Loučka

Lidové poslání, zaznamenané v kronikách vypráví o tom, že staří lidé pamatovali prvního usedlíka v obci v místě nynějšího rodinného domku v místě čp. 70. V tomto místě býval zemský dvůr, zemanem byl údajně nějaký Mikuláš, od tohoto jména je odvozeno jméno Mikulka. Existenci osídlení nepřímo dosvědčují nálezy starých širokých základů před několika desetiletími (při stavbě stodoly čp. 68). Při odvodňování luk v roce 1929 v blízkosti zahrady, která přísluší k domku čp. 70, byl dokonce nalezen v hloubce 125 cm kamenný hmoždíř i s tloučkem, mnoho starodávných podkov a staré ohniště. Nalezené věci byly v roce 1929 předány do Valašského muzea ve Vizovicích. Původní název vesnice byl „Lůčky“, protože obec vznikla na loukách, kde se dnes nacházejí rodinné domky čp. 68, 69 a 70. Pozdější název vesnice byl „Lůčka“, potom „Laučka“ a nynější podle spisovné češtiny „Loučka“.

Z dalších nejstarších archivních dokladů jsou známy o Loučce z let 1481, 1522, 1529 a 1549. Záznam v Zemských deskách v roce 1568 hovoří o skutečnosti, že Loučka patří ještě k vizovickému panství, které koupil v roce 1567 Zdeněk Říčanský z Říčan. Ten je však v roce 1574 prodává paní Anně Kropáčce z Nevědomí a sám získává panství Brumovské, k němuž přivtěluje také vesnice Újezd, Vysoké Pole, Drnovice, Haluzice a Lůčky. Od té doby náležely Lůčky pod panství brumovské.

V roce 1605 začali v našich krajích řádit Uhři pod vedením magnáta Bočkaje, který tehdy vedl uherské protihabsburské povstání. Později roku 1663 vtrhli Vlárským průsmykem na Moravu Turci z Uher, napadli obyvatele i z našich vesnic, mnoho jich bylo zabito nebo odvlečeno do zajetí. Později se přihnali do újezdské farnosti uherští kuruci (křižáci) a spolu s Turky plenili vesnice. Takže kolem roku 1700 se museli lidé po šest let skrývat jenom po lesích, kde měli nastavené boudy a v nich se zdržovali.

Za zmínku stojí, že roku 1659 bylo brumovské panství rozděleno, některé vesnice, mezi nimi i Loučka, pak náležely pánům Podstatským z Prusínovic, kteří je spojili se statkem na Hošťálkové. Pod Hošťálkovou patřila i část Brumovska ještě roku 1750 a v té době osídlovaly zpustlé grunty v našich obcích některé rody z Hošťálkové (např. Kovář, Orsák, Pavelka atd.). V roce 1752 bylo v obci 22 hospodářských usedlostí a 1 chalupník. Roku 1770 nařídila císařovna Marie Terezie číslování domů. V roce 1790 měla Loučka v 53 domech 347 osob a v roce 1834 měla 45 domů a 420 obyvatel. Dvě až tři rodiny bydlely v jednom dřevěném domku, který byl kryt šindelem nebo doškem. Teprve v roce 1890 měla Loučka 78 domů, v nichž bydlelo 434 obyvatel.

V Loučce před rokem 1800 bylo 17 půlgruntů, dvůr (Mikulkůj), na kterém jsou 4 čtvrtláníci a pak ještě jeden mlýn při dnešním čísle 40, ve kterém bývalo i fojtství až do roku 1820.

Roku 1748 byl zaveden nový způsob kontribuce. Podle tohoto způsobu půjčovala vrchnost poddaným obilí k setí, které oni po sklizni opláceli a za půjčení měřice 2/8 úroku platili. 1/8 připadla vrchnosti a jedna poddaným. Z těchto posledních osmin zůstala značná zásoba, takže se potom samé obilí půjčovalo. To byl původ kontribučních sýpek.

Ze záznamů o vojenské službě se dovídáme, že za panování Marie Terezie byla služba doživotní. Od roku 1802 byla snížená na 10 let u pěchoty a na 12 let u jízdy. Roku 1845 byla snížena na 8 let a v roku 1868 na 3 roky.

Do roku 1797 držel dvůr v Haluzicích, pod který Loučka patřila, Bohumír Ignác z Walldorfu, od roku 1797 jeho synovec František Kajetán Chorinský z Ledské, od roku 1832 Fridrich Corinský, od roku 1863 Viktor hrabě Corinský z Veselí nad Moravou. V roce 1896 jej prodal velkoprůmyslníkovi Antonínu Dreherovi ze Všechat u Vídně. Panství mělo sídlo ve Veselí nad Moravou. Na haluzickém dvoře byly jen kanceláře a sídlila zde vrchnost.

Od 31. 5. 1848 do 24. 1. 1849 zasedal v Kroměříži Zemský sněm, který zrušil robotu, poddanství i desátky, začala sloboda tisku, rovnost občanská a také náboženská. Roku 1849 byly zrušeny vrchnostenské a městské súdy a byl zaveden Súd okresní, krajský a zemský. Od roku 1850 patřily Vizovice s okolními obcemi, tedy i s Loučkou, okresnímu hejtmanství v Uherském Brodě. V Loučce i ostatních obcích, patřících pod dvůr Haluzice, byla zrušena robota před rokem 1828. Majetky se postupně vykupovaly z roboty od hraběte F.K. Chinského. Např. Mikulkůj grunt byl vykoupen za 16 zlatých, Žalkůj za 4 zlaté (protože na robotě jim z práce uhynul vůl). 26. 2. 1890 ve 20.00 hod. vypukl v č. 44 (tento domek stával mezi číslem 46 a 47) požár, kterému padlo za oběť 8 domů i s přilehlými hospodářskými budovami. Shořela čísla následujících domů: č. 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48.

V roce 1898 je v Loučce založen Sbor dobrovolných hasičů. V pátek večer 24. dubna 1908 vypukl v Loučce velký požár, který v necelé hodině pohltil 31 domů včetně hospodářských budov. Všeobecně se má zato, že požár založil prohnaný pytlák, tehdejší postrach celé obce. Škoda byla odhadnuta na 80 tis. tehdejších korun. Císařpán daroval na krytí škod 3 tis. korun, pojišťovna 34 tis., ostatní sbírky vynesly asi 700 korun.

Od 16. 5. 1901 začal z Vizovic do obcí Újezd, Loučka a Slopné chodit C.K. úřední poštovní posel (dnešní doručovatel pošty). Prvním poštovním poslem byl Josef Petrů, domkař z Loučky č. 77, narozen 29. 7. 1869 a zemřel 13. 7. 1932. Pošta se z Vizovic nosila až do 50. let, kdy byl zřízen poštovní úřad v Újezdě (o doručování pošty je uvedena samostatná kapitola). Roku 1908, na počest 60-ti letého panování císaře Františka Josefa I., byl vysázen jubilejní sad ovocných stromů v „Lazisku, ve Stráňce“ . Sto kusů jabloní, které byly zasazeny, vyzvedlo obecní zastupitelstvo ve štěpnici hraběte Seilerna na Lešné v Lukově. V roce 1990 byly dožívající jabloně vykáceny a zasazeny nové.

V roce 1914 začíná první světová válka, která trvala do roku 1918. Z naší obce se války zúčastnilo 65 mužů ve stáří od 18 do 50 let. V roce 1917 byla do Loučky zavlečena nakažlivá nemoc úplavice, na kterou zemřelo od srpna do října (2 měsíce ) 25 osob.

V roce 1919 byla v obci zřízena první veřejná knihovna. Zásluhu na zřízení tohoto kulturního stánku v naší obci měl pan František Schwarz č. 52. V roce 1919 jsou první všeobecné volby v nové republice. Voleb se zúčastňují muži i ženy po dovršení 21 let. Starostou byl zvolen Josef Hlavička č. 58. Další volby jsou v roce 1923 a v roce 1927. Až do voleb v roce 1931 byl stále volen starostou obce Josef Hlavička z č. 58, narozen 5. 1. 1875 a zemřel 1. 5. 1945. V roce 1921 byla v obci zřízena četnická stanice v hostinci v prvním patře a sloužila do roku 1928, pak byla zrušena. V roce 1921 byla znovu obydlena chalupa (zbořenisko), samota na Nivě č. 75. Nastěhoval se tam p. Fojtík ze Slovenska. V roce 1924 zakoupil Sbor dobrovolných hasičů divadelní jeviště za 1 700 korun českých a po mnoho let na něm šířil osvětu v naší obci, i když jen v místním pohostinství. V tomto roce byla přestěhována zvonice ze školní budovy (z pozdější radnice) na střechu obecního domku č. 44 (tehdejší hasičská zbrojnice). V roce 1925 byl postaven na návsi nový kříž za 2 700 korun českých. Dřívější kříž stál na návsi od roku 1874. V roce 1926 na podzim se začalo s odvodňováním pozemků na celém katastru obce. Tato akce si vyžádala 264 tis. korun nákladů (z toho subvence od státu činila 60 %, zbývajících 40 % zaplatila obec a majitelé pozemků). V roce 1928 koupil místní hostinský Josef Šůstek první osobní auto v obci. Úplně první auto, které projelo naší obcí, bylo v roce 1912. V tomto roce se odstěhoval z naší obce Josef Buriánek č. 50 a František Elšík č. 63. Oba se odstěhovali na jižní Slovensko, kde dostali přidělenou půdu z pozemkové reformy. V roce 1930 se zřizuje v obci telefon, nákladem 5 700 korun. Telefon je napojen na poštu ve Vizovicích. V tomto roce probíhá sčítání lidu. V Loučce je 431 obyvatel. V roce 1921 bylo v Loučce 419 lidí. V jarních měsících r. 1931 řádila v obci epidemie břišního tyfu. Této nemoci podlehl 13-ti letý žák Josef Tomšů č. 34 a dvě dělnice firmy Baťa - Marie Andrysová ve věku16 let a Marie Gajdošová v17-ti letech.

Rostoucí hospodářská krize v celém našem státě silně poznamenala i naši obec. V roce 1931 jsou skladiště továren plná výrobků a lidé nemají peněz na nákup. Tak to pokračuje i v dalších třech letech. Každá zima byla velmi zlá, zvláště pro chudé a nezaměstnané. Stát zavádí stravovací akce pro nezaměstnané, kteří dostávají poukázky na odběr jídla.

Koncem roku 1932 bylo v obci první rádio na baterky. Majitel rádia byl tehdejší učitel Gregor Petr.

Dne 26. 4. 1935 byl zřízen vládním nařízením okres Zlín, ke kterému jsme začali patřit. Do té doby patřila naše obec okresu Holešov. První očkování dětí se zavádí v roce 1935. MUDr. Lyčka z Vizovic očkuje děti v naší obci proti záškrtu. V letech 1936-37 se začala stavět v obci nová školní budova. Kolaudace této nové školní budovy s č. 85 byla provedena 3. 8. 1937 a slavnostní otevření bylo 29. 8. 1937. V roce 1938 proběhly v obci zastupitelské volby a starostou byl zvolen Hlavička Josef č. 58 (narozen 12. 2. 1902, zemřel 4. 4. 1959). Tento starosta setrval ve funkci po celou druhou světovou válku.

Po obsazení našeho pohraničí německými uchvatiteli v roce 1938 začíná šestileté utrpení našeho národa, a tímto utrpením byli postiženi i naši občané. Do naší obce přijíždějí němečtí okupanti 15. 3. 1939 na nákladních autech a motocyklech za nevlídného počasí. V důsledku okupace se zavádí od 1. 10. 1939 potravinové lístky s omezeným přídělem potravin a ceny hospodářských výrobků začínají značně stoupat. Jalovice, která stála na jaře 2 500 korun, na podzim stála již 7 000 korun. Od 1. 1. 1940 byla nařízena zemědělcům povinná dodávka mléka, brzy nato také dodávka masa, vajec, brambor atd. Z jedné nosnice musel občan odevzdat 45 vajíček za rok. Povinné dodávky hovězího a vepřového dobytka se vozila na jatky do Zlína a často museli přijíždět z okresu úředníci a nutit rolníky k plnění těchto povinností. V červnu 1940 se zavádějí ve všech obcích povinné noční hlídky.

Po celou válku byl nařízen předpis o zatemňování oken. Tento předpis nebo nařízení se muselo přísně dodržovat, po vesnici chodili četníci a upozorňovali občany na nedodržování stanoveného nařízení. Okna se zatemňovala z důvodů, aby americké a anglické letectvo, které v nočních hodinách provádělo nálety na střední Evropu, nevidělo žádné světlo na zemi.

V roce 1941 byly zavedeny v celé republice tabačenky a příděl na týden pro jednoho muže byl 35 cigaret nebo balíček tabáku. Kuřáci v naší obci začínají se setím a úpravou tabáku podomácku. Tabák se sadil načerno, ale dosti dobře se mu u nás dařilo. V roce 1942 se začínají pro válečné účely odebírat z kostelů a zvonic zvony. Jsou odvezeny všechny zvony z kostela v Újezdě, a také náš zvon padl za oběť. Náš zvon měl 60 kg a byl pořízen za starostování p. Jana Mikulky z č. 58 v roce 1897. V květnu 1942 začíná stanné právo v důsledku zavraždění říšského protektora Heidricha. Všichni občané byli velmi vystrašeni z výhrůžek nacistů, neboť jeden z pachatelů atentátu, parašutista Valčík, pocházel z nedaleké Smoliny a celé jeho příbuzenstvo nacisté vyvraždili. Ke konci roku 1942 začíná chybět na trhu látek a obuvi, proto si je zemědělci začínají obstarávat výměnou za potraviny od obyvatel města. Např. jeden pár bot se dostal za 2 kg sádla, obnošený oblek za 100 vajec atd. Protože se začal projevovat velký nedostatek potravin, úřady zostřují kontroly u zemědělců. Pro svoji spotřebu si zemědělci mohli nechat 16 kg zrnin na osobu a měsíc a ostatní museli odevzdat. Tím se začínala cena potravin na černém trhu značně zvyšovat. Zemědělec dostal za jeden cent pšenice dodané státu 400 korun a na černém trhu za to samé množství až 3 tis. korun. V roce 1943 začíná nebezpečí leteckých útoků, proto se v každé obci zřizuje povinná civilní protiletecká ochrana. Anglo-americká letadla, která přelétávala nad naším krajem většinou v nočních hodinách, shazovala spoustu letáků v české i německé řeči s protiříšským obsahem. Letáky po nalezení nesměl u sebe nikdo ponechávat a musel je ihned odevzdávat četníkům. Zde mohu s hrdostí uvést, že v naší obci nebyl žádný udavač, a proto si lidé mohli mezi sebou sdělovat různé tajné zprávy.

Nad naší vesnicí přeletěla americká bombardovací letadla, která shodila na katastru Újezd tři bomby. Začínají časté letecké útoky a přestřelky. Konvoje amerických letadel, která létají z Balkánu bombardovat střední Evropu, shazují v našem katastru a okolí prázdné velké nádrže od benzínu. V srpnu roku 1944 proběhla nad naší oblastí velká letecká bitva, která započala někde nad Budapeští a skončila na střední Moravě. Německá letadla napadla letící americké konvoje, a tak nastala velká vzdušná válka. Každé americké bombardovací letadlo doprovázelo nejméně 10 stíhaček a tyto zaútočili na německé letectvo.

V okolí naší vesnice bylo vidět mnoho válčících letadel a také hořících a padajících na zem. Piloti se většinou zachraňovali skokem na padáku, ale i tak pokud Němci poznali, že na padáku padá Američan, tak po něm pozemní vojska střílely, což bylo proti mezinárodní úmluvě o válečných zajatcích. Jedno velké čtyřmotorové německé letadlo spadlo asi 40 metrů od kaple u Chladné studně. V okolí bylo všechno zničeno, hořel při výbuchu les, ale na kapli neprasklo jediné sklo. Další letadlo spadlo na Žarovech už na slopenském katastru. Toto letadlo spadlo kolmo do močálů, pomalu zapadalo hlouběji, až se celé ztratilo pod zemí. V letech 1990 bylo toto německé letadlo pomocí techniky vytaženo. Další velké letadlo spadlo do lesa na Vítovech. Letadlo unesli dva Rusové, kteří utíkali z německého zajetí. Ukradli jej v Brně na letišti, a jelikož měli málo pohonných hmot, tak ztráceli rychlost a vletěli přímo do borového lesa. To se stalo navečer na Velký pátek 1945. Když jsme k letadlu doběhli, tak už byli oba letci z letadla mrtví vyproštěni. Oba byli oblečeni v civilu a jeden byl probodnut velkou borovou třískou z ulomeného stromu. Oba byli pohřbeni na hřbitově v Újezdě, později převezeni na centrální hřbitov do Brna.

V počátku roku 1944 se začínají šířit zprávy o partyzánech. Poprvé překvapili hlídku našich občanů, kteří hlídkovali na tehdejší radnici a žádali po nich jména konfidentů - udavačů. Později přišli za bílého dne do pohostinství, ukradli hospodskému všechno kuřivo, které měl na příděl pro naše občany. Tito tzv. partyzáni se zdržovali většinou u pasekářů v naší obci, tedy u Fojtíka č. 75 a Šafaříka č. 84. Spojku partyzánům dělal tehdejší řídící učitel p. Kučera Antonín. Za účelem potírání partyzánského odboje, který se stále zvyšoval, bylo 29. 1. 1945 nasazeno a v naší škole ubytováno německé jagdkomando v počtu 30 mužů, později byl počet Němců mnohem zvýšen. Přes naši obec probíhá velký přesun armád. Již od podzimu 1944 utíkala před frontou armáda maďarská. Maďarské vojenské kolony, stávající se z koní, vozů, kanonů, polních kuchyň a vojska se přesunovaly ze Slovenska na západ. Na noc je museli občané ubytovat, koně dát do chlévů a ráno odjeli, aby večer přijeli další. Maďarští vojáci byli znechuceni válkou, proto také nikomu neubližovali. Jagdkomando, ubytované ve škole, se skládalo většinou ze starších vojáků a důstojníků, vesměs do 50 let. Tito vojáci byli učitelé, profesoři a vzdělaní lidé. Podle toho tak vystupovali a s našimi občany jednali. Pokud nepomohli, tak nikomu neublížili. Po celou zimní dobu projížděli na lyžích celé naše okolí, ale partyzána nikdy nenašli.

Časté přesuny armád v počátku roku 1945 dosti postihly i naši obec. Maďarská armáda se stěhovala od fronty a opačně armáda německá musela frontu zásobovat. Při jednom takovém projíždění kolony německých muničních vozů přes obec a při překládání tohoto materiálů zůstalo ležet u hostince v příkopu několik ručních granátů, kde je našel a domů donesl Josef Marek č. 39 v domnění, že má konzervy. Spolubydlící Polomík František začal granát otvírat pomocí kladiva a majzlu. Došlo k výbuchu a oba přišli o život. Mimo ně byl ještě zraněn sousedův chlapec Jurke Jan. To se stalo 7. 2. 1945.

S blížící se frontou se začal zvyšovat i partyzánský odboj v naší obci a okolí. Partyzáni přepadávali kolony německých vojsk, které vozí přes barák dále na Slavičín proviant i munici na frontu. Přepadení Němců se odehrávalo především u lomu, a také níže u tzv. obrázku. Toto přepadávání německých kolon, podle mého názoru, mělo být okrádání a vraždění lidí a nesplňovalo účel diverze. Více než 50 % partyzánů se skládalo ze zlodějů, lumpů a flagačů. Podle toho také jednali a mnoho občanů za ně trpělo.

Nutno vzpomenout, že v souvislosti s partyzánským odbojem bylo dne 19. 4. 1945 na Ploštině umučeno 23 mužů a 1 žena. Mnoho bylo o Ploštině napsáno, ale jak to bylo pravdivě, napsal jenom tehdejší újezdský farář Růčka, za což byl později obviněn.

Důstojníci vizovického gestapa, sídlícího v zámku, projížděli z Vizovic na Loučku a u zdejšího lomu byli přepadeni a postříleni partyzány. Na toto přepadení přišla do obce velmi brzy odplata. V neděli 22. 4. 1945 v odpoledních hodinách obstoupilo celou naši obec gestapo a chtěli začít pálit a střílet. Muže zajistili v místním pohostinství a nás děti uzavřeli v domě č. 20. Velitel gestapa začal vyjednávat s tehdejším starostou p. Hlavičkou č. 58 o způsobu likvidace naší obce. Nakonec se dojednalo, že se vypálí 7 usedlostí a odebere se těmto lidem všechen majetek. Gestapo vedlo starostu po vesnici a ten měl ukázat, koho mají Němci zapálit a vydrancovat. Jak těžkou dobu tehdy tito funkcionáři prožívali. U čísla 26 začali střílet zápalné střely do doškové kůlny, ta začala hořet a od ní postupně začaly hořet další stodoly. Bylo vypáleno 7 hospodářských budov následujících čísel: 26, 27, 28, 29, 35, 36 a 38. Těmto lidem ještě navíc gestapo pobralo všechen majetek a všechno, co se dalo ukrást. Požáry se podařilo uhasit až v nočních hodinách, ale zachránit se už nedalo nic. Všichni v obci žili v neustálém strachu, utíkali do lesů i se zvířaty a měli strach z přicházející fronty.

Při pálení Loučky gestapo upozornilo, že jestli partyzáni ještě jednou v okolí obce provedou přepadení německých jednotek, bude veškeré mužské obyvatelstvo starší 14 let v celé naší obci postiženo a obec celá srovnána se zemí. Poté, když 1. 5. partyzáni opět přepadli německé vojáky a dva z nich zastřelili, byla na vizovickém gestapu nařízena likvidace obce Loučka. Jenom díky rychlému postupu osvobozujících vojsk k této tragédii nedošlo. Gestapácké jednotky jeli z Vizovic likvidovat naši obec, a když vyjeli na hřeben baráku započala od Haluzic dělostřelecká střelba a první granáty padaly do lesa Malinová a Zániví. Mezi prvními byla také odstřelována silnice z Loučky do Vizovic. V těchto dnech byli naši občané pod hrozbou trestu smrti nuceni, za dozoru Němců, kopat zákopové ochranné pásmo. To byl soubor zákopů a střílen, který si Němci naplánovali v okrajích lesa a na polích tak, aby se mohli bránit nepřátelům. Mnoho mužů také kopalo dva velké bunkry v lese za Nivů, které měly sloužit pro úkryt Němců po frontě. Také silnice směrem na Vizovice byla ve dvou místech překopána tak, že když se zboural dřevěný most, sloužící lidem do začátku fronty, tak byla silnice neprůjezdná.

V tento den, 2. 5. 1945, v odpoledních hodinách se rozpoutal nad vesnicí prudký boj, který trval nepřetržitě až do odpoledních hodin druhého dne. Až za pomocí těžkého dělostřelectva byla Loučka osvobozena 3. 5. ve 14.30 hodin. O tomto boji bych se chtěl zmínit trochu obšírněji. Pamětníků tohoto strašného boje v naší obci postupně ubývá a bylo by škoda, aby další generace nevěděly, jak osvobozování naší obce proběhlo. Dne 2. 5. 1945 v ranních hodinách se po celém hřebenu hor začaly zakopávat německé jednotky. Během dopoledne bylo na hřebenu baráku zakopáno mnoho těžkého dělostřelectva, a také mnoho zákop pro pěší zbraně. Rovněž na protějším kopci v okolí Haluzic a v lesích až po okruh polí Hluboké, Surova a Vítova se začínají zakopávat jednotky rumunské armády, kterou řídilo ruské velení. Pro německá vojska byl úkol, co nejdéle udržet rumunská a ruská vojska za vizovickými horami (tj. u nás), jelikož po hlavní silnici od Polanky přes Vizovice na Zlín a Přerov ustupovala v té době celá jedna německá armáda. Aby tito vojáci nepřišli do zajetí, tak se musel bránit osvobozujícím jednotkám přístup do Vizovic. Proto se Němci tak dobře opevnili na hřebenu baráku. Osvobozující vojska se postupně stáhla od východu až do Újezda, od západu až do Slopného a všichni se připravovali na boj o Loučku a silnici do Vizovic.

V odpoledních hodinách (asi kolem třetí hodiny) se rozpoutal krutý boj. Dělostřelectvo od Haluzic začalo střílet na zakopaná německá vojska po lesích a postupně začaly padat dělostřelecké granáty na vesnici. Mezi touto začínající střelbou utíkají muži, kteří kopali zákopy domů k rodinám. Některým se to podařilo, ale mnozí museli celou frontu prožít v lese. Těžká střelba z děl trvala až do pozdních nočních hodin, pak utichla a přes noc se ozývala střelba z ručních zbraní a nějaká ta mina. Většina občanů byla schována ve sklepech, kde měla donesené jídlo a čekala, jak to všechno dopadne. Odpoledne a přes noc sbírali Němci po vesnici své raněné a také mrtvé, většinou je nosili na žebřích přes vesnici dál na Vizovice. Druhý den ráno znovu začala dělostřelecká palba, a to již i na samotnou vesnici, jelikož mezi usedlostmi se bránilo několik německých vojáků. Granáty z děl a minometů postupně ničily usedlosti v naší obci. V průběhu dopoledne 3. 5. stále probíhá velká střelba a na vesnici a okolí padá velké množství granátů. Němci se pomalu stahují z vesnice do lesů, ale stále se pořád dobře brání. Později po válce bylo řečeno, že osvobozující armáda měla již použité všechny prostředky na dobytí vesnice a silnice na Vizovice a už chtěla použití poslední možnosti pomocí letectva bombardovat německou frontu. Ale v odpoledních hodinách střelba zřetelně slábne a v půl třetí přicházejí do obce první rumunské jednotky. Měli shodné uniformy jako vojáci maďarští, a tak většina nás měla zato, že je plná vesnice Maďarů. Tak to pozorovali občané ze sklepů, kde byli celou dobu schováni. Rumunská vojska se rychle rozmístila po celé vesnici, zajala zbytek německých vojáků, kteří byli poschováváni po kůlnách, stodolách a chlévech.

Vojáci se postupně ubytovali v jednotlivých domech, natahovali telefonní vedení a připravovali se k dalšímu útoku. Jelikož v obci byla pálenice u Andrysa, tak vojska začala drancovat sklady lihovin a roznášeli si je po vesnici. Slivovici nosili v putnách a kýblech a pili ji z plechových hrnečků. Během krátké doby bylo hrozné na tuto armádu pohledět. Rumunské vojsko, které před sebou hnaly sovětské jednotky, bylo za dobu války tak vyčerpané, že přestávalo mít představu o nějaké budoucnosti. Vojáci špinaví a pošpinění krví svých kamarádů, zavšivení většinou negramotní hledali útočiště jen v alkoholu, aby mohli na všechno zapomenout. Do večera byla většina vojáků napita, dělali výtržnosti, obtěžovali naše občany, ba i navzájem se pomalu stříleli. V té odpolední době řádil v obci velký požár. Dělostřelecké granáty, které padaly na naši obec, vybuchly ve stodolách a tyto zapálily. Shořela stodola Šeligova, Zvonkova (Dorkova), Buriánkova (Mackova), Šůstkova (Orsákova). V Buriánkově stodole na mlatě měli Němci uvázané jezdecké koně. Stodola byla zavřená a začala hořet. Postupně jak stodola hořela a padala, opálené koně se dostaly ven a za strašného řehotu koně pobíhaly po vesnici. Byl to strašný pohled, jak se tato zvířata trápí. První osvobozenou noc většina občanů vůbec nespala a kdo spal, tak musel spát někde ve stodole, neboť v chalupách bylo plno, většinou napitého vojska. Vojsko bralo lidem zvířata, zabíjelo je a vařilo ve velkých kotlích. Tak skončil první den v naší osvobozené obci.

Druhý den se rumunská vojska postupně přesunovala z naší obce na frontu - směr Vizovice. Do naší vesnice začaly přijíždět jednotky sovětských vojsk, které při částečné změně zůstaly v obci několik dnů po válce. Našim občanům nastal velký úkol - a to zlikvidovat následky války. Ve vesnici nebylo jediného domu a usedlosti, která by nebyla nějak poškozena. Mnoho domů i chlévů dostalo přímé dělostřelecké zásahy, a tak škoda byla velká. Na všech střechách rozstřílená krytina, v okolí obce a na polích poztráceno mnoho výstroje a výzbroje a hlavně nevybuchlého střeliva, na silnici k Haluzicím mnoho zastřelených koní, v zákopech mrtví vojáci. To všechno čekalo na naše občany, hlavně muže, aby to všechno dali do pořádku. Zbraně a střelivo se shromažďovalo na tehdejší radnici, ale v každém domě zůstalo ještě dosti zbraní. Občané pomáhali jeden druhému tak, aby co nejdříve opravili alespoň provizorně svoje usedlosti a mohli se věnovat práci na poli. Na polích byla v tomto roce velmi těžká práce, neboť při osvobozování byla již ozimina dosti vysokého vzrůstu a v tomto podrostu zůstalo mnoho nevybuchlé munice a zbraní. Při sklizni úrody museli občané dávat velký pozor, aby např. nezasekli do granátu. Snad je to velké štěstí, že v naší obci jak při osvobozování, tak i později nebyl nikdo usmrcen ani zraněn.

Jelikož byla škola celá rozstřílená (přímé dělostřelecké zásahy), tak se již do prázdnin do školy nechodilo. Toho jsem patřičně využíval i já a chodil se svým otcem pomáhat likvidovat způsobené škody. Ve směru na Haluzice byly vykopány tři velké jámy a do těch se dávaly všechny zastřelené koně, a také se házely dělostřelecké granáty a další munice. Proti školnímu hřišti přes cestu byla velká louka a na té byli pochováni 4 rumunští vojáci, kteří padli při osvobozování naší obce. V roce 1952 byli exhumováni a převezeni na hřbitov do Brna.

Dále byl postřelen u č. 26 jeden Rus, který byl převezen do polní nemocnice ve Val. Kloboukách, kde údajně později zemřel. Přesný počet padlých německých vojáků nelze určit. Mnoho těžce raněných i mrtvých vojáků si Němci přímo ve frontu odnášeli směrem na Vizovice. Po válce v celé horní části vesnice scházely žebře, na kterých Němci své raněné a mrtvé odnášeli. Němečtí vojáci, kteří byli nalezeni mrtví v zákopech, se pohřbívali podle nařízení tam, kde se našli. Padlé Němce pohřbívali obecní samaritáni Josef Petrů č. 77 a Josef Polomík č. 7. Dva vojáci jsou pohřbeni v zákopu za Zahumeníkem, další dva na Padělku, jeden za Humny (nad farmou družstva) a jeden v Sokolově. Další mrtvé a raněné si Němci odnesli s sebou. Po válce ještě v průběhu celého léta se objevovali a přecházeli němečtí vojáci, kteří se chtěli dostat domů do Německa. Snad se jim to podařilo.

Brzy po osvobození byl zvolen revoluční národní výbor a jako předseda byl jmenován tehdejší řídící učitel Kučera Antonín. Prvním a největším úkolem nové lidové správy byla likvidace válečných škod. Jak jsem již vzpomenul v obci nebylo téměř jediné střechy nebo domu bez poškození. K ohodnocování válečných škod byla zřízena komise, složená z funkcionářů obce. Při osobní prohlídce seznamu, na kterém jsou vyčísleny škody jednotlivých usedlostí, je zajímavé to, že nejvíce poškozeni byli a největší náhrady měli napsané členové této komise. Drobní lidé měli na svých usedlostech daleko větší škodu, ale že byli jenom drobní lidé, tak dostali jenom málo nebo vůbec nic. Celou válku drželi všichni občané v obci při sobě a hned po osvobození, jak vidí, že se budou mít trochu lépe, začíná mezi lidmi závist, zloba, nepřátelství atd.

V roce 1946 proběhly v celé republice volby. Volili se tehdy 4 politické strany. Strana komunistická, lidová, národně socialistická, sociálně demokratická. V naší obci dostala většinu hlasů strana lidová a po ní hned komunistická. Předsedou národního výboru byl zvolen Kozubík Jan č. 46. Tento se ještě v tomto roce své funkce vzdal a předsedou byl zvolen Fojtů Alois č. 60. Obecní agendu vedl Kozubík František č. 69, poslanec za KSČ. Rok 1946 byl pro obec Loučku zvláště významný tím, že 12. 12. se poprvé rozsvítily v domácnostech žárovky. Pořízen byl také obecní rozhlas, a tím zanikla u nás funkce obecního strážníka, nebo policajta (o funkci policajta uvedu v další samostatné části).

V tomto roce bylo započato také s výkopem vodovodu pro stranu Zániví, kde se začaly kopat studny. Spojení s okolím bylo zajišťováno na nákladních autech „UNRA“, která vozila lidi do práce a děti do měšťanské školy do Luhačovic. Auta u nás zanechala americká armáda, tato jezdila do r. 1949, kdy začaly jezdit první malé autobusy.

V roce 1947 bylo v celé střední Evropě velké sucho, nepršelo přes celé léto. Na polích se velmi málo urodilo, a tak se muselo jak zrno, tak i objemná krmiva dovážet z ciziny. Kukuřičná sláma se vozila výměnou za palivové dříví až z Jugoslávie. Pšenice byla dovážena z Ruska. Na tomto je zajímavé, že v Rusku v této době panoval velký hlad, lidé umírali hladem, ale vedení v Moskvě pšenici posílalo k nám, aby měli naši republiku nějakým způsobem zavázanou. Byla to velká (špinavá) politika.

V roce 1948 se zřizuje okres Valašské Klobouky, pod který naše obec také spadá. Do této doby byla naše vesnice pod okresem Zlín. Únorové události proběhly v naší obci velmi pokojně. Do čela obce byl zvolen za p. Aloise Fojtů (člen strany lidové) nový předseda Jan Žáček č. 27 (člen strany socialistické). Také rada národního výboru byla odměněna, místo agrárních poslanců, kteří z funkce odešli, byli dosazeni komunisté a lidé, kteří uměli celý život převlékat kabáty. V tomto roce se pilně pracuje na stavbě vodovodu. V listopadu 1948 se při odstřelu těžce zranil 18-ti letý Stanislav Mikulka č. 70. Pozbyl zrak a pro rodinu to bylo nedozírné neštěstí.

V roce 1949 začíná první autobusové spojení se Zlínem, Luhačovicemi a Val. Klobouky. V tomto roce bylo Baťovo město Zlín přejmenováno na město Gottwaldov, podle tehdejšího prezidenta republiky. V roce 1950 se zřizuje zdravotní středisko v Újezdě, pod které patří naše obec. Do tohoto roku občané z naší obce chodili k doktorovi do Vizovic.

Pošta, doktor, bolení zubů, zvěrolékař, různá řemesla a obchody - to bylo pro naše občany ve Vizovicích.

V této době jsou stále v celé republice ještě potravinové lístky, šatenky, tabačenky. Také soukromí zemědělci musí plnit dodávku pro stát. Mnozí zemědělci, kteří nedovedli dobře hospodařit a nebo měli hodně dětí, nemohli tyto dodávky plnit. Pro mnohé naše občany to byl velmi smutný čas. V tomto roce začínají první schůze se zemědělci o založení zemědělského družstva. První přihlášky podepsali 4 členové KSČ v r. 1952. Stále se pokračuje ve výstavbě vodovodu. V r. 1952 byla v č. 72 zřízena kancelář Sboru národní bezpečnosti, přidělen k nám byl strážmistr Pinkas z Vlachovic. V r. 1953 proběhla v celé republice 30. 5. měnová reforma, která postihla mnoho lidí v naší obci. Měnilo se 300 korun 1 ku 5 a ostatní peníze 1 ku 50. Při této měnové reformě byly zrušeny potravinové lístky, šatenky, tabačenky atd. Od 1. 6. 1953 byl zaveden volný prodej všeho zboží.

Nesmím opomenout na přechod Benderových vojsk přes náš kraj. V letech 1947 - 50 přecházelo přes naše území, tím i přes náš kraj a vesnici, velké množství benderovců (tak se jim říkalo podle jejich velitele Bendera), které se stěhovalo z tehdejšího Sovětského svazu na západ. V naší obci se několikrát objevili (většinou v noci), vykradli hospodu a od lidí požadovali jídlo. Nikomu nebylo ublíženo. Tehdejší vojska ministerstva vnitra postupně benderovce na celém našem území zlikvidovala.

V roce 1954 se pokračovalo se stavbou vodovodu (rozvody po obci), občané začínají budovat koupelny, splachovací záchody a používat elektrických praček. V r. 1955 má naše obec 435 obyvatel, z nichž většina pracuje v zemědělství. Zdravotní poměry jsou dobré, výrazně klesá úmrtnost starších lidí. Úmrtnost starších lidí klesá následkem zákona, že důchodci mají jak lékařské ošetření, tak nemocnici zdarma. Dříve starým lidem bylo líto dát peníze za léčení, a proto dříve umírali. Soukromí zemědělci si musí ošetření u lékaře platit. Byla to v té době velká nespravedlivost. Dělníci a důchodci nemocenskou neplatili (dostávali všechna ošetření zdarma) a lidé, kteří se dřeli na poli, velkou část úrody museli odevzdat za směšnou cenu státu a navíc si ještě museli lékařskou péči platit sami. Navíc ještě, pokud neodevzdali předepsanou dodávku jednotlivých zemědělských produktů, byli trestáni pokutou, vězením a v krajním případě likvidací celého majetku. Do naší vesnice na příkaz okresu a vedení obce v Loučce několikrát přijíždí lidová milice ze zlínských závodů. Tito dělníci, mnohdy i ze samé vesnice, prohledávali zemědělcům hospodářské usedlosti a zjišťovali zásobu potravin. Takové bych řekl rabování drobných zemědělců na Valašsku nedělali ani Němci ve válce, kterým scházelo mnohem víc potravy.

V roce 1956 se objevil v obci první televizor. Pro zajímavost uvádím, že v tomto roce bylo v Loučce 32 motocyklů, 4 osobní auta, radiopřijímač skoro v každém domě. V roce 1957 se objevuje na našich polích poprvé mandelinka bramborová. Dne 27. 12. 1958 byla dodělána a dána do provozu sušárna na hadice a zároveň obecní zvonice. Tato je v provozu i v dnešní době.

V roce 1960 se ruší okres Val. Klobouky a Loučka opět spadá pod tehdejší Gottwaldov. V tomto roce bylo 8. 9. 1960 založeno v naší obci Jednotné zemědělské družstvo (o družstvu píši samostatně). Koncem r. 1963 je v Loučce 98 domovních čísel a 405 obyvatel. Bylo zjištěno, že v obci je již 32 televizorů. Od 5. 6. 1966 je v provozu nové zdravotní středisko v Újezdě. V tomto roce byla v obci postavena u č. 68 autobusová čekárna. Dne 19. 2. 1967 bylo započato s výstavbou nové požární zbrojnice, která byla slavnostně uvedena do provozu 23. 8. 1970.

21. 8. 1968, kdy napadla a následně okupovala naši republiku vojska Varšavské smlouvy, se v naší obci nijak závažněji neprojevil. Lidé pracovali a o politiku se moc nezajímali. Zato se později velmi starala o lidi vesnická organizace KSČ, která později občany prověřovala a lidem, kteří jen něco málo měli proti nim, okamžitě pomáhala k tomu, aby byli odsunuti včetně jejich dětí na jinou kolej. Nejvíce na to doplácely nadané děti, které kvůli rodičům nebyly doporučeny k dalšímu vzdělání, a tím byl mnohým zkažen život. Nepravdivost posudků, které na občany psával tehdejší dosazený předseda obce Tenčík, mnoha našim rodičům zkomplikoval život. O dění v obci tehdy nerozhodoval národní výbor, ale vesnická organizace - hlavně výbor této organizace.

Výbojkové osvětlení v naší obci bylo provedeno v roce 1972, do té doby bylo veřejné osvětlení pomocí žárovek. O rok později byla uskutečněna výstavba dětského koutku za č. 59. V roce 1973 je budova č. 10 určena k demolici (stará škola - radnice). Úřadovna MNV, spořitelna a knihovna jsou přestěhovány na hospodu a v roce 1974 je stará škola zbourána a zároveň na tomto místě byly vykopány základy pro novou prodejnu potravin. Nová prodejna byla předána do užívání 19. 11. 1977. Hodnota této budovy činila 453 100 korun a občané na ní odpracovali zdarma 3 847 brigádnických hodin. Téhož dne, 19. 11. 1977, byla také otevřena adaptovaná mateřská škola v prostorách bývalé základní školy.

Od 30. 6. 1975 je zrušena základní škola a žáci začali chodit do školy v Újezdě.

V roce 1976 je započato se stavbou sportovního areálu v Loučce. Po několikaletém úsilí dochází v roce 1981 k otevření hřiště a šaten. Od tohoto roku se skýtá možnost sportovního vyžití všem občanům, zejména naší mládeži. V roce 1981 dochází k integraci (sloučení) obcí Loučka - Újezd, se střediskem v Újezdě. V Loučce zůstává pouze občanský výbor. K znovuodtržení od obce Újezd dochází v roce 1990 a Loučka si volí vlastní obecní úřad. V letech 1984-89 dochází v naší obci k rozšiřování vozovek, a tím také k demolici domů č. 83 (Šůstek), 71 (Hlavica), 74 (Hlavička - Filipčák). V průběhu těchto let je v naší obci postaveno mnoho rodinných domků ve směru na Haluzice, Vizovice a Slopné.

V roce 1990 zakupuje obecní úřad od místního ZD budovu pohostinství, tuto celou adaptuje a renovuje. V přízemí se nachází místnost pohostinství, nové sociální zařízení a v 1. patře kanceláře obce a krejčovská provozovna. Ve škole, kde dříve obecní úřad působil, zůstává v současné době jen obecní knihovna. Kancelář spořitelny, která sídlila rovněž ve školní budově, byla po úmrtí p. Šůstka zrušena v roce 1996. V roce 1990 postavilo místní ZD v naší obci proti stávající hospodě malou prodejnu potravin. Tuto prodejnu odkoupil obecní úřad a dává ji v současné době do pronájmu. V roce 1992 se začíná se stavbou chodníků v naší obci. Většinu prací na obci provádějí lidé, kteří jsou nezaměstnaní a obec je takto alespoň částečně zaměstnává a pro společnost něco udělají. V roce 1995 je mezi ZD a obcí uveden do provozu Domov důchodců. V celé obci je vybudována nová vozovka včetně obrubníků a dlažeb. Jsou vybudovány další chodníky po obci a naše obec pomalu začíná s plynofikací.

To je ve stručnosti historie naší krásné valašské vesnice Loučka. O takové obci jak je v dnešní době vybudována, jak v ní lidé žijí, se našim předkům nikdy ani nesnilo.