Rybníček

V roce 1388 prodal dvorec Rybník (v originále villa) pustiměřskému klášteru. Pustiměřský klášter si koupil Rybník za 230 hřiven pražských grošů, což představovalo 58,19 kg stříbra. Jednu hřivnu tvořilo 64 pražských grošů, kupní cena tak činila 14,720 pražských grošů. Z dochovaných pramenů lze uvést tehdejší mzdy a ceny takto: nádeník dostával za denní práci na stavbě svatovítské katedrály asi 1 groš, týdně 5 – 6 grošů, zednický mistr bral týdně 16 grošů. Krumpáč stál 6 grošů, denní pokrm a nápoj se nedal pořídit pro 1 osobu laciněji než za půl groše. Pergamenová latinská listina se třemi pečetěmi (čtyři pečeti chybí) je uložena v archivu olomouckého arcibiskupství a je datována 1.4.1388 a její obsah je následující: „Na základě svojí svobodné vůle a přání svojí manželky Kateřiny prodal Oldřich zvaný Hecht z Rosic svůj dvorec v Rybníku s lány, poli obdělávanými i neobdělávanými, loukami, pastvinami, s vodou, se stékající vodou, rybníky, s lovením ryb,s lovením zvěře (honitbou), s ptáčnictvím, s obydlími, ohradami, cestami, cestami k honitbě.“ V roce první písemné zmínky o obci, tj. v roce 1373, byl českým králem Karel IV. (1316 – 1378) a moravským markrabětem sídlícím v Brně jeho bratr Jan Jindřich (1322 – 1375). Pustiměřský klášter byl založen v roce 1340 olomouckým biskupem Janem Volkem, strýcem Karla IV. Ke zrušení kláštera došlo v roce 1588 za olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského. Po zrušení kláštera mělo být jeho majetku použito ke zřízení a vydržování první moravské university, kterou chtěl biskup vybudovat v Olomouci. Ukázalo se však, že klášterní majetek by na to nestačil, a proto rozhodl roku 1590 o „přivtělení klášterního zboží“ k biskupskému statku vyškovskému.

VLASTIVĚDA MORAVSKÁ

Název obce Rybníček jistě pochází od obecného substantiva rybník.Zemědělská vesnička leží v mírně zvlněném terénu 7 km východně od Vyškova na pravém břehu Hané, 220 – 240 m nad mořem. Pošta v Hošticích, fara v Topolanech. V roce 1964 byla obec spojena s Medlovicemi. Půdorysně je Rybníček krátkou ulicovkou, od jejíhož jádra jsou na severu odděleny domky (Trpínky). V roce 1930 žilo v obci 241 obyvatel, z nichž byli pouze 4 jiné národnosti než české, všichni však římskokatolického vyznání. V roce 1960 zde žilo 259 obyvatel, z toho 124 mužů a 135 žen. Rozsah katastru byl 211 ha. Rybníček slul původně Rybník. Roku 1373 jej držel Oldřich Hecht z Rosic, jenž vložil roku 1388 ves klášteru pustiměřskému. Pak přešla ves s Pustiměří k panství vyškovskému. Po třicetileté válce tu bylo osedlých 6 lánů, 4 půllány, 2 čtvrtlány a 4 lány pusté. K lánu se počítalo 50 měřic polí. Obdělávalo se 425 měřic a pustých bylo 204 měřic. Roku 1777 poddaní volili nové roboty: celoláník týdně 3 dny s dvěma koňmi (a od Jana do Václava dva dny pěšky). V roce 1846 dědičně nájemně prodaný mlýn a obecní hostinec. Pozemkové knihy od roku 1765. Za první republiky zde bylo 17 větších rolníků a nejsilnější stranou agrární. Bývalý vodní mlýn je od roku 1945 v nečinnosti. Ze spolků a kulturních organizací hasičský sbor a spolek čtenářský, založený roku 1898. Jednotřídní škola byla zřízena v oce 1932. Rybníček byl osvobozen 29.4.1945.

Z MINULOSTI OBCE RYBNÍČKA

Nevím, z jaké příčiny a z jakého popudu sepsal v roce 1860 Josef Dyas, starosta obce Rybníčku, konsignaci, z níž se dovídáme leccos zajímavého také pro dnešek. Už to, že můžeme srovnávat a kontrolovat, jak žili u nás lidé před 100 lety, není bez užitku a poučení. A proto těchto několik řádků. Závěry si odvodí každý sám, a proto se zdržím větších výkladů.

Podle údajů starosty Dyase měřil katastr obce Rybníčka v roce 1860 352 jitra a 691 sáhů zemědělské půdy, z toho 9 jiter půdy neplodné, patrně pastvin a ploch, jež nebyly orány. Jitro měřilo 57,54 aru, tedy plochu, kterou mohl poorat oráč párem koní za jeden den. Přepočítáno na dnešní míry, obdělával Rybníček 20254 ary půdy, čili 202,54 ha a tedy 1056 měřic, takže Rybníček náležel a náleží k menším obcím na okrese.

Rybníček byl v té době tak jako jiné obce a vesnice pod dochem, neboť jen čtyři usedlosti měly krytinu kamennou (břidlici) a mlýn byl pod šindelem. Kamennou krytinu měla také jedna stodola. Jinak všude sláma a časté požáry. Dochová stavení byla z kotovic (vepřovic), mlýn byl zděn z kamene.

Podle konsignace starosty Dyase sely se všechny druhy obilí, pšenice, rež, ječmen i oves. V roce 1860 se urosilo na 34 jitrech 331 měřic a 4 achtele (osminy) pšenice, na 60 jitrech 630 měřic rži, na 40 jitrech 450 měřic ječmene a na 61 jitrech 854 měřice ovsa. Překvapuje množství ovsa proti pšenici a těch 630 měřic rži dosvědčuje, že spotřeba chleba byla tehdy veliká. Měřice zrní je dnešních 62 litrů, váha obilí však byla rozličná, jinak vážilo žito a jinak pšenice a zase ječmen a oves. Čím více měřice obilí vážila, tím bylo obilí jadrnější a tedy lepší, vydatnější a také cennější na trzích.

Průměrná váha měřice obilí byla 40 až 45 kg, oves pak značně lehčí. Na jednu měřici půdy se sela a vysela jedna měřice zrna, tedy asi 40 kg, kdežto dnes sejeme po měřici asi 30 až 32 kg zrna, po 1 ha asi 150 kg. Sel se ovšem tehdá také hrách. Roku 1860 bylo v Rybníčku zaseto 8 jiter hrachu a urodilo se ho 48 měřic. Někdy zklamal a nesklidilo se ho ani tolik, kolik bylo vyseto. Stejná svízel byla s čočkou. Té seli v Rybníčku jen po 1 jitru a získali jen 6 měřic. Nebyla také nijak oblíbena. Proso pěstovali na 1 jitru a sklidili 10 měřic. Prosná kaše tvořila vydatnou součást jídelního lístku. Zato brambory sázeli až v překvapujícím malém množství. Pouhá 4 jitra a 240 měchů z nich. Zelí pěstovali na 3 jitrech a dosáhli jen 72 kop hlávek. Starosta Dyas tu poznamenává, že jedno zrnko zaseté obiloviny dalo průměrně čtyři zrnka nová, tedy výtěžek jen čtyřnásobný. Musil to být klásek prachudý a úroda velmi skrovná, někdy až hladová.

Starosta Dyas si všímá také pěstování pícnin. Píše, že se po jednom jitru země urodilo průměrně 75 centů jetele, 250 centů mišaniny a 112 centů sena.

Pro palivové dřevo musili do hor, často až dvě míle daleko, tedy asi po 16 km tam a zpět. Bývaly to hotové výpravy za otopem a konaly se hlavně v zimě.

Jaká jídla si tenkrát připravovali nejčastěji? Byla to především moučná jídla a chléb, vařili hrách a občas i čočku, často různé kaše, jedli brambory se zelím, o mase však není ve zprávě starosty Dyase žádné zmínky. Rovněž nemluví o omáčkách, ačkoli víme odjinud, že přicházely velmi často na stůl. Pisatel potom připomíná, kolik potravin spotřeboval tehdejší člověk za celý rok. Rži nejvíc, 5 a půl měřice, pšenice 3 měřice, ječmene 2 měřice, čtvrt měřice hrachu, půl měřice kaše, půl čtvrti čočky, 4 měchy brambor a půl vědra zelí. Bylo tudíž s výživou například sedmičlenné rodiny mnoho starostí a rodiny početnější zápasily často s nedostatkem mouky (tenkrát se mouka ještě neprodávala v obchodech, ani pekařský chléb), bývalo také málo omastku a zeleniny vůbec. Maso se konsumovalo hlavně v zimě o zabíjačkách, v létě jen v neděli, hlavně hovězí na polévku. Postrádáme zmínky o knedlích (šiškách), třebaže se objevovaly často na stole.

Došlo-li po jaru na mouku a také na setí, utíkali se tehdá i větší sedláci o pomoc do vyškovské sýpky, jež bývala zásobena z minulých žní a mohla tudíž výpomoci, s podmínkou, že vypůjčené obilí bude po žních opět vráceno. Mimo to bývaly ve Vyškově obilní trhy, kde se obilí prodávalo i kupovalo.

Poněvadž bývalo málo hovězího dobytka a tehdy i málo chlévské mrvy, úhořilo se. Pole byla rozdělena na tři díly, dva se obdělávaly a třetí ležel ladem, aby si odpočinul a nabral nových sil. Každý hospodář se snažil v té době úhor pohnojit, při čemž se počítalo s třiceti fůrami na jedno jitro, fůra o 9 centech. Už tenkrát seli do lepších půd a do půd vyhnojených pšenici (řepa se ještě nesela), do půd slabších rež a ostatní plodiny. Po pšenicích se sel obyčejně ječmen, po ržích oves. Oziminy se sely v druhé polovici září a žádalo se, aby byla půda čtyřikrát poorána, buď pluhem, nebo ruchadlem. Před setím i po něm se půda klučila. S jarním setím počínali v polovici dubna. Znali už brány, ovšem dřevěné, lehké. Místo válců se deskovalo.

Krmivová základna bývala velmi chudá a dobytek byl odkázán v zimě na slámu, řezanku a hrachovinu, takže dojivost bývala malá. V létě se musil dobytek spokojit polní travou a pastvou, při čemž se počítaly dva kusy dobytka na jedno jitro pastvin. Když udeřilo sucho, odprodávali až třetinu dobytka. O pěstování vepřového bravu zpráva starosty Dyase nemluí.

Znané vážnosti se těšily vrby! Ty v půli dubna osekávali a jejich větvemi (fašíny) upevňovali břehy potoků a říček, aby je za povodní voda netrhala. Odtud vysvětlení, proč se pěstovalo na Hané tolik vrb, těchto hanáckých palem.

Mlýn! Byl vodní a mlel jen když bylo trochu vody. Jeho výkon byl nepatrný, semlel za 24 hodiny jen jednu měřici zrní! Když pak přišla kalná voda (po deštích) nebývalo zas co mlet, jak poznamenává starosta Dyas s kapkou hořkosti.

Pozoruhodná je dále zmínka pisatele o počtu maštalí (stájí pro koně) a o počtu vozů. Těch maštalí bylo v Rybníčku tehda jen 12, z nich žádná panská, vozů bylo devět. V obci bylo 7 mostů, vesměs dřevěných.

Obce byly tehda povinny pamatovat na případné umístění vojáků, hlavně kavalerie, neboť bylo málo kasáren a jízda bývala umístěna velmi často na venkově. Starosta Dyas udává opatrně, že by bylo možno v Rybníčku ubytovat nejvýše 12 koní a 13 vojáků.

V Rybníčku byl tehda jen jeden malý kramář (obchodník), 1 kovář a dva ševci. O hospodě není tu zmínky. Nádeník měl při dlouhém dni (v létě) 24 krejcary mzdy, při krátkém dni (na podzim a v zimě, kdy se ještě mlátívalo) jen 16 krejcarů.

Pokud jde o podnební poměry poznamenává starosta Dyas, že bývalo někdy mokro, jindy sucho a zdrávo. A tím své podání končí. Bylo zpracováno asi podle nějakého úředního dotazníku k veřejným účelům, čemuž nasvědčuje 27 bodů konsignace. Spis je psán česky, kurentkou.

Podání je datováno dnem 2. června 1860. Vedle podpisu starostova je tu ještě podpis radního Josefa Ondrušky a radního Františka Hrozka, dále podpisy dvou členů výboru Josefa Navrátila a Františka Mlýnka. Spis je opatřen obecní pečetí, kde se čte: Obec Rybníček.

Převzato z časopisu „Nová vesnice“, ročník 1958, číslo 29

archivář M. Dobiáš

RYBNÍČEK VE SVĚTLE DĚJIN

"Ulricus Hecht de Rossicz Katherine uxori sue ducentas et L marcas grossorum in villa Rybnyk tota et integre, si defectus fueiret, qui de Prur parva deperiret in villa Ribnik extunc in villa Seravics in parte sua, quam ibi habet supplens in nero Jure dotalicij et more terre dothalicij libera resignauit." Moravské zemské desky - Olomouc 1373

Uvedený text je první zachovanou písemnou zmínkou o Rybníčku, kdy jej v r.1373 držel příslušník starobylého moravského vladyckého rodu Oldřich Hecht z Rosic. Hechtové z Rosic jsou připomínáni již r. 1321. Mezi jejich sídla patřili kromě Rosic i Střílky. Jošt Hecht z Rosic byl v době husitských válek moravským zemským podkomořím a stál na straně císaře Zikmunda proti husitům. Rod vymřel r.1450 a upomínkou na něj je štika, která zdobí znak města Rosice i obce Rybníček. Nejstarší archeologické nálezy prokazující osídlení v Rybníčku pocházejí ze starší doby bronzové, t.j. z doby 1800 - 1500 let př. n.l. Jednalo se o 2 nálezy kultury úněticko - věteřovské. Charakteristické pro toto období je rozšíření výroby bronzu, který měl lepší vlastnosti než měd', což vedlo k plnému uplatnění kovových výrobků jako seker, dlát, šídel, ale i dýk, mečů, jehlic, náramků a nákrčníků. Vysokou úroveň zemědělské produkce dokazují početné jámy na uskladnění obilí a množství kostí hospodářských zvířat. Ve Vyškovském úvalu bylo osídlení v té době neobyčejně husté. Kontinuitu osídlení v Rybníčku lze předpokládat již od této doby přes střední (1500 - 1300 př.n.l.), mladší (1300 - 1000 př.n.l.) a pozdní dobu bronzovou (1000 - 750 př.n.l.), starší dobu železnou - halštatskou (750 - 400 př.n.l.), mladší dobu železnou - laténskou (400 př.n.l. - 0), dobu římskou (0 - 400 n.l.), dobu stěhování národů (5.-6. století) a dobu slovanskou (5.-11. století), protože rovina v poříčí Hané je jednou z nejstarších moravských sídelních oblastí. Je nepochybné, že území Rybníčku bylo součástí centrální části Velkomoravské říše spravované z hradiště na kopci Hradisko mezi Pustiměří a Zelenou Horou, které má dlouhou tradici. Archeologický průzkum zde prokázal pravěké opevnění a osídlení z doby eneolitu, halštatu a doby slovanské. Na rozdíl od jiných hradišt' pád Velké Moravy zdejší osídlení přetrvalo a snad již na počátku našeho tisíciletí bylo obnoveno i opevnění. V 1 l.století po připojení Moravy k přemyslovským Čechám se hradiště stalo jedním z 8 moravských knížecích hradů a střediskem rozsáhlé správní oblasti. Přemyslovské hradiště získalo olomoucké biskupství a okolo poloviny 13.st. na něm vznikl kamenný hrad, který se připomíná r.1277. Hrad byl po postavení hradu Melice (kolem r. 1339) opuštěn. Nynější centrum Vyškovje poprvé připomínáno r.1131 v soupise majetku olomouckého biskupství jako malá osada, jež během 12.století nabývá na důležitosti následkem své příznivé polohy na cestě z Olomouce do Brna. Městečko bylo založeno r.1267 biskupem Brunem s nynějším trojúhelníkovitým náměstím a r.1367 bylo povýšeno na město. Oporou českých knížat a později králů na Moravě bylo Olomoucké biskupství znovuobnovené r.1063, když navázalo najedno z biskupství Velké Moravy. Roku 1333 se olomouckým biskupem stal Jan, řečený Volek, nemanželský syn krále Václava II. (nevlastní bratr Elišky Přemyslovny, strýc budoucího krále Karla IV., budoucího markraběte Jana Jindřicha), který 30.9.1340 povyšuje farní kostel v Pustiměři na ženský klášter řádu sv. Benedikta, zasvěcený dětství Ježíše Krista ajeho matky P. Marie. Klášter byl pak vybudován nemalým nákladem a obdarován hojnými statky, které byly v okolí kláštera skupovány (např. Švábenice). V r.1351 byl pak "POSLEDNÍ PŘEMYSLOVEC" v klášteře, který založil, slavnostně pochován. Druhá polovina l4.století je pro pustiměřský klášter obdobím jeho největší slávy a rozkvětu když majetek kláštera neustále vzrůstá dary i skupováním majetku v okolí. A v té době dochází také k prodeji dvorce - osady Rybník Oldřichem Hechtem z Rosic klášteru, když tak činí listinou datovanou 1.4.1388 za 230 hřiven pražských grošů, což představovalo 14.720 grošů o souhrnné váze 58,19 kg stříbra. Z dochovaných pramenů lze uvést tehdejší mzdy a ceny: denní mzda nádeníka v Praze na stavbě katedrály sv.Víta 1 groš, zednického mistra týdně 16 grošů, krumpáč stál 6 grošů, denní pokrm a nápoj se nedal pořídit pro 1 osobu laciněji než za 1/2 groše.

Z kupní smlouvy:

"Na základě svojí svobodné vůle a přání svojí manželky Kateřiny prodal Oldřich nazývaný Hecht z Rosic svůj dvorec v Rybníku s lány, poli obdělávanými a neobdělávanými, loukami, pastvinami, s vodou, se stékající vodou, rybníky, s lovením ryb, s lovením zvěře (honitbou), s ptáčnictvím, s obydlími, ohradami, cestami, cestami k honitbě. " Z textu kupní smlouvy je zřejmé, že se jednalo o osadu s obydlími i s rybníky, které jsou k r.1389 doloženy dva spolu s mlýnem. Název obce pochází právě od obecného podstatného jména rybník. První pojmenování Rybníček nalezneme v Moravských zemských deskách v r.1399 (ZDO XII str.457 č.524 - "in Ribniczek"). Název Rybníček nese dalších 7 osad (obcí ?) v České republice v okresech Havlíčkův Brod, Chrudim, Jičín, Olomouc, Pelhřimov, Trutnov, Příbram. Pustiměřský klášter v l6.století nezadržitelně upadá a v r.1588 byl zrušen. O tom, jak se v této pro klášter tak kritické době, dařilo poddaným kláštera z Rybníčku, nemáme podrobných zpráv. Je však velmi pravděpodobné, že za nepořádků, jež v klášteře panovaly téměř celé století, nebyly poddanské povinnosti vymáhány příliš přísně, jinak by hospodářství kláštera nebylo tak rapidně upadalo. Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský chtěl po zrušení kláštera využít jeho majetku ke zřízení a vydržování první moravské univerzity v Olomouci, ale protože klášterní majetek na to nestačil, přičlenil jej a s ním i Rybníček r.1590 k biskupskému statku ve Vyškově. Mírný klášterní režim byl po připojení k biskupskému statku vystřídán pořádkem mnohem pevnějším. Zkušené úřednictvo důsledně vymáhalo plnění všech poddanských povinností a žádnou nekázeň a nepořádky netrpělo. Za třicetileté války Morava nesmírně trpěla průtahy vojsk. Zvláště hroznému pustošení byla vydána za švédského vpádu v r.1642. Švédové tehdy obsadili Olomouc, Prostějov, Přerov a nemilosrdně drancovali jejich okolí. V r. 1643 byl vyrabován Vyškov a vypáleny lvanovice, když zámek švédskému útoku odolal. Obecná zkáza byla dovršena v r.1645, kdy Švédové neúspěšně obléhali Brno. Dle soupisu škod, které pořídil regent vyškovského panství r.1.644, zůstalo ve Vyškově po prvním švédském vpádu ze 155 usedlostí jen 54 a z celkového počtu 709 usedlíků na celém panství jich zůstalo 434. Hospodářské škody byly veliké. Poddanská městečka a vesnice byly spustošeny. Dle první lánové vizitace z let 1656 - 1675 (lánských rejstříků) bylo v Rybníčku z 21 usedlostí 8 pustých. Obdělávalo se 425 měřic (81,515 ha) a pustých bylo 204 měřic polí (39,1272 ha). Dle velikosti statku to bylo 6 láníků (po 50 měřicích = 9,59 ha), 4 půlláníci (po 4,795 ha), 2 čtvrtláníci (po 2,3975 ha). Roku 1777 poddaní v Rybníčku volili nové roboty: celoláník týdně 3 dny s dvěma koňmi (a od Jana do Václava dva dny pěšky), čtvrtláníci dva a půl dne pěšky. V r. 1680 bylo obnoveno hrdelní a pranýřovací právo, t.j. právo soudit i nejtěžší zločiny, odsuzovat provinilce k smrti a rozsudky provádět, městečku Švábenice, k němuž příslušel i Rybníček, ale toto právo nemělo dlouhého trvání, protože již v l8.století jsou Švábenice příslušné k hrdelnímu soudu v Ivanovicích. Výkon hrdelního práva nám nyní připomínají již pouze názvy polních tratí "Spravedlnost". Pozemkové knihy jsou v Rybníčku vedeny od r.1765 a nejstarší matriky od r.1668. K r.1812 se datuje pronájem mlýna s 1 složením a stoupou. V roce 1846 je v Rybníčku zmínka o dědičně nájemně prodaném mlýně a obecním hostinci. Jako poddanská ves Olomouckého biskupství a od r.1777 arcibiskupství setrval Rybníček až do zrušení poddanství (roboty) v r.1848, t.j. do té doby v něm biskupství vykonávalo vrchnostenskou správu. I po zrušení poddanství zůstalo Olomoucké arcibiskupství největším pozemkovým vlastníkem na Moravě, když na přelomu 19. a 20. století měly jeho velkostatky rozlohu 47.846 ha a byly rozčleněny do 7 panství (Kroměříž,Hukvaldy, Kelč, Vyškov, Mírov, Mořice, Svitavy) a olomouckých komorních statků. Tři stříbrné kužely v červeném poli ve znaku obce připomínají (arci-) biskupskou správu obce, když čtyři a dva stříbrné kužely v červeném poli tvoří prastarou část erbu biskupství. Tyto kužely také tvoří součást znaků měst a obcí dříve náležejících k biskupskému panství jako Kroměříž, Žďár nad Sázavou, Hulín, Budišov nad Budišovkou, Kelč, Město Libavá, Mohelnice, Osoblaha, Petřvald, Příbor, Pustiměř. Po zrušení poddanství v r. 1848 byla politická obec Rybníček začleněna do nově ustaveného okresu Vyškov spravovaného okresním úřadem. Před r.1848 příslušel Rybníček ke škole v Medlovicích, nová obecní škola byla otevřena v Rybníčku v r.1932. Bojů první světové války končící vznikem Československé republiky se zúčastnilo 29 občanů Rybníčku a 7 z nich padlo (František Nováček, domkař z č.p.8, Jakub Hrozek,domkař z č.p.4, František Michálek, podruh z č.p.24, Jan Baroš ml., svobodný sloužící z č.p.4l, Josef Skořínský, studující z č.p.31 - legionář, Karel Procházka, domkař z č.p.2, František Zavadil, zedník z č.p. 13). Za první republiky hospodařilo v Rybníčku 17 větších rolníků, v r.1924 zde působili 3 košíkáři, 1 kovář, 1 mlynář, 2 obuvníci, 2 řezníci a 1 stolař. Nejsilnější politickou stranou byla agrární (republikánská strana malorolnického lidu), ze spolků zde vyvíjel činnost hasičský sbor a spolek čtenářský, založený r.1898. Vodní mlýn je v nečinnosti od r.1945.

II.světová válka skončila pro Rybníček osvobozením 29.4.1945, při bojích padli 3 vojáci Sovětské armády a 1 občanka zemřela na následky zranění. V r.1945 byl v obci ustaven MNV a v r.1952 JZD, jehož pokračovatelem je po několika sloučeních ZOD Haná, družstvo se sídlem ve Švábenicích. Vedle JZD v obci působil také Státní statek Vyškov. V r.1964 byla obec sloučena s Medlovicemi a v r.1986 s Ivanovicemi na Hané. S účinností od I.1.1994 vznikla oddělením od města Ivanovic samostatná obec Rybníček. Rozhodnutím ze dne 13.2.1996 byl Rybníčku udělen znak a prapor, které byly slavnostně předány zástupcům obce v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR dne 5.3.1996. Na Vyškovsku má svůj znak a prapor dosud všech 5 měst a 20 obcí ze 73. Z oněch 20 obcí byl Rybníčku znak a prapor udělen nejdříve.

Vývoj počtu obyvatel 1930 – 241; 1960 – 259; 1994 - 312

K 1.1.1994 byl průměrný věk obyvatel 32,28, což byl nejnižší věkový průměr na okrese Vyškov (2.Kojátky 32,8 3.Vyškov 34,4). V r.1994 byl počet domácností 85, které bydlely v 66 rodinných domcích, třech bytových domech a jednom obecním bytě. 4 rodinné domky byly neobydleny a 13 domků sloužilo jako rekreační chalupy. Stavbami nesloužícími bydlení byly v obci areál velkokapacitního kravína ZOD Haná, zemědělská farma pana Provazníka, hostinec a obchod pana Skopala, sídlo obecního úřadu v budově bývalé školy s knihovnou, hasičská zbrojnice s klubovnou, zvonička na návsi. Vybavení obce tvořili dvě autobusové zastávky, zábavní areál s letním parketem, fotbalovým, volejbalovým a dětským hřištěm, veřejné osvětlení, rozvod plynu, vody, pevné komunikace, místní rozhlas. V r.1994 mělo 15 domácností telefon. Jako nemovitá kulturní památka je evidována okresním úřadem poklona obdélného půdorysu v sousedství letního parketu. Národopisně je Rybníček součástí Hané. Ve Vlastivědě moravské - Vyškovsko 1965 se o Rybníčku ještě dozvídáme, že jde o zemědělskou vesničku ležící v mírně zvlněném terénu 7 km východně od Vyškova na pravém břehu Hané 220 - 240 metrů nad mořem. Rozsah katastru činí 2,1 1 km2. Půdorysně je Rybníček krátkou ulicovkou, od jejíhož jádra jsou na severu odděleny domky (Trpínky). Pošta je v Hošticích, fara v Topolanech. A jaké budou osudy Rybníčku v budoucnosti ? Věřme,že to bude záležet na lidech,kteří zde žijí a pracují.

Srpen 1998