku 1999 na ní byla odhalena pamětní deska bratřím Radokovým.

V roce 1993 proběhly v Netěchovicích a v Týně nad Vltavou oslavy hudebního skladatele Karla Komzáka st., při nichž byla týnská hudební škola pojmenována jeho jménem.

16. prosince roku 1994 navázalo město Týn nad Vltavou partnerství se švýcarským městem Wohlen bei Bern.

Ve stejném roce byl čtyřhektarový areál na Semenci, původně plánovaný jako nové pohřebiště, přeměněn na Stanici Pomoc přírodě. Stanice dnes slouží jako útulek poraněné zvěře a středisko ochrany přírody pro školy a návštěvníky. Zahrnuje sbírky dřevin a hornin, v areálu je chováno i několik druhů ptáků, zejména sov a dravců.

V roce 1996 byla založena Městská galerie Art Club, v níž v průběhu roku vystavují významní představitelé naší i zahraniční umělecké tvorby. Výstavy vrcholí vždy v letní sezóně Vltavotýnskými výtvarnými dvorky. Galerie poskytuje prostor také místním výtvarným umělcům. Z nich nelze pominout zakladatele malířské tradice Jaroslava Vojnu (1909 - 1974), dále pak uměleckého knihaře Ladislava Hodného (1909 - 1999) a jeho syna Ladislava Hodného ml. (1943), řezbáře Františka Koberu (1925), akademické malířky Janu a Květu Rybičkovy (1957), malíře Stanislava Řimnáče (1922), akademickou malířku Jaroslavu Lázníčkovou (1955), výtvarníka Miroslava Petříka (1959) a další.

Na konci roku 1999 se dočkal realizace projekt občanského sdružení Pomoc Týn nad Vltavou – v areálu zemědělské usedlosti Dvůr Čihovice byl otevřen Domov sv. Anežky. Zařízení se stalo centrem pro lidi se zdravotním či mentálním postižením. Součástí areálu je také kulturní stánek Špejchar klub a poradenské a školící centrum.

Ve stejném období byla v Městském muzeu zpřístupněna nová stálá expozice Svět loutek věnovaná odkazu Matěje Kopeckého a síň Alfréda Radoka, otevřená 18. prosince u příležitosti 86. výročí režisérova narození.

Město Týn nad Vltavou má v roce 2001 i se spádovými obcemi již 8 256 obyvatel. Získává novou tvář a stává se stejně jako přilehlé Vltavotýnsko vyhledávaným rekreačním a turistickým místem. V letní sezóně zde lze najít nespočet kulturních i společenských akcí, jimž bezesporu dominují pravidelné varhanní koncerty v chrámu sv. Jakuba. Blízké okolí nabízí množství rekreačních středisek, byla obnovena lodní doprava po Orlickém jezeře až do Týna nad Vltavou.

Martina Sudová

Týn nad Vltavou 2001

MĚSTO Týn nad Vltavou

Sídlo úřadu

náměstí Míru 2, Týn nad Vltavou, 37501, Týn nad Vltavou 1

Osoby

  • Mgr. Šnorek Milan, starosta

Kontakty