Malotice

V 6. století n. l. přicházejí do této oblasti Slované. V okolí vzniklo husté osídlení, tvořené osadami a opevněnými hradišti, které náleželo příslušníkům slovanského kmene Zličanů. V blízkém okolí dnešních Malotic se nacházela významná hradiště ve Ždánicích, Doubravčanech a Hryzelech, na dohled leželo také hradiště Stará Kouřim, které se postupně stalo hlavním sídlem zlických knížat. Kolem poloviny 10. století byla moc Zličanů zlomena přemyslovským knížetem Boleslavem I. Došlo k vyvrácení zlických hradišť a území Kouřimska bylo připojeno k jádru vznikajícího českého státu. Kouřim si však nadále udržela funkci správního centra. Kromě knížecího kastelána, vykonávajícího úřad světské správy Kouřimska na zdejším hradě u sv. Jiří, zde od 11. století sídlil také arcidiakon, který byl nejvyšším duchovním představitelem pro oblast budoucího Kouřimského kraje. Ve druhé polovině 12. století se Kouřimsko stalo součástí východočeského údělu knížete Děpolta II. († 1190), člena vedlejší linie rodu Přemyslovců, po němž vládu převzal jeho syn Děpolt III. († 1223). Jeho snaha získat titul moravského markraběte vyústila vyústila v roce 1223 v ozbrojený střet s králem Přemyslem Otakarem I., během něhož Děpolt III. přišel o život, a kouřimský hrad po svém poškození válečnými událostmi ztrácel svůj původní význam. Jako náhrada za toto správní centrum bylo v polovině 13. století založeno královské město Kouřim, které bylo až do roku 1850 oficiálním střediskem jednoho z nejvýznamnějších krajů Českého království.

V bezprostřední blízkosti Kouřimi jako nejvýznamnějšího středověkého centra tohoto kraje vznikla nejspíše kolem roku 1200 ves Malotice. Její nejstarší dějiny pro nedostatek zachovalých písemných pramenů unikají našemu bližšímu poznání. Již ve 13. století byla vesnice v držení místního vladyckého rodu, z něhož se v roce 1295 připomíná Sláva z Malotic. Ves ležela na důležité cestě z Kouřimi do Sázavy a Vlašimi. Její význam při určení směru této komunikace dokládala i skutečnost, že jedna z hlavních kouřimských bran nesla název „Malotická“. Zástavba vesnice, skládající se z několika dřevěných stavení, se soustředila na levém břehu Malotického potoka. Přímo u něho na západním okraji vsi se nejspíše nacházel zemanský dvorec. V roce 1309 byl uprostřed vesnice založen farní kostel sv. Matouše, k němuž zdejší vladycká rodina pravděpodobně vztahovala svoje patronátní právo. Od druhé poloviny 14. století jsou písemnými prameny doložena jména zdejších farářů. Do obvodu malotické farnosti ve středověku náležely i nedaleké vsi Hořejší a Dolejší Lhota, které byly založeny před rokem 1364.

Členové rodu vladyků z Malotic se jako držitelé vsi připomínají až do 80. let 14. století. Před rokem 1389 však Malotice získali bohatí kutnohorští měšťané František Gyser a Martin Puš, který tento statek později získal do svého výhradního vlastnictví. V roce 1395 ale již vesnici držel Martin z Malotic, po němž nejspíše od roku 1400 následovali bratři Jakub a Václav z Doubravice. Některý z uvedených držitelů Malotic (nejspíše kutnohorský měšťan Martin Puš) nechal na místě staršího dvorce postavit gotickou tvrz, jejíž pozůstatky se zachovaly dodnes. Původní podoba tvrze byla typická pro venkovská sídla drobné šlechty v období vrcholného středověku. Její jádro tvoří hranolová obytná věž, s níž sousedil patrový palác obdélného půdorysu. Kromě hradební zdi představoval hlavní obranný prvek vodní příkop, který byl napouštěn ze dvou rybníků, rozkládajících se západně a východně od tvrze. V písemných pramenech se malotická tvrz poprvé připomíná v roce 1408.

Před rokem 1412 Malotice po různých změnách majitelů získal Jindřich Rohlík z Trhlavy, jehož potomci zde vládli až do konce 15. století. Trvalou součástí malotického zboží se tehdy staly nedaleké vsi Horní a Dolní Lhota. Členové rodu Rohlíků z Trhlavy po vypuknutí husitského hnutí přijali čtyři artikuly pražské, a stali se tak stoupenci husitské reformace. Na malotickou faru zřejmě nechali jako držitelé zdejšího patronátního práva uvést utrakvistického kněze, a kostel sv. Matouše se tak na další dvě století stal kostelem protestantským. Před polovinou 15. století byl při tvrzi založen velký poplužní dvůr se zahradou (štěpnicí), který je písemnými prameny poprvé doložen k roku 1461. V roce 1477 však bylo Kouřimsko postiženo válkou mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem, o šest let později jeho území zřejmě zasáhla morová epidemie. To vedlo k určitému hospodářskému úpadku panství, který se projevil opuštěním Horní i Dolní Lhoty a snad i snížením počtu obyvatel samotných Malotic.

Nejspíše v roce 1498 Malotice s oběma pustými Lhotami koupil od dědiců po Ctiborovi Rohlíkovi z Trhlavy Oldřich Popel z Vesce, který v roce 1508 získal také nedaleké Zásmuky. Oldřichův syn Václav Popel z Vesce pak roku 1519 malotický statek postoupil svým strýcům Janovi a Jakubovi. Nedlouho poté však panství získal Václav Říčanský z Říčan, po němž majetek zdědili jeho synové Kryštof a Vok. Za vlády Popelů z Vesce a pánů z Říčan dosáhlo malotické panství nového hospodářského rozkvětu, který vzešel z rozvoje podnikatelských aktivit členů těchto šlechtických rodů. Tehdejší podnikání vrchnosti mělo vyrovnat značné ztráty v počtu poddaných, k nimž došlo ve druhé polovině 15. století. Postupně tak došlo k úpravám a rozšíření poplužního dvora při zdejší tvrzi, v němž byl tehdy kromě ovčína zřízen pivovar se sladovnou. V Maloticích byla dále založena vrchnostenská krčma a masný krám. Plně se zde projevilo také dobově oblíbené zaměření na rozvoj chovu ryb. V bezprostředním okolí obce tak bylo na Malotickém potoce vybudovno několik nových rybníků. Z nich dosahovaly největších rozměrů rybníky Hořejší a Dolejší (zvaný též Konopásek), které ležely na západním a východním okraji obce. Oba patřily k nejrozsáhlejším dílům tohoto typu, které na Kouřimsku na přelomu středověku a novověku vznikaly. Soustavu doplňovalo ještě několik menších rybníků – jeden pod Dolní Lhotou a tři poblíž Doubravčan. Někdy před rokem 1557 byly Malotice dokonce povýšeny na poddanské městečko s právem pořádat dva výroční trhy. V polovině 16. století došlo k novému osazení pusté vsi Dolní Lhota, pro níž se později vžilo současné pojmenování „Lhotky“.

V roce 1557 prodal Jan mladší Říčanský, syn Voka z Říčan, Malotice s příslušnými statky svým příbuzným Zdislavovi a Karlovi Říčanským z Říčan, kteří byli od roku 1552 majiteli sousedního panství Zásmuky. Malotice se tak na dobu následujících tří století staly nedílnou součástí zásmuckého panství, a sdílely s ním veškeré svoje osudy. Bratři Říčanští si v roce 1565 majetek rozdělili tak, že Zdislav zůstal jediným majitelem tohoto statku. Svým rozmařilým životním stylem však své panství zadlužil, takže když v roce 1583 zemřel, museli jeho synové brzy poté panství prodat Janovi Vchynskému z Vchynic, který zastával významný úřad karlštejnského purkrabího.

Jan Vchynský z Vchynic († 1599) patřil stejně jako jeho syn a dědic Václav Vchynský k vytrvalým nepřátelům císaře Rudolfa II. Václav Vchynský z Vchynic se dokonce ve funkci komorníka panovníkova bratra Matyáše aktivně podílel na přípravě císařova sesazení z trůnu. To mu později za Matyášovy vlády přineslo značný majetkový zisk v podobě komorních panství Kolín a Chlumec nad Cidlinou. Avšak poté, co proti sobě svým zpupným chováním popudil české stavy, vysloužil si nepřízeň císaře Matyáše, a roku 1616 byl uvržen do vězení na hradě v Kladsku. Ze žaláře uprchl, a po řadě bouřlivých životních peripetií se mu podařilo vrátit se do Čech a získat zpět většinu svého majetku. V té době však již byl držitelem zásmuckého panství s Maloticemi Václavův bratr Oldřich Vchynský, který tento díl rodového majetku získal v roce 1607. Po třech letech jej ale jako dlužní splátku postoupil svému zámožnému strýci Radslavovi staršímu z Vchynic. Ten zásmucké panství odkázal svému prasynovci Janu Oktaviánovi Vchynskému (Kinskému) z Vchynic, synovi Václava Vchynského, který majetek převzal po otcově smrti v roce 1626.

Roku 1635 byl však Jan Oktavián Kinský pro finanční problémy přinucen Zásmuky s Maloticemi prodat Václavu Michnovi z Vacínova. Ten ovšem již po dvou letech tento majetek vyměnil s hrabětem Janem Rudolfem ze Šternberka za panství Postoloprty. V držení rodu Šternberků pak Malotice jako součást zásmuckého panství zůstaly více než dvě století.

V těch časech ovšem na celé Kouřimsko krutě dolehly události třicetileté války. Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře byla zahájena náboženská protireformace, při níž byli ze země vypovězeni všichni protestantští kněží a zdejší převážně utrakvistické nebo luteránské obyvatelstvo přinuceno přijmout katolickou víru. Z důvodu nedostatku katolických duchovních však zůstala většina farností neobsazena. Tehdy také zanikla farnost při malotickém kostele sv. Matouše, takže občasné pobožnosti a udělování svátostí zdejším obyvatelům zajišťovali kněží ze Zásmuk nebo z Kouřimi. V létě roku 1634 byly Malotice vydrancovány a vypáleny vojskem Sasů, následovala řada pustošivých průchodů císařské armády a Švédů. Po skončení třicetileté války v roce 1648 náležely Malotice k nejvíce zničeným obcím v širokém okolí. Většina obyvatel uprchla nebo byla vyvražděna, vypálená tvrz s hospodářským dvorem se nacházela v troskách, pole a zahrady ležely ladem a zpustly, rybníky byly vypuštěné a zarostlé křovím. Ještě roku 1654 zde žilo jen pět rodin, v sousedních Lhotkách jedna rodina. Z toho důvodu upadl dřívější statut městečka Malotic v zapomnění, a obec svým významem znovu poklesla na pouhou vesnici.

V roce 1653 zásmucké panství s Maloticemi po svém otci Janu Rudolfovi převzal hrabě Adolf Vratislav ze Šternberka († 1703), který během své dlouhé vlády vstoupil do dějin jako poválečný obnovitel tohoto statku. Byl dlouholetým důvěrníkem císaře Leopolda I. a zastával vysoké zemské úřady nejvyššího sudího (1659), nejvyššího purkrabího (1685), císařského tajného rady a komořího (1687). V Maloticích zcela obnovil a uvedl do chodu systém vrchnostenského hospodářství. Nechal obnovit zdejší panský dvůr a rybníky, zajistil opětovné obdělávání veškerých polností a zahrad, do opuštěných usedlostí nechal uvést nové poddané. Roku 1676 zde žilo přibližně sto obyvatel. Ve druhé polovině 17. století již byl opět v provozu také vrchnostenský hostinec s masným krámem. Oproti předválečnému stavu však při panském dvoře navždy zanikl pivovar. Bývalá tvrz byla jen zběžně opravena, a jako hospodářský objekt zcela přestala sloužit obytným účelům. Zpustlý a vyloupený kostel sv. Matouše byl nákladem hraběte Adolfa Vratislava rovněž obnoven, ale nepodařilo se zajistit znovuzřízení zdejší duchovní správy. Malotická fara zanikla, a obec byla roku 1659 oficiálně připojena k zásmucké farnosti.

V roce 1703 panství zdědil Adolfův syn František Damián ze Šternberka († 1723). Jeho nákladem byly severozápadně od vesnice na křižovatce cest z Malotic do Ždánic a z Kouřimi do Sázavy postaveny sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Prokopa, které byly ve své původní poloze, dodnes nazývané „U svatých“, zajímavým dokladem barokní zbožnosti a dobové krajinářské kompozice. (Dnes jsou druhotně usazeny u kostela sv. Matouše.) Roku 1729 se vlády ujal Františkův syn František Filip ze Šternberka († 1786). V té době (v roce 1750) v Maloticích žilo kromě podruhů a bezzemků sedmnáct poddanských rodin, jejichž členové se stejně jako jejich předci živili převážně zemědělstvím. Kromě hostince s masným krámem zde svoji živnost provozoval také kovář a klempíř. V červnu roku 1757 byly Malotice bezprostředním svědkem událostí války o dědictví rakouské, neboť v blízkosti vesnice se směrem ke Kouřimi rozložilo vojsko pruského krále Fridricha II., které se odtud vydalo vstříc své osudové porážce v bitvě u Kolína. Na jaře roku 1775 se obyvatelé Malotic zapojili do nevolnického povstání proti vrchnostenským úředníkům, které bylo vyvoláno snahou o prosazení domnělého „Zlatého patentu“ císařovny Marie Terezie. Snížení jejich robotních povinností ovšem přinesl teprve nový robotní patent, který panovnice vydala 13. srpna uvedeného roku. Významnou změnu postavení poddaných ale umožnil až patent o zrušení nevolnictví, vydaný společně s tolerančním patentem a dalšími nařízeními v 80. letech 18. století císařem Josefem II. V souvislosti s úpravou náboženských poměrů v době josefínských reforem došlo roku 1787 ke zřízení lokalie při zdejším kostele sv. Matouše. Po téměř dvou stoletích tak Malotice opět získaly vlastního kněze, jímž se stal bývalý řeholník ze zrušeného kláštera benediktýnů v Sázavě Vít Prosil († 1796). Z iniciativy tohoto činorodého duchovního byla v obci roku 1794 zřízena škola, která byla provozována za podpory vrchnosti. Do malotické školy docházely kromě místních dětí také děti ze sousedních Barchovic, Doubravčan, Lhotek a Toušic.

Na konci 18. století také vzrostl počet obyvatel Malotic, takže zástavba vesnice se poněkud rozšířila východním směrem. V roce 1788 se zde nacházelo celkem čtyřicet domů. Před rokem 1780 se dostupnost Malotic výrazně zlepšila zřízením císařské silnice z Prahy do Kutné Hory, která byla vytyčena na severním okraji obce, a svým průběhem narušila rozsah zahrady při panském dvoře. Funkčně nahradila původní středověkou cestu, procházející z Olešky přes Kouřim a Toušice do Zásmuk. Svým významem zcela zastínila starší komunikaci z Kouřimi do Sázavy a Vlašimi, a pro další rozvoj Malotic měla klíčový význam.

Po smrti hraběte Františka Filipa ze Šternberka se v roce 1786 stal majitelem panství jeho syn Filip Kristián († 1811), který po sňatku s německou hraběnkou Augustou z Manderscheid – Blankenheimu začal užívat přídomek „ze Šternberka – Manderscheidu“. Po něm tento majetek zdědil starší syn František Josef Šternberk – Manderscheid, který proslul svým neobyčejným vzděláním a kulturním přehledem. Známé jsou například jeho kontakty s Františkem Palackým, jemuž zajišťoval všestrannou podporu. Hrabě František Josef zemřel bez mužských dědiců v roce 1830, takže majetek zdědil představitel druhé rodové linie Leopold ze Šternberka († 1858). V první polovině 19. století bylo v Maloticích čtyřicet pět domů, v nichž žilo přibližně 340 obyvatel. Postupně se měnila také podoba obce a jejího bezprostředního okolí. Vzhledem k tomu, že se vrchnosti přestával vyplácet tradiční chov ryb, došlo před rokem 1836 ke zrušení dvou největších rybníků - Hořejšího a Dolejšího. Na jejich místě byla zřízena pole. Rozměrný Dolejší rybník (nazývaný též Konopásek) částečně nahradil mnohem menší rybníček na jihovýchodním okraji obce, vybudovaný na konci 30. let 19. století. V kraji se v té době výrazně rozšířilo ovocnářství, které se zaměřovalo především na pěstování a následné zpracování jablek, třešní a švestek.

Přestože se události revolučního roku 1848 dění v Maloticích výrazněji nedotkly, přinesly obci velké změny společenských poměrů. Zrušení poddanství znamenalo oficiální zánik historického zásmuckého panství a s ním souvisejícího systému vrchnostenské správy. Podobně jako v dalších obcích v Čechách přešly správní pravomoci na obecní zastupitelstvo v čele se starostou. To způsobilo zvýšený zájem obyvatel o politické dění v zemi. Přestože od roku 1848 Malotičtí získali osobní svobodu, zůstal nadále existovat vrchnostenský velkostatek, takže rod Šternberků byl stále majitelem většiny pozemků na katastru obce, zdejšího dvora a patronátních práv ke kostelu sv. Matouše a škole. V roce 1850 byl po mnoha staletích existence zrušen Kouřimský kraj, a Malotice byly správně začleněny do nově zřízeného kouřimského okresu. Ten však byl roku 1868 zrušen a sloučen s politickým okresem Kolín, přičemž však sídlem některých úřadů nadále zůstávala Kouřim. Tento stav s mnoha různými obměnami v podstatě přetrval až do současnosti. V roce 1856 byla malotická lokalie povýšena na faru, a po více než dvou stovkách let se zde prvním farářem stal František Exner. Z jeho iniciativy došlo roku 1864 ke zboření zdejšího středověkého kostela sv. Matouše a jeho nahrazení historizující novostavbou. K nově zřízené farnosti kromě samotných Malotic náležely také sousední obce Barchovice, Doubravčany, Lhotky, Toušice, Ždánice s filiálním kostelem sv. Havla Na poušti a osady Davídkov a Ostrák. Nová školní budova byla postavena již v roce 1844, a v 70. a 90. letech 19. století se postupně dočkala dvou rozšíření.

Ve druhé polovině 19. století Malotice postupně dosáhly historického maxima v počtu obyvatel. Roku 1869 zde žilo 365, a v roce 1890 dokonce 461 osob. Po pádu Bachovského absolutismu došlo také zde k nebývalému rozvoji společenského života. V roce 1882 byla založena místní Čtenářská beseda, o sedm let později vznikl Sbor dobrovolných hasičů, roku 1898 malotická organizace Katolické národní jednoty, a v roce 1904 Podpůrný spolek mládeže „Lidumil“. Každý z nich měl několik desítek členů. Na přelomu 19. a 20. století v Maloticích působila poštovní stanice a pobočka Reiffeisenovy záložny. V obci byly v provozu dva hostince a tři kupecké krámy (z toho jeden s pekařstvím), dále zde svoje živnosti provozovali čtyři zedníci, tři obuvníci, dva koláři, kovář a krejčí. Ostatní obyvatelé se živili výhradně zemědělstvím či námezdní prací. Naprostá většina zdejších občanů byla katolického vyznání. Kromě nich v Maloticích žila jedna židovská rodina.

Události první světové války přinesly obci léta strádání a hospodářského úpadku. Většina zdejších mužů v produktivním věku se zúčastnila bojů na válečných frontách, kde zahynulo šestnáct malotických občanů. Po zániku Rakouska - Uherska a vytvoření Československé republiky byla ve 20. letech 20. století provedena pozemková reforma, při níž byla hraběcí rodině Šternberků na katastru obce zkonfiskována většina nemovitého majetku. Část polností byla rozparcelována a přidělena místním obyvatelům. Bývalý panský dvůr se stal součástí tzv. zbytkového velkostatku a získal nového majitele. V důsledku demografického vývoje se postupně začal snižovat počet obyvatel Malotic, kde v roce 1921 žilo 397, a o devět let později 374 osob. Roku 1934 zde byl v provozu dva hostince, trafika a dva obchody se smíšeným zbožím. Svoje živnosti v obci kromě rolnické většiny provozoval kolář, kovář, krejčí, obuvník, pekař a řezník. Působila zde nadále poštovní stanice a záložna Spořitelního spolku pro Malotice a okolí. Roku 1920 byla založena zdejší pobočka Jednoty československých malozemědělců, a o dva roky později vznikl malotický sportovní klub.

Po skončení druhé světové války a nástupu komunistického režimu v roce 1948 nastalo v dějinách vesnice období mnoha osudových změn, které však ve svém důsledku směřovaly k postupné ztrátě významu obce a umrtvení jejího hospodářského i společenského života - a to i navzdory skutečnosti, že Malotice byly tzv. střediskovou obcí, pod níž později administrativně spadaly další vesnice v okolí. Byly zakázány a zrušeny veškeré soukromé živnosti, roku 1952 došlo ke vzniku místního Jednotného zemědělského družstva, čemuž předcházel mnohdy násilně vedený proces kolektivizace. Od 50. let 20. století se výrazně zrychlilo snižování počtu obyvatel vesnice. Roku 1950 zde žilo 262, v roce 1961 235 a roku 1970 jen 197 obyvatel, což bylo pouhých 42% stavu z doby před osmdesáti lety. Hlavní příčinou této situace byl odchod členů mladší generace do měst, kde nacházeli zajímavější pracovní příležitosti. Těsně po druhé světové válce se také několik obyvatel přestěhovalo do severočeského pohraničí, odkud bylo vysídleno sudetoněmecké obyvatelstvo. V důsledku toho byla v Maloticích roku 1963 zrušena škola, a děti začaly dojíždět do škol v Kouřimi nebo v Zásmukách. V důsledku potlačování činnosti církví, výrazného snížení religiozity obyvatel, a s tím souvisejícím nedostatkem kněží přestala být obsazována zdejší fara, a kostel sv. Matouše byl spravován duchovními ze Zásmuk.

Společenskými změnami po roce 1989 se uzavřela poslední kapitola staleté historie Malotic, a obec vstoupila do naší současnosti.