Kunice

Obec vznikla jako okrouhlice na konci cesty vedoucí do Drnovic. Po třicetileté válce v roce 1675 měla obec 10 osídlených a 14 pustých domů. Vývoj počtu obyvatel je možno díky archivním materiálům sledovat od roku 1790, kdy měla 140 obyvatel. V roce 1837 – 235 obyvatel, 1869 – 266 obyvatel, 1890 – 233 obyvatel, 1930 – 197 obyvatel. K velkému úbytku obyvatel došlo po druhé světové válce, kdy se 57 obyvatel (12 rodin) odstěhovalo do pohraničí. Pak počet obyvatel kolísal od 140 do 130. Po uzavření školy v roce 1976 bez podpory výstavby, při zhoršeném dopravním spojení, se děti po dosažení dospělosti přižení nebo vdají do větších střediskových obcí, nebo tam staví, a tak počet obyvatel poklesl na současných 110 obyvatel.

Systematicky lze historii obce sledovat ze školní kroniky, která byla zavedena v roce 1889 panem Cyrilem Repíkem – učitelem a správcem školy a z obecních kronik od roku 1926 vedených panem řídícím učitelem Gustavem Řehůřkem, od roku 1955 Josefem Šafránkem a od roku 1991 byla funkcí kronikářky pověřena Milena Tesařová.

V úvodu školní kroniky je uvedena pověst, podle níž pan Kuno z Kunštátu se často vydával na lov do hlubokých lesů, které byly i v místě naší obce. Jednou uvázal koně a slídil po zvěři pěšky. Kůň se však splašil a utrhl a teprve po dlouhém hledání ho našel, jak pije u jedné ze tří studánek u dnešního domku č. 22. Z vděčnosti za záchranu života zde postavil několik příbytků, do nichž byli usazováni věrní poddaní. Hospodářům, kteří dobře pracovali, věnovala vrchnost domy a polnosti do vlastnictví, ale za náhradu museli po určitou dobu pracovati na panském, a tak vznikly roboty, které se udržely až do roku 1848. Sedláci museli pracovat po určitou dobu i s potahem, chudobní jako pěší. Mimo to museli hospodáři odvádět určité desátky farářům, nejprve do Kunštátu, pak do Drnovic a nakonec do Bedřichova. Vypráví se, že kostel měl být postaven v Kunicích na p. č. 5. Tuto prý však vlastnil rychtář, který nechtěl o ni přijít, a tak kostel byl nakonec postaven v Bedřichově. Do roku 1868 prý byly Kunice spojeny se Lhotou v jednu obec.

Obci a jejím obyvatelům se nevyhýbaly nemoci. V roce 1855 to byla cholera, při níž během 14 dní zemřelo 46 lidí, dále černý dusivý kašel, spála a difterie.

Kunická kaplička – zvonička se již připomíná v roce 1851. Zvon byl darován lysickou vrchností ke svolávání čeládky na práci. U kapličky stál dřevěný kříž. Na jeho místě byl roku 1892 postaven kříž pískovcový, stojící dodnes. V roce 1996 se horní část tohoto kříže rozlomila a kříž musel být restaurován. Později, roku 1904 byl postaven kamenný kříž na cestě k Bedřichovu z výtěžku sbírky pořádané školní mládeží.

Obec byla přiškolena k Bedřichovu, kam chodilo až 250 žáků. Stávající budovu by bylo nutno rozšířit, anebo zbudovat školu v jiné obci. Protože cesta z Kunic i Lhoty byla daleká a obtížná, začalo se uvažovat s výstavbou nové školy v jedné z těchto obcí. Lhota byla větší a měla větší šanci školu získat, ale v Kunicích bylo tehdy více dětí, a tak nakonec získaly po dlouhých tahanicích školu Kunice. Byla postavena na místě usedlosti manželů Polákových. Jednání a stavba trvaly od roku 1872 do 1888, kdy byla škola slavnostně posvěcena a svému účelu začala sloužit od října 1889. Ve školní kronice je řada zajímavostí kolem života ve škole i v obci.

První obchod v obci s koloniálním zbožím a lihovinami byl zřízen v roce 1897. Po třech letech musel být pro nehospodárnost a dluhy uzavřen.

Alej kaštanů, z nichž několik zdobí naši obec dodnes, byla zasazena v roce 1898, na paměť 50. výročí vlády Jeho Císařsko-královského veličenstva Františka Josefa I. Místní učitel pěstoval ovocné stromky, které za laciný peníz prodával, a tak v obci bylo už od té doby dosti zeleně i ovoce.

V roce 1905 byly v obci dohotoveny dvě pumpy usnadňující zásobování vodou. Tyto fungovaly až do roku 1950, i když v suchých letech při nedostatku vody musely být zamykány, aby se neničily pumpováním naprázdno.

V roce 1914 vzplanula mezi Rakouskem a Srbskem válka. Do války postupně narukovali všichni zbraní schopní občané do 38 let věku a postupně starší až 42letí, kteří prošli válečnými útrapami. Mnozí byli zraněni nebo padli do zajetí. Z občanů obce padl Cyril Krška. Vlivem války hospodářství upadalo a nastávala bída. Nedostatek pracovníků byl vyvažován prací dětí, které pak nemohly chodit do školy. Nedostatek potravin byl stále citelnější, hodně lidí hladovělo, hlavně ve městech. Na vesnicích docházelo k soupisům zásob, ponecháno jen něco pro vlastní potřebu a na setí a zbytek byl vykoupen. Drahota dosáhla vysokého stupně, byl nedostatek oblečení, obuvi, paliv a petroleje. Omezovala se doprava, sbíraly se kovy a v roce 1917 byl zrekvírován i náš zvon, což způsobilo velkou nevoli u našich občanů.

Válka skončila v roce 1918, kdy byla vyhlášena Československá republika. Byla velká radost a elán, lidé začali pilně pracovat, drahota se snižovala a o bídě bylo slyšet čím dál méně. Oživoval se politický a spolkový život, docházelo však také k politické rozháranosti a vzájemnému špinění politiků, které brzdily rozvoj. U nás v obci to nebylo tak zlé, projevovalo se to pouze návštěvami agitátorů politických stran a plakátováním. Z politických stran pracovala v obci strana agrární, lidová a sociálně demokratická. Ze spolků byl aktivní Sbor dobrovolných hasičů a Katolická omladina.

Život se postupně dostával do normálních kolejí, oživoval se stavební ruch. U domů byly nahrazovány došky tvrdou krytinou, stavěly se kryté stodoly, kůlny a hospodářské budovy. V roce 1926 byla postavena silnice z Drnovic do obce, která zlepšila spojení se světem. V třicátých letech bylo započato se stavbou vodovodu, která však byla později pro nedostatek peněz zastavena. Život se stále zlepšoval, ale ve třicátých letech byl nepříznivě ovlivněn světovou hospodářskou krizí.

Po nástupu Hitlera k moci, se začaly nad Evropu stahovat mraky možné příští války. Po zabrání Rakouska, začal mít Hitler velké požadavky na naši republiku, v čemuž mu napomáhala početná německá menšina, která stále stupňovala své požadavky a přispěla k rozbití republiky. U nás to nebylo patrné, ale když došlo v roce 1938 k všeobecné mobilizaci, narukovali i mnozí naši občané, kteří byli odhodláni republiku bránit. Při jednáních v Mnichově, bylo rozhodnuto o vydání většiny pohraničních území, převážně osídlených němci. Prezident Beneš odstoupil a do čela republiky nastoupil Dr. Emil Hácha, který však samostatnost dlouho neudržel a 15. března 1939 byla naše vlast obsazena německým vojskem a stala se Protektorátem Čechy a Morava.

Léta války se postupně začala projevovat zhoršováním životní úrovně. Byly předepisovány velké dodávky obilí, brambor, masa, mléka a vajec, které se jen s obtížemi dařilo plnit. Chodily časté kontroly, které měly zjistit, zda není možné dodávky zvýšit. Řada občanů z obce byla totálně nasazena na práce v Protektorátě nebo v Německu.

Postupně se blížil konec války. Fronta se blížila k Brnu, odkud utíkali do obcí občané ze strachu před nálety a hladem. Počet obyvatel v obci se zvýšil až na 300. Téměř pravidelně se v obci objevovali partyzáni. Jednak praví, dále nastrčení od němců a tzv. dubňáci, kteří se jimi stali až v závěru války. V noci z 1. na 2. dubna přepadli němci partyzány u pana Antonína Konečného ve Štěchově, a to snad na udání místního občana. Tu noc byl u něho na návštěvě náš občan Augustin Tesař z č. 41 (nar. 8. 4. 1926), který byl s p. Konečným odvezen na gestapo do Letovic a tam umučen.

V dubnu přijelo do obce německé vojsko – asi 200. Ubytovali se, kde se dalo po domech i stodolách. V lesích kolem obce tábořily trény s koňstvem, které působilo velké škody na úrodě. 9. 5. začal hromadný útěk němců na západ i přes Kunice do lesů k Černovicím, následovaný rumunskými vojáky.

Už 9. 5. byl zvolen Národní výbor – Blaha František, Blaha Karel, Dvořáček Jan, Holas Josef, Jašek Jindřich, Řehůřek Gustav, Tesař Augustin, Tesař František a Topinka František. 21. května byl zvolen nový NV, v jehož čele byl Kalda Cyril. 28. října byly další volby a do čela se dostal Josef Měcháček č. 31 a pak se ještě několikrát změnili předsedové i členové výboru. V těchto letech došlo ke značnému úbytku obyvatel, když se 12 rodin odstěhovalo do pohraničí po odsunutých němcích. 28. 2. 1946 byl zvolen další NV v čele s Gustavem Řehůřkem a tento se na své schůzi 5. 3. usnesl elektrifikovat naši obec. Na elektrifikaci bylo vypůjčeno 100 000 Kč a 4. července 1947 se rozsvítila elektrická světla a rozezněly elektromotory, které nahradily žentoury a benzinové motory.

V roce 1947 bylo katastrofální sucho. Obilí zaschlo, vysychaly studny a voda pro dobytek se dovážela z potůčku Podněmeckou. V roce 1948 se začalo se stavbou vodovodu, který byl dokončen v roce 1949 s nákladem 1 342 000 Kčs. Téhož roku byl pořízen obecní rozhlas.

Byla opravena kaplička a 4. června 1950, na svátek Nejsvětější Trojice, v ní byla dp. Leopoldem Běhalem – farářem z Bedřichova – sloužena slavná mše svatá. Od té doby se pouť v obci slaví na tento svátek. Před tím bývala pouť spolu s bedřichovskou v prvé polovině září.

V roce 1951 byl do obce od Kunštátu zaveden telefon – hlavní stanice ve škole a vedlejší v hostinci.

V neděli 15. 6. 1952 došlo v obci k tragické události, při níž byl tehdejší předseda VO KSČ Josef Šafránek, při cestě od své maminky k manželce a dětem v č. 41 postřelen nastrčeným agentem Josefem Matoušem. Tento se ukrýval ve stodole Josefa Krejčího. Krejčí byl v únoru 1953 zatčen a ve vazbě týrán, aby se doznal, že Matouše na Šafránka poslal, aby jej zastřelil. Psychicky a fyzicky zdeptán se nakonec ke všemu přiznal a na veřejném soudě v Olešnici 17. až 19. 4. odsouzen k trestu smrti a 29. 8. 1953 v Praze popraven. Jednalo se o vykonstruovaný proces s cílem urychlit zakládání JZD.

V roce 1952 proběhly v celé republice volby a do čela obce byl zvolen Josef Blaha č. 33, který tuto funkci vykonával až do roku 1975, kdy obec spadla pod MNV Lysice.