Okolní krajina nabízí mnoho příležitostí pro sportovní vyžití, zejména pro pěší a cykloturistiku. Přímo ve městě se nachází sportovní hala se saunou, tenisové kurty, v roce 2004 bylo dokončeno hokejbalové hřiště, lyžařská sjezdovka, stadion, fotbalov

Hledat firmy v obci Meziboří
Můžete zadat název firmy, IČ, nebo popis činnosti. Zkuste například restaurace
přidat firmu
Firmy v obci Meziboří
Posledně opravené/vložené firmy:zobrazit více

KUTNEROVÁ EVA MUDr. - Hornická 250, Meziboří

ESO MARKET-EMKO - nám. 8. května 334, Meziboří

KOSMETICKÝ SALÓN BEAUTY - nám. 8. května 332, MeziboříwebFotografie u firmy

Našim cílem je individuální přístup ke každému zákazníkovi a neustálé zlepšování všech námi nabízených služeb, tak aby od nás zákazník nejen odcházel spokojený, ale především se rád vracel. Nově nabízíme ošetřní přístrojem MESOPEN.

Historie obce Meziboří celá historie

Od konce 12. století Krušnohoří kolonizoval jeden z nejstarších českých panských rodů, Hrabišicové a jejich potomci, páni z Oseka čili z Rýzmburka. Tato kolonizace se neomezovala jen na českou stranu Krušných hor, ale zasahovala i do Saska. Území nositelů erbu hrabí se rozkládalo na české straně od Bíliny k Mostu a na německé straně sahalo až k Saydě (Zavidov). Přemyslovci v průběhu 13. století kolonizaci pohraničních území podporovali. Její součástí bylo i zúrodňování půdy, a to jak místním českým obyvatelstvem, tak příchozími osadníky z německých zemí.

Na místě Meziboří se rozkládala malá vesnička Schönbach. Přesné datum jejího založení není možné z dostupných záznamů vysledovat. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1398. Most a území severozápadních Čech bylo totiž za vlády Karla IV. a Václava IV. dáváno často do zástavy markrabatům z Míšně, kterým se část podkrušnohorského území tohoto roku podařilo ovládnout. Schönbach byl tehdy zmíněn v seznamu majetku panství hradu Rýzmburk pořízeném u příležitosti jeho prodeje Borešem z Rýzmburka Wilhelmovi z Míšně. V dokumentu je mimo jiné uvedeno, že Timo, Alebrecht a Friderich z Rizenu obdrželi Leutmansdorf (nyní Litvínov), Wybelgrune (Chudeřín) a Schonbuch "das Dorf grancz", tedy "celou ves", jako léno.

Z roku 1402 pochází další dokument, kterým markrabě Wilhelm propůjčil Anně, vdově po Friderichu z Rizenu, doživotní důchod 18 kop grošů v obcích "Leutemerstorf (Litvínov), Bettelgrune (Chudeřín) a Schonenbach". Dva různé názvy používané současně v té době nebyly výjimkou. Schonbuch je sémanticky příbuzný poválečnému jménu Meziboří. Druhá část jména je s největší pravděpodobností odvozena od středohornoněmeckého"-buoch", což znamená bukový les nebo les obecně. Druhý název Schonenbach, má etymologický důvod ve významu "místo na krásném potoce".

Podle Berní ruly - soupisu poddanského majetku - z roku 1654 mělo sedmnáct zde osedlých (daně platících) chalupníků a tři sedláci "luk sdostatek". Aby se uživili, prodávali do Mostu šindele, dřevo a dřevěné uhlí. U žádného jména nebyla uvedena živnost. Dohromady zde bylo 19 potahů, 25 krav, 42 kusů jalového dobytka a 22 koz. Nikdo nechoval ovce ani prasata. Tehdejší SSempach (česky psáno) spadal do duchcovského panství, kterou od roku 1642 patřilo Valdštejnům.

Podle přehledu poddaných, který si v roce 1715 nechal pořídit Jan Josef z Valdštejna, zakladatel litvínovské manufaktury, bylo v Schönbachu 22 poddaných majitelů gruntu. Ze Schallerovy Topogrfie z roku 1787 víme, že ves měla 38 čísel. Sommerova Topografie vydaná v roce 1833 uvádí u Schönbachu již 41 domů s 236 obyvateli. Další desetiletí nepřinesla do obce žádné překotné změny. Za zmínku stojí až dva spory s vrchností roku 1848. V srpnu sedláci odmítli vydat seno z panských luk, v listopadu se vzepřeli robotě. V obou případech obec záhy obsadil vojenský oddíl. Obyvatelé museli vojáky živit až do vyřešení sporu.

V roce 1877 byly převedeny pozemky a domy čp. 281 (Střelnice) a čp. 282 (restaurace U partyzána) z katastru Schönbach do katastru Horního Litvínova.

V roce 1891 byla vozová cesta ze Schönbachu do Litvínova zpevněna štěrkem. Byla však stále tak úzká, že se volské potahy mohly míjet jen na několika zvláště k tomu rozšířených místech. Stejně byly zpevněny i cesty do Flájí, Českého Jiřetína, na Jiřího návrší do Lichtenwaldu. Cestě mezi Schönbachem a Flájemi se říkalo Butterweg (máslová cesta), protože po ní každou středu a sobotu snášely ženy máslo a tvaroh na trh do Litvínova. Cestě do Dlouhé Louky se říkalo Steinweg (kamenná cesta) a cestě, která začínala pod Schönbachem u tzv. červeného kříže a vedla přes Tesařovu cestu a Klíny až k Černému rybníku, se říkalo slaná nebo také pašerácká cesta. Dnes se užívají jako turistické pěšiny. Zajímavé je, že archeologické nálezy z padesátých let (úlomky keltských ozdob a střepy nádob) dokládají, že tudy vedly cesty již v době laténské kultury v pátém století př.n. l.

Obyvatelé Schönbachu se dlouho živili zemědělstvím, hlavně pěstováním žita, ovsa, brambor, pastvou dobytka a lesnictvím. Zůstalo tak i v počátcích industrializace ve druhé polovině minulého století. Většina vesnic v podhůří se v té době proměňovala v hornické obce, Schönbachu coby horské vsi se to však zatím nedotklo. V okolních vesnicích, které závisely na těžbě uhlí, tak přibývalo lidí, ale v Schönbachu se počet obyvatel neměnil. Pole na horských svazích obklopená ze všech stran lesy více lidí neuživila.

Podle sčítání lidu v roce 1900 měl Schönbach 50 obytných domů s 288 obyvateli. V roce 1913 se Schönbach a Rauschengrund (Šumná) administrativně oddělily od Horního Litvínova a staly se samostatnými obcemi. V listině o převodu pozemků mezi Litvínovem a Schönbachem z roku 1918, která byla pořízena kvůli úpravám silnice, se dočteme, že tehdejším starostou byl Bernard Hälbig. V roce 1937 zde podle německých záznamů v obecní kronice stálo o šest domů víc a žili tu 304 obyvatelé. V té době již značná část mužů odcházela za prací na šachty podkrušnohorské pánve. Zemědělstvím si rodiny pouze přilepšovaly. Schönbach byl také výletním místem, takže místní prodávali návštěvníkům chléb, máslo, mléko, kysané zelí a poskytovali jim ubytování.

Na konci první republiky měla vesnice elektrické osvětlení s jedenácti pouličními světly a dále obecní vodovod s šesti povrchovými hydranty, které byly spolu s dvěma nádržemi určeny k hašení případných požárů. V obci působil dobrovolný hasičský sbor s 38 členy a spolek zemědělského a lesního hospodářství. Ve vsi byly dvě hospody, Brauneho čp. 12 a Thieleho čp. 11. Ve druhé byl také koloniál, kromě prodejny lahvových nápojů jediný obchod potravinami. Trafika byla v domě Albina Panznera mezi dvěma starými lípami, kterým se říkalo staleté. V obci byla kovářská dílna Josefa Schuberta a živnost zde měli přihlášenou dva kapelníci Karel Brechler a Karl Liebig.

Významným dnem vesnice býval 26. červenec. Od roku 1817 se ten den každoročně pořádala anenská pouť. Ranní průvod s kapelou směřoval do děkanského kostela v Litvínově, odpoledne šlo procesí mezi poli. Obyvatelé Schönbachu tehdy byli až na několik výjimek římskokatolického vyznání a všichni se hlásili k německé národnosti.

Připomeňme si několik zmizelých pamětihodností. Místní kaple byla vysvěcena před rokem 1750. V dochované latinsky psané listině je uvedeno, že 20. srpna 1750 byl pro schönbachskou kapli vysvěcen opatem oseckého kláštera zvon ke cti svatého Jana, Pavla a Prokopa. Na téže listině je i poznámka v němčině, že současně byla vysvěcena i kaple. Za patronku si místní obyvatelé zvolili svatou Annu. Polychromovaná řezba sv. Anny vévodila oltáři. V současnosti je umístěna na faře v Litvínově. Zvon byl za druhé světové války sundán a přetaven. Kaple stála u potoka (nedaleko dnešní školní družiny) na obecní parcele č. 66, kde jsou dodnes vidět její základy. Podle vzpomínek pamětníků byla zbořena někdy na počátku šedesátých let.

V místě, kde Divoký potok křižuje silnici vedoucí do Litvínova, stával po pravé straně tzv. červený kříž. Dřevěný kříž byl tři metry vysoký a byla na něm plastika Ježíše Krista z lakovaného plechu. Postavil jej v letech 1840 - 1850 majitel hospodářství čp. 4 jako díkuvzdání za to, že vyvázl z nehody, která se mu na tom místě přihodila při přejezdu s volským potahem přes dřevěný můstek. Při úpravách silnice a regulaci potoka byl kříž poničen a přesunut. Litvínovský farář jej na začátku padesátých let sice nechal opravit a znovu vysvětil, avšak zanedlouho zmizel docela. Podle záznamů v opisu německé kroniky stával ve vsi ještě jeden kříž, avšak jeho poloha a osud nejsou známy.

V místě dnešní Potoční ulice stojí dům čp. 1 - v letech 1821-1842 vrchnostenská myslivna. Zděné sloupy u vjezdu do dvora zdobily pískovcové sošky loveckých mládenců od neznámého autora. Dneska jsou uloženy v Okresním muzeu v Mostě.

Naproti dnešní autobusové zastávce u městského úřadu stál od roku 1926 žulový památník od litvínovského kamelníka Josefa Scharffa. Mramorová deska nesla jména dvanácti mužů ze Schönbachu, kteří padli v první světové válce. Za druhé světové války byl památník oplocen nízkým dřevěným plůtkem a postupně kolem něj přibylo osmnáct dřevěných křížů připomínajících válečné oběti. Při výstavbě silnice v padesátých létech byly památník i kříže odvezeny.

Před bývalou Thieleho hospodou u vjezdu do vsi stála smuteční bříza, která rovněž padla za oběť stavbě silnice do Litvínova. Zmíněné staleté lípy stály na křižovatce u nové základní školy. Na starší z nich v roce 1953 národní výbor umístil tabulku, podle níž byla tehdy 360 let stará. Kmen měl po obvodě čtyři metry. Přestože dva roky nato učni zpevnili korunu ocelovými skružemi, rozlomila ji v roce 1966 sněhová vichřice. Druhá byla z bezpečnostních důvodů pokácena na začátku devadesátých let.

MĚSTO Meziboří

Sídlo úřadu

nám. 8. května 341, Meziboří, 43513, Meziboří u Litvínova

Osoby

  • p. Červenka Petr, starosta

Kontakty

1 části obce: