Damníkov

Obcí prochází silnice č. 43 vedoucí do 6 km vzdáleného Lanškrouna a pokračující do rekreační oblasti Orlických hor a polského Klodska.

Žije zde 685 (k 1.1.2011) obyvatel. Obec je vybavena základní infrastrukturou (plynovod, vodovod, zpevněné komunikace), je zde obchod se smíšeným zbožím, dva hostince, kulturní sál, úplná základní škola, mateřská škola, zdravotní středisko pro dospělé, kadeřnictví, pošta.

K rekreaci občanů i příchozích slouží okolní lesy, vhodné pro sběr hub, borůvek, vycházky i cykloturistiku. V obci je fotbalové hřiště, dva tenisové a dva volejbalové kurty, tělocvična.

Aktivně zde působí TJ Sokol, Myslivecké sdružení, Hasiči

Památky:

•Kostel sv. Jana Křtitele - postavený na místě původního gotického kostela, zbořeného 1895, podle plánů K. Weinbrennera v l. 1895 - 98. Z původního kostela zachován pozdně gotický portál, kol. 1500, a ornamentální náhrobky ze 16. stol., sochy sv. Zachariáše a Alžběty a hlavní oltář se sousoším N. Trojice z 2. pol. 18. stol. Na triumfálním oblouku freska od E. Jantsche.

•Fara - barokní z r. 1754, jednopatrová s mansardovou střechou.

•Socha sv. Prokopa z r. 1710

Podrobné informace převzaty z "Vlastivědy Lanškrounska".

Obec Damníkov se rozkládá podél toku Lukovského potoka 6 km jihozápadně od Lanškrouna v úpatí lesnatého Hřebečovského hřbetu. První zmínka o Damníkovu (Tamichsdorf) pochází z donační listiny Václava II. z roku 1304, jíž věnoval celé Lanškrounsko Zbraslavskému klášteru. Místní jméno má původ v osobním jméně Damík, jak dokládá první česká podoba zápisu místního jména z roku 1393 Damykow. Při úředním stanovení místního jména roku 1854 na dnešní Damníkov tak vlastně došlo k omylu, neboť se předpokládalo, že podoba Damíkov je nářeční a jazykově správný je tvar Damníkov.

V souvislosti se založením litomyšlského biskupství a ustavováním jeho diecéze se 1349 ves uvádí jako farní. Roku 1358 kdy zbraslavský klášter směnil Lanškrounsko a Lanšpersko s litomyšlským biskupem za vhodnější statky blíže u Prahy nebyl Damníkov do této smlouvy zahrnut. Zbraslavští cisterciáci jej později prodali odděleně (podobně jako nedaleký Trpík). Někdy na konci 14. nebo začátkem 15. století se ves nějakým způsobem dostala do majetku lanškrounského augustiniánského kláštera, založeného roku 1371 litomyšlským biskupem Petrem Jelitem. Snad právě lanškrounští řeholní kanovníci nechali v Damníkově vystavět bývalý gotický kostel, který měl v nebezpečných dobách poskytovat ochranu farníkům. Jeho masivní věž opatřená střílnami se totiž po odstranění venkovního dřevěného schodiště mohla proměnit v bezpečné útočiště. Už roku 1421 ale lanškrounští augustiniáni museli z města uprchnout do bezpečnější Olomouce. Zde se později usadili natrvalo a marně se domáhali navrácení svých českých majetků. Ještě roku 1460 jejich právní nároky mj. na Damníkov svým privilegiem výslovně potvrdil král Jiří z Poděbrad, ale někdejších biskupské statky včetně klášterních vesnic zůstaly pevně ve světských rukou.

Jedním z prvních světských držitelů (respektive uchvatitelů) Lanškrounska, včetně augustiniánského Damníkova se stal Čeněk ze Šárova. Podobným způsobem se zmocnil hradu Lanšperka a okolního zboží i jeho bratr Jan Šárovec. Bratři oba tyto někdejší biskupské statky ovládali v průběhu třicátých až padesátých let 15. století. Roku 1441 vydal Čeněk ze Šárova na Lanškrouně privilegium na damníkovskou rychtu Václavu Hermanovi. K příslušenství rychty patřil půllán rolí, mlýn o jednom kole a právo držet k rychtě řemeslníky jako byl kovář, pekař, řezník, krejčí a švec. Navíc měl rychtář právo za určitý plat svobodně vařit a šenkovat pivo (pozůstatky těchto rychtářských privilegií se udržely až do nedávné minulosti - ještě v 19. století bylo čp. 2 označováno jako rychtářský mlýn, čp. 5 jako rychtářská kovárna a někdejší rychtářský šenk fungoval v čp. 3 až do roku 1872, kdy byl přenesen do novostavby čp. 233).

Někdy před rokem 1460 získal od Šárovců jejich statky mocný Zdeněk Kostka z Postupic, protože bratři je drželi sice fakticky, avšak bez jakýchkoliv právních podkladů. Tyto zápisy na někdejší biskupské Lanškrounsko, Lanšpersko a Jablonsko Zdeněk Kostka shromáždil v průběhu padesátých let a po vyrovnání se Šárovci scelil celé "biskupství" včetně Litomyšle v rukou svého rodu. Od druhé poloviny 15. století tak Damníkov sdílel své osudy s dalšími vesnicemi na Lanškrounsku.

Damníkov jako řada vesnic v regionu ležel vždy na jazykovém rozhraní, a tak jednou převládalo české a jindy německé obyvatelstvo. Jazykové proměny dokumentovala mimo jiné výzdoba někdejšího kostela. Například jeden český nápis na zdi v jeho interiéru z roku 1511 dosvědčoval, že ještě začátkem 16. století češtině musela rozumět většina farníků. Ale už na přelomu 16. a 17. století převládala v Damníkově zřejmě němčina, jak ukazují nápisy na zvonu ulitém Janem Benešovským roku 1601. Německé jazykové prostředí převládalo v Damníkově až do poloviny 20. století. Damníkovská fara, zmiňovaná poprvé roku 1349, zanikla v době pobělohorské a obnovena a znovu osazena byla až roku 1677. Do té doby byl Damníkov spravován lanškrounským farářem. V těžkých letech třicetileté války vedli lanškrounští měšťané nejeden finanční spor se svými faráři. Roku 1630 podali v jednom ze sporů svědectví i damníkovský rychtář a konšelé, kteří uvedli, že v jejich vsi sice kněz koná svou duchovní práci poctivě, avšak vyžaduje po nich neobvykle vysoké platy za jednotlivé úkony. Podle nich se "odedávna" dávalo za svatbu 3 krejcary, jedna slepice a svatební koláče, nyní ale musí dávat jeden říšský zlatý či kopu grošů. Podobně prý byly zvýšeny i poplatky za křest z 3 krejcarů na 10 českých grošů a za pohřeb z 6 grošů na jeden říšský zlatý nebo kopu grošů. O několik let později se dokonce dozvídáme, že s vykutáleným lanškrounským farářem spolupracoval damníkovský učitel. Ten prý každému z obyvatel vesnice, který se vypravil do Lanškrouna za účelem dojednání křtu, svatby či pohřbu vystavoval vysvědčení o jeho majetkových poměrech. Kněz tak měl dobrý přehled o solventnosti svého farníka a ten se nemohl vymlouvat na své nuzné poměry.

Původní gotický kostelík v Damníkově, jehož podobu známe dnes jen z fotografií a modelu v lanškrounském muzeu, s postupem let nejen chátral, ale přestal i postačovat zvyšujícímu se počtu návštěvníků. Už koncem dvacátých let 19. století se proto začalo uvažovat o novostavbě kostela. Se stavbou se mělo původně započít už v roce 1830. Proběhla dokonce i první jednání a pozvolna se začalo svážet stavební dříví, ale po provizorním zastřešení chrámové lodi a věže nadšení místních farníků ochablo a z příprav sešlo. Roku 1853 byl dokonce vypracován stavební plán nového kostela. Celá záležitost však opět usnula až do roku 1885, kdy mělo dojít ke generální opravě chrámu nákladem 15000 zlatých. Po dlouhých letech jednání s patronem-knížetem z Lichtenštejna nakonec zdejší farníci roku 1892 dospěli k rozhodnutí postavit nový kostel. Ten byl vybudován v novogotickém slohu v letech 1895-98. Vedle stojící starý kostelík byl stržen roku 1898 a některé jeho stavební prvky byly zazděny do ohradní hřbitovní zdi.

Z dalších církevních památek se Damníkov může pochlubit sochou sv. Prokopa před kostelem z roku 1710. Mladší sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1713 byl bohužel stržen v osmdesátých letech 20. století.

První zprávy o školním vyučování v Damníkově pocházejí z třicátých let 17. století, kdy je zmiňován učitel Valentin Stark. Někdejší stará škola stála údajně na místě zdejší fary, ale stržena byla roku 1754 při její stavbě. Jednotřídní škola s bytem učitele tak byla postavena nedaleko za potokem a později byla několikrát upravována a rozšiřována, naposledy roku 1893. V druhé polovině 20. století pak dále sloužila k vyučování budova staré rychty až do konce sedmdesátých let, kdy byla postavena současná moderní budova úplné základní školy.

První pošta byla v Damníkově zřízena roku 1903 (jen jako sběrné místo), o deset let později zde už působil poštovní úřad s pošmistrem, který byl od roku 1912 vybaven telegrafem a později i telefonem pro obvod nedaleké Květné, Trpíka a Anenské Studánky. Elektrifikace obce proběhla roku 1932. Mezi nejstarší damníkovské spolky patří sbor dobrovolných hasičů, založený roku 1873 (Freiwillige Feuerwehverein). V 19. století pak vznikl i spolek vojenských veteránů (1878, Veteranenverein) a spořitelní a záložní spolek, na jehož základech vznikla 1889 Raiffesenka. V období první republiky v obci vznikly a působily spolky jako tělocvičná jednota (1935, Turnverein) a spolek sv. Huberta (1922, St. Hubertusverein), nebo například divadelní a pěvecký spolek. Po poválečném odsunu a dosídlení obce z vnitrozemí navázaly na spolkovou tradici dobrovolní hasiči, kteří se dodnes pyšní raritou v podobě někdejší ruční stříkačky tažené koňmi, tělovýchovná jednota nebo myslivecké sdružení.

V současnosti v obci se šesti sty osmdesáti pěti ( 1.1.2011) stálými obyvateli působí kromě pošty a úplné základní školy ještě škola mateřská, zdravotní středisko, a dva hostince s jedním kulturním sálem. Pro sportovní vyžití slouží nejen fotbalové hřiště, ale i dva tenisové a dva volejbalové kurty.