Kamenický Šenov

V 15. století patřil Kamenický Šenov k českokamenickému panství Hynka Berky z Dubé, od roku 1427 pak pánům z Vartemberka. Na počátku 17. století koupil panství Radoslav Kinský z Vchynic. Tento rod se po mnoho let významně podílel na rozvoji šenovského sklářství.

První zmínka o kamenickošenovských sklářích je ze 17. století, kdy se místní obyvatelé začali zabývat zušlechťováním skla, které na trakařích a koňskými potahy přiváželi z hutě ve Chřibské, založené již v roce 1414, později také z Falknova. Obyvatelé bohatli a význam vsi rostl. Konec 17. a začátek 18. století znamená nejen mohutný rozmach zušlechťování skla, ale také rozvoj obchodu se sklem. Prvním historicky známým obchodníkem se sklem byl Ondřej Knechtel, který první obchodní cestu do zahraničí vykonal v roce 1623. Jedním z nejvýznamnějších kamenickošenovských obchodníků se sklem byl Jiří František Kreybich. První cestu v roce 1663 podnikl prý jen s trakařem a ryteckým nářadím. V letech 1685 - 1721 pak podnikl na třicet obchodních cest do celé Evropy. O výnosnosti tohoto obchodu svědčí, že v roce 1804 bylo v Kamenickém Šenově 40 obchodníků se sklem. Mnozí z nich si postavili nákladné patricijské domy, k nimž patří i budova dnešního sklářského muzea. V 19. století začal v konkurenčním boji se sklárnami anglickými, francouzskými a belgickými a v důsledku napoleonských válek obchod váznout a druhou polovinu 19. století přežilo jen pět exportních firem. Navzdory tomu právě koncem 19. století byla v Kamenickém Šenově postavena první sklářská huť, nastal rozmach výroby lustrů a v roce 1856 byla založena první odborná sklářská škola na světě.

Až do druhé poloviny 19. století se surové sklo do Kamenického Šenova přiváželo z okolních i vzdálenějších míst. Jedním z dodavatelů byla i sklářská huť v Plachtíně (Preitenstein) na Plzeňsku. Podnět k převedení výroby skla z Plzeňska do centra jeho zušlechťování dal učitel, později správce Rücklovy sklárny, Václav Jílek. První sklářskou huť postavila v Kamenickém Šenově vdova Anna Rücklová pro svého syna Adolfa v roce 1886. V témže roce přijel na nádraží stojící přímo naproti nové sklárně první vlak z České Kamenice a vlastní vlečka znamenala pro novou huť přímé spojení se světem a příležitost k dalšímu rozvoji výroby. V roce 1905 postavil vedle Rücklovy sklárny syn správce této hutě Antonín Jílek spolu s Františkem Vetterem další huť, v roce 1914 František Vetter ze společnosti vystoupil a v roce 1925 postavil svou vlastní huť u horního nádraží. V roce 1919 přijal Antonín Jílek za svého společníka bratra Václava a jméno sklárny se změnilo na "Bratři Jílkové". Spolu se sklárnou Štěpána Hrdiny, postavenou v roce 1908 na Práchni, mohly tyto čtyři hutě již dodávat dostatečné množství suroviny pro místní zpracovatele. Před první světovou válkou kryla kamenickošenovská oblast dvě třetiny veškerého vývozu skla z rakousko-uherské monarchie.

Jméno Kamenického Šenova je spojeno s jednou zajímavou a slavnou tradicí - výrobou svítidel. První lustry se zhotovovaly podomácku a ojediněle již koncem 17. století - zprvu jen ze skla, ale později kombinováním skleněných a kovových dílů. Výrobě lustrů se věnovaly zejména rodiny Palmů. První větší dílnu založil na Práchni Josef Palme - na titulním listě katalogu Reinholda Palmeho se objevuje letopočet zahájení výroby lustrů "1724". K opravdovému rozmachu a dokonalosti přivedl výrobu lustrů v druhé polovině 19. století Elias Palme, který v roce 1905 postavil v Kamenickém Šenově v tehdy moderním secesním stylu velký tovární objekt, tzv. "Eliášku". Rodinný podnik Eliase Palmeho proslavil jméno Kamenického Šenova a zdejších sklářů po celém světě. Na jeho tradici navázal po druhé světové válce národní podnik Lustry, dnes Preciosa-Lustry a.s. V současné době prožívá Šenov renesanci drobného podnikání; ve městě je na 40 sklářských dílen.