Blažejov

Ostatní vesnice tvořící dnes obec Blažejov jsou připomínány až mnohem později. Nejdříve v roce 1560 Oldřiš (Ulrichschlag - ,,Oldřichova paseka" a pak jednotně v roce 1654 Dvoreček (něm. Höflings - ,,dvorečky") V jindřichohradeckém urbáři, Malý Ratmírov (něm. Klein Rammeschlag - ,,beraní paseka" také je možné ,,beranidlo") v Berní rule - soupis plátců daně, Mutyněves (něm. Muttaschlag, přizpůsobené okolním jménům, původně je to Mutyn) v jindřichohradeckém urbáři. Historikové se však shodují, že nejméně Blažejov, Malý Ratmírov, Mutyněves a Oldřiš jsou mnohem a mnohem starší a odhadují jejich vznik do doby okolo poloviny 13. století s odkazem na jména dvořanů, manů, či tzv. klientů (chráněnců, leníků nebo služebníků z řad nižší šlechty) pánů z Hradce. V roce 1255 svědčí v listině Vítka z Hradce jeho dvořan Blažej a další služebníci se jmény Ratmír a Mutina. Je činěna úvaha, že oni byli zakladateli výše jmenovaných vesnic, resp. oni byli pověřeni jejich lokací (vyměřením). Po nich by měli vsi získat jména. Oldřich, resp. Ulrich bylo rodové jméno pánů z Hradce. Podle německého znění jmen vsí končící na ,,schlag" lze uvažovat, že vesnice vznikly kolonizací po té, co byl vymýcen les (pokácení stromů) a vyklučena paseka (vykopání pařezů - kluků). To umožnilo vyměření budoucích lánů polí a míst pro obydlí nových osadníků. Pro všechny části obce Blažejov je společné, že od nejstarších dob až do konce vrchnostenské správy v roce 1850 byly součástí panství Jindřichův Hradec.

Hrad Jindřichův Hradec (něm. Neuhaus-,,Nový dům", lat. Novadomo se stejným významem) byl rodovým sídlem jedné z větví velkého rozrodu Vítkovců (jak je nazval František Palacký podle nejstaršího známého předka Vítka z Prčice). K nim se řadili vedle pánů z Krumlova a z Rožmberka, také páni z Landštejna, ze Stráže, z Ústí a další. Páni z Hradce drželi rozsáhlé panství rozkládající se od břehů řeky Lužnice na západě a východě zasahující až na území Moravy. Významný český šlechtický rod pánů z Hradce držel své statky nepřetržitě až do roku 1604, kry zemřel Jáchym Oldřich z Hradce, poslední příslušník rodu v mužské linii. Dědičkou panství se stala jeho sestra Lucie Otýlie z Hradce, která se v roce 1602 vdala za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, pozdějšího nejvyššího komorníka, nejvyššího hofmistra a nakonec nejvyššího kancléře Království českého. Po smrti Lucie Otýlie z Hradce v roce 1633 se stal majitelem jindřichohradeckého panství Vilém Slavata. Jeho potomci pak vládli v Hradci téměř do konce 17. století (1691 zemřel František Leopold Slavata), kdy rod vymřel po meči (1712 zemřel poslední mužský člen rodu, Karel Felix Slavata, generál řádu karmelitánů). Nakonec získali panství Jindřichův Hradec Černínové sňatkem Marie Josefy Slavatové (dcera Jana Jáchyma Slavaty, předposledního vladaře domu hradeckého) s Heřmanem Jakubem hrabětem Černínem z Chudenic. Černínové pak byli vrchností až do konce patrimoniální správy (1850) a majiteli statku až do roku 1945.

Když v polovině roku 1657 zemřel bezdětný Adam Pavel hrabě Slavata z Chlumu a Košumberka, 2. vladař domu hradeckého (1. vladař jeho otec Vilém, 1572 - 1652) a pán na Jindřichově Hradci, stal se jeho nástupcem nejstarší syn jeho bratra Jáchyma Oldřicha (1606 - 1645), Ferdinand Vilém (1630 - 1673). Nový vladař provedl reformu správy panství. Jedním z výsledků reformy bylo ustavení rychtářských pečetí pro rychty v šestnácti vsích na panství. Mezi nimi byla i pečeť rychtáře v Oldřiši. Pečeti jednotlivých rychet se od sebe odlišovaly obrazem v pečetním poli. Pro pečetní obraz byly voleny jednotlivé části slavatovského rodového erbu. Tak rychtář v Oldřiši pečetil typářem s vyobrazením růže pánů z Hradce, držené dvojicí medvědů, stojících na trávníku. V opise lze číst: VLRICHSLAGER • GERICHT + 16•58 (SObA Jindřichův Hradec, RA Slavata, Urbář slavatovských panství z r. 1654, kniha č. 28). Figury v pečetním poli se shodují se štítonoši rodového erbu jindřichohradeckých Slavatů z Chlumu a Košumberka. Růže pánů z Hradce byla ve středním štítku slavatovského erbu. Medvědi jsou štítonoši spojeného slavatovsko-hradeckého znaku, jako výsledek císařova polepšení z roku 1629.

Kostel sv. Alžběty se připomíná v roce 1359, kdy zdejší farář z vůle vrchnosti přešel ke kostelu sv. Michaela archanděla v (horní) Pěně. Pěnský farář šel do Číměře. Patronátní právo k blažejovské faře a ke zdejšímu kostelu uplatňovali jindřichohradečtí komturové z komendy Řádu německých rytířů (původně ve 12. století Řád bratří Německého domu bl. Panny Marie v Jeruzalémě, nyní lat. Ordo Equitum Teutonicorum). V roce 1416 držel Blažejov Sezema z Chotěmic. Zřejmě po husitských válkách připadl Blažejov k jindřichohradeckému panství. Zdejší fara zanikla v době třicetileté války a Blažejov byl farně spravován z Horní Pěny. Teprve v roce 1781 zde byl ustanoven lokální kaplan a v roce 1856 zřízena samostatná lokálie. Po té byl kostel v letech 1863 - 1864 rozšiřován a přestavěn v pseudorománském slohu.