Kostel svatého Mikuláše v obci Jindřichov (okres Bruntál) je farní kostel postavený v letech 1671–1673 a kulturní památka České republiky.
Hledat firmy v obci Jindřichov, část obce Jindřichov
Živé firmy v obci Jindřichov, část obce Jindřichov 15 firem
Jindřichov č. 58ZavřenoJindřichov č. 478ZavřenoJindřichov č. 457ZavřenoJindřichov č. 223ZavřenoJindřichov č. 88dle domluvyJindřichovOtevřenoJindřichov č. 234OtevřenoJindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 478ZavřenoJindřichov č. 457ZavřenoJindřichov č. 223ZavřenoJindřichov č. 88dle domluvyJindřichovOtevřenoJindřichov č. 234OtevřenoJindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 457ZavřenoJindřichov č. 223ZavřenoJindřichov č. 88dle domluvyJindřichovOtevřenoJindřichov č. 234OtevřenoJindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 223ZavřenoJindřichov č. 88dle domluvyJindřichovOtevřenoJindřichov č. 234OtevřenoJindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 88dle domluvyJindřichovOtevřenoJindřichov č. 234OtevřenoJindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
JindřichovOtevřenoJindřichov č. 234OtevřenoJindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 234OtevřenoJindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 211OtevřenoJindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 88OtevřenoJindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 270OtevřenoJindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 65dle domluvyJindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 296OtevřenoJindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 415OtevřenoJindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Jindřichov č. 172Otevřeno
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
2 části obce:
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
Demografické údaje
Historie obce Jindřichov celá historie
Jindřichov, německy Hennersdorf, byl založen podle magdeburského práva v roce 1256 jako Henrikestorp. Obec byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku při kolonizaci Osoblažska před rokem 1256. Olomoucký biskup Oldřich obdařil v roce 1288 jindřichovským lénem bratry Jindřicha, Dětřicha a Erkenberta, pány ze Stange. Rod pánů ze Stange časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno. Jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu, dva díly přišly zpět do rukou biskupských (1318).
V držení Jindřichova se v následujících letech vystřídalo několik šlechtických rodů. V letech 1581 – 1591 zvětšil olomoucký biskup panství Jindřichov o Janov a Petrovice. V roce 1594 přikoupil rytíř Václav Pavlovský z Pavlovic ještě Arnultovice (Arnsdorf), Bartultovice (Bartzdorf) a Selrendorf. Václav byl hejtmanem v osoblažském okrese a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Zemřel v Olomouci roku 1600 a byl pohřben v tamní katedrále. Dříve než on zemřely jeho tři děti, které jsou pochovány v předsíni jindřichovského kostela. Po Václavovi spravoval panství jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou z Kunzendorfu. Bohuslav je pohřben vlevo od hlavního oltáře v jindřichovském kostele. Statky převzal Jan, který byl dvakrát ženat. Po Janově smrti v roce 1635 se druhá manželka Marie Elisa provdala za Maxmiliána Jiřího z Hodic (1689). Po něm obdržel panství jeho syn Ludvík Maxmilián (1657), který byl obávaným soudcem čarodějnic v knížectví nisském. S manželkou Isoldou Pavlínou, rozenou Orlíkovou z Laziska, vybudovali v r. 1673 nový jindřichovský kostel. Ludvík Maxmilián zemřel v roce 1679 bez potomků. Panství převzal jeho bratr Maxmilián Jiří (1689), následoval jeho syn Antonín, dvakrát ženatý, avšak bez potomků. Jindřichovské panství pak připadlo vedlejší větvi rodu a spravoval je Josef Tadeáš z Hodic, který rovněž neměl děti. Proto biskup prodal léno v roce 1739 říšškému kancléři Janu Kryštofu, svobodnému pánu z Bartenštejna. Ten panství rozšířil 1. dubna 1740 o Matějovice (Matzdorf). Panství Jindřichov tehdy spravovalo vesnice: Jindřichov, Janov, Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Matějovice. Na panství žilo 8 601 osob. Nacházelo se zde 6 triviálních škol. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a 4 porodní báby. Po Janu Kryštofu svobodnému pánu z Bartenštejna dědil jeho syn Josef Filip, pak Antonín Karel, který neměl potomky. Panství převzal jeho bratr Emanuel, c.k. zemský rada, po něm v roce 1838 syn Josef, kterým v roce 1866 vymřela větev rodu po meči. Jindřichov potom získal v roce 1868 rytíř Klein z Vízemberka a po něm jeho synovec dr. Adalbert Klein. V roce 1945 převzal majetek rodiny Kleinů do správy stát.
O Jindřichovu kolují dvě pověsti
První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup, vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.
Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.
Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945
V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní, ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina. Po osvobození byli Němci odsunuti a Jindřichov byl osídlován Čechy (Frýdek–Místek, Zlín – Gottwaldov), Slováky, ale také Řeky. Ještě 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal Jaroslav Mlčoch.
Počátky kulturního a společenského života
Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací. Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol, v čele se starostou Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla L. Gorkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Brhlíka a oddíl kopané.
V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili své příznačné motto, se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidi. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.
OBEC Jindřichov
Jindřichov č. 58, 79383, Jindřichov u Krnova
Osoby
- p. Korduliak Martin, starosta
Kontakty
Vlajka
