Tužice

Roku 1480 prodává Jan Herštejnský z Velhartic zboží Půtovi Švihovskému z Riesenberka, roku 1504 se stává dalším majitelem Půtův syn Břetislav. O 39 let později, roku 1543, získává Tužice Petr Zmrzlík ze Svojšína a připojuje je k Neprachovské tvrzi. Následujícího roku přikupuje ještě Ústaleč, Buršice a Mladice. Po jeho smrti zde společně s matkou hospodařil syn Zdeněk, který prý příliš nevynikal snášenlivostí a měl časté spory se sousedy. Zemřel krátce po svém otci - roku 1558. Po něm se Neprachov ujala Barbora, která je na smrtelném loži odkázala svému manželovi - Jiřímu Hasíštejnskému z Lobkovic. V souvislosti s novým majitelem došlo i k důležité správní změně: Neprachovy i k nim přičleněné vsi Tužice, Ústaleč a Buršice byly připojeny k Nalžovskému panství.

Roku 1591 kupuje Nalžovy i s Neprachovy Karel Švihovský z Riesenberka a na Přešticích. V rukou členů jeho rodu zůstává získané panství vzdor válečným bouřím po celé následující století. Po Karlově smrti dědí nalžovské zboží jeho syn Bedřich. Cenné informace o stavu vesnic v této době nám podává gruntovní kniha z roku 1600, v níž jsou zaznamenány například i tyto tužické grunty: Buršovský, Bartíkovský, Deblovský, Janský,Holubovský, Klobasovský, Pruškovský, Tůmovský, Nových, Vlkovských, Krteckýho. Dále jsou uvedeny tři chalupy - Hudcovská, Ševcovská, Řahovská. Pro úplnost ještě poznamenejme, že Bedřichu Švihovskému patřily v okolí ještě tyto statky: Stříbrné Hory, Těchonice, Žďár, Radice, Velenovy, Ústaleč, Mladice, Buršice, Zahrádka, Letovy, Hradešice, Černice, Měřenice, Sedlečko, Strážovice, Plichtice, Hnačov a rybník Hnáň, který koupil roku 1602 od Dlouhoveského z Vlčňov. Avšak i rozsáhlé panství Švihovských mělo záhy pocítit tíhu doby. Hned roku 1619, v počátečních fázích stavovského povstání, byl nalžovský zámek vypleněn uherskou jízdou, která odtud odnesla zlata, stříbra a klenotů za 4000 fl. Po svržení svržení místodržících z oken pražského hradu byl Bedřich Švihovský jmenován členem direktoria. Po bělohorské porážce však nebyl trestán ani pokutován. Zemřel roku 1635 a byl pohřben v Hradešicích. Po jeho smrti připadly Nalžovy Ferdinandu Švihovskému, hejtmanu prácheňského kraje a přísedícímu nejvyššího královského soudu. Otcovské statky rozhodně nepřevzal v nejlepším stavu. Třicetiletá válka zanechala všude své stopy. Po jejím ukončení roku 1648 bylo celé hospodářství natolik zruinované, že musely být roku 1654 sepsány berní role, v kterých byla vyznačena míra zpustošení jednotlivých vsí, výměra polí, kvalita půdy, počet osadníků, potahů, chovného dobytka atd. Roku 1679 jsou připojeny k nalžovskému panství i Krutěnice. Po Ferdinandově smrti se otcovských statků ujímá jeho marnotratný syn Jaroslav, který je pro svůj rod záhy definitivně ztrácí. Nalžovské panství je pro majitelovy četné dluhy věřiteli prodáno. Roku 1716 je kupuje hornorakouský hrabě Norbert Pötting. Po jeho smrti se pánenem Nalžov stává Václav Maria Josef Pötting, jenž k nim roku 1739 připojuje Svojše a Zavlekov. Po hrabatech z Pöttingu přejímá nalžovské zboží hrabě František Xaver Taafe, pocházející z irského šlechtického rodu, který měl před sebou éru velkého společensko-politického vzestupu. Cennou pomůckou, jež značnou měrou přispívá k lepší představě o tehdejších dobách, je pozemková kniha nalžovského panství. Nejstarší zápis se váže k tužické hospodě a pochází z roku 1767, tedy z doby, kdy byl majitel ještě hrabě Pötting. František Xaver Taafe umírá bez potomků roku 1803 a svůj majetek postupuje podnikavému synovci Rudolfovi. Z jeho podnětu je v Nalžovech vystaven pivovar, který se v roce 1812 stává předmětem nejvyšší chvály samotného císaře Františka I. V následujícím roce dochází k další nemálo významné události. Staré číslování tužických usedlostí jež platilo od poloviny 18. století, bylo nahrazeno novým. Rudolfův nástupce, Ludvík Taafe, byl po všech stránkách zajímavou osobností. Ve dvaceti letech složil soudcovskou zkoušku a dosáhl titulu doktora práv, nato se stal vrchním presidentem soudu, později ministrem spravedlnosti, kurátorem Tereziánské akademie a rektorem vídeňské university. Racionalismus a průbojnost, vlastnosti, které mu tolik pomáhaly dosáhnout vysokých cílů, tvořily zřejmě jen jednu stránku jeho osobnosti.Dodnes totiž nacházíme v okolí Nalžovských Hor různé stopy jeho romaneskních nápadů. V lese Prašivici dal, kromě napodobeniny rodového hradu Ballymotte, postavit i známé atrakce - nalžovského draka, umělou jeskyňku, altány a jezírko. V lese Vidhošti nedaleko zaniklé vsi stejného jména, rozkázal nakoupit kamení do tvaru keltských mohyl, v Zavlekově zyýšil zdi starého zříceného hradu do dnešní podoby, nalžovský zámek dal přestavět v angolském slohu. Z jeho podnětu byly také postaveny myslivny v Prašivici, Ústalči a u Měřenic. Obecně se udává, že Ludvík Taafe zamřel roku 1869, avšak údaj ve farní kronice klade jeho smrt do roku 1855. Jeho syn Edvard Taafe, rovněž vystudoval práva. I jeho kariéra byla úspěšná. Vykonával funkci zemského hejtmana v Salcburku, místodržitelského rady v Čechách, byl tajným radou a osobním důvěrníkem císaře Františka Josefa I. V letech 1868 - 1870, dále pak 1879 - 1893 zastával funkci ministerského předsedy v Rakousku - Uhersku. V jeho době byl nalžovský zámek vyhledávaným společenským centrem. K Edvardovým hostům, stejně jako k hostům jeho syna Jindřicha, se řadí nejpozoruhodnější lidé své doby. K nejzajímavějším návštěvníkům nalžovského zámku beze sporu patřila i jedna z nejvýznamějších představitelek a organizátorek boje za mír v období 19. a začátkem 20. století - Berta Suttnerová, rozená hraběnka Kinská. Jako sekretářka A. Nobela podstatně ovlivnila jeho názory i postoj k lidem a světu. Roku 1886 uveřejnila novelu " Složte zbraně ", která svého času měla větší popularitu než " Chaloupka strýčka Toma "od Beecher - Stoweové a byla přeložena téměř do všech světových jazyků. Roku 1905 byla Suttnerová právě za tuto novelu udělena Nobelova cena míru. Tato vzdělaná žena byla mimo jiné zakladatelkou i šéfredaktorkou časopisu " Složte zbraně ", sdružujícího všechny bojovníky za mír. Její až překvapivě pokroková životní filozofie se odráží v provolání k Haagské konferenci roku 1906: " Neříkejme, že to či ono se musí stát, tato nebo ona třída bude vládnout a jiná zanikne, ale tvrdíme, že svět se musí v prvé řadě zbavit hrozby válek a břemene závodů ve zbrojení a pak i ostatní sociální problémy bude možno řešit snadněji a spravedlivěji." Po smrti Jindřicha Taafeho roku 1918 se Nalžov ujímá jeho syn Edvard, kterého později zasahuje pozemková reforma. Touto událostí prakticky končí všechna sláva nalžovského panství. Půda nalžovského velkostatku byla přidělována v ceně 1000 Kč za hektar, jednotlivé dvory odkoupili jako zbytkové statky soukromníci. Nalžovy koupil K. Müller, jenž zde hospodařil do znárodnění roku 1948. Zámek po té až do roku 1989 zčásti sloužil jako základní devítiletá škola a zčásti byl ve vlastnictví armády. Pole obhospodařovali Státní statky a JZD, lihovar, pivovar a sýrárna již dávno sloužili jiným účelům. V součastnosti je zámek ve vlastnictví společnosti Lamela Electric a.s.