Dolní Životice

O založení Dolních Životic ani Hertic není přímých písemných dokladů. Z několika nepřímých zmínek v nejstarších listinách lze však soudit, že Dolní Životice založil v době kolonizace horlivý zakladatel vesnic v hustém pohraničním lese mezi Moravou a Slezskem Zibota (někdy též uváděný jako Siboto). Vesnic nesoucích Zibotovo jméno je na Moravě, v moravské a přilehlé polské části Slezska celkem jedenáct. Nejstarší zmínka o Zibotovi je z roku 1087 v listině kněžny Eufemie, vdovy po olomouckém údělném knížeti Otovi, jiný Zibota je uveden na listině krále Přemysla Otakara I. z roku 1228, další Zibota je doložen jako autor závěti z roku 1223, v níž Jan, Zibotův syn, odkazuje dvě vsi, které sám založil v pohraničním lese, svým bratrancům Semjanovi a Otovi. Je nesnadné určit, který z těchto Zibotů a kdy Dolní Životice založil, jisté však je, že vznikly před rokem 1200 a že zakladatel i jeho potomci sídlili ve vodní tvrzi, jejíž zbytky jsou v Dolních Životicích dodnes zachovány. Vodní tvrz i vesnici Životice zničili Tataři roku 1241.

Za zakladatele Hertic, které vznikly přibližné ve stejné době, je považován jistý Herard (Hereš), jehož jméno však v listinách není doloženo, stejně jako nebyly nalezeny zbytky předpokládané hertické tvrze. Obě obce byly spáleny v roce 1241 za vpádu Tatarů do Evropy a snad byly i dočasně vylidněny. První historická zmínka o Herticích je z roku 1251, kdy známý olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka potvrdil vlastnictví Hertic svému manovi Bertoldovi. Roku 1370 se Hertice dělí na dva díly. Větší díl připadl k panství životickému, vlastníky menšího dílu jsou postupně Dominik z Hertic (do roku 1381), bratři Jan a Velik z Hertic (do roku 1392), Jan Kuchmeister (do roku 1407), Lúček (Lukáš) z Hertic (do roku 1436), Jan Lúček z Hertic (do roku 1453). Po Janu Lúčkovi vlastnili menší díl Hertic jeho neznámí potomci do roku 1521. Po nich byl správcem menšího dílu Hertic za nezletilé bratry Valentina, Václava a Vavřince Lúčkovy Ondřej Štěpanovský, který svůj úřad vykonával až do roku 1523, kdy Hertice připadly trvale k Životicím.

První historická zmínka o Životicích je v nejstarším seznamu obcí panství olomouckého biskupství, který pochází z let 1316-25. Jsou tu ovšem uvedeny pod jménem Schoenstein. To se vyvinulo ze jména Schaunstein, názvu nové tvrze vybudované kolem roku 1310 u dnešních Životických Hor pod Strážištěm jako sídlo majitelů jedné části Životic. K této horní tvrzí patřil dvůr Hory (Berghof), část Životic a Lhotka. Druhou, větší část Životic ovládala tvrz, která stála na místě dnešního zámku (dolní tvrzi) a ke které patřil dvůr a polovina Hertic. Název Schaunstein měl připomínat jméno hradu olomouckého biskupa Bruna Schaumberg. Tento název byl pak asi po dobu 200 let přenášen i na znovu vybudovanou ves. Až v roce 1412 se vesnice opět jmenuje Žybotitz a název Schoenstein se ztrácí. Po roce 1628 se užívalo obou názvů. Od 14. století jsou známi i majitelé vsi. Byl to Jan z Medlic (1354-81), pak do roku 1389 Bulač (Boleslav) a jeho bratři Jan a Albert (byli současně držiteli panství v Deštném). Bulač se přestěhoval do Životic, kde si postavil už zmíněnou tvrz na místě dnešního zámku. Jeho bratr Jan ze Životic sídlil v horní tvrzi u Hor a Albert vlastnil ve Štáblovicích alodiální (svobodný) dvůr a v Mikolajicích dva a půl lánu (asi 50 ha) půdy. Po Janovi z Životic se vystřídali na horní tvrzi (u Hor), Milota 1389 až 1396, Mikuláš do roku 1402, Jan do roku 1406, Záviš z Vikštejna do roku 1412 a Matouš Stoš, kterému husité kolem roku 1430 horní tvrz zničili, protože bojoval proti nim. Horní tvrz byla po husitských válkách obnovena, ale v třicetileté válce byla opět zničena, tentokrát definitivně. Na dolní tvrzi, která stála v blízkostí dnešního zámku, byli po Bulačovi (od roku 1363 do roku 1390) majiteli Hanuš Kuchmeister do roku 1403, Ješek Pikus do roku 1413, Hanuš Kočíř do roku 1416, Eliška Pikusová, vdova po Ješkovi Pikusovi do roku 1422, Ondřej z Vartnova do roku 1435 a Mikuláš z Fulštejna do roku 1456.

Obě části Životic opět spojil na konci svého života Matouš Stoš z Bránice (žil do roku 1468), po něm vlastnili Životice jeho potomci Jan Stoš (do roku 1504), Jan Stoš mladší (do roku 1549), který byl předním příslušníkem panského stavu na Opavsku. V letech 1549-51 vlastní Dolní Životice syn Jana Stoše mladšího, Jiří Stoš. Po jeho smrti přešly prodejem do rukou polského vzdělaného a vlivného šlechtice Felixe Mošovského z Moravčína. Když zemřel vlastnil Životice jeho syn Tobiáš Mošovský z Moravčína (do roku 1573), do roku 1609 hospodaří na panství Tobiášovi synové - nejdříve společně do roku 1579, pak jednotlivě: Felix (do roku 1580), který byl významnou osobností v tehdejším politickém životě českého státu a jeho bratr Jan (do roku 1609), který zastával vysoké úřady na Moravě. Po jeho smrti roku 1609 za jeho nezletilé děti spravuje panství jeho žena Johanka Mošovská (do roku 1619). Její syn David Šebastián Mošovský vlastní Dolní Životice do roku 1639, po něm jeho znovu provdaná manželka Anna Marie Vilimovská (do roku 1661). Sňatkem její dcery Reginy Kateřiny přecházejí Životice do držení rodiny svobodných pánů z Laziska Stanislava Orlíka z Laziska (do roku 1668), Petra Leopolda z Laziska (do roku 1721), Karla Františka Orlíka svobodného pána z Laziska (do roku 1770). Tento významný úředník se výstavbou zámku a přilehlého parku v Dolních Životicích dostal do trvalých finančních potíží a jeho synové Karel a Jan Křtitel Orlíkovi nakonec roku 1800 prodávají panství hraběti Janu Larisch-Mönichovi.

Dalším majitelem Dolních Životic z této bohaté a mocné rodiny byl hrabě Jindřich Larisch-Mönich do roku 1897, kdy Životice přešly prodejem do vlastnictví hraběte Kamila Razumovského z rodiny pocházející z okolí Černigova na Ukrajině. Hrabě Kamillo Razumovský po smrti svého otce se přestěhoval se svou matkou z Černigova do Vídně, kde vystudoval. Roku 1882 se oženil s Marií Wienerovou z Weltenu a stal se majitelem velkostatku Horní Vikštejn. Postupně přikoupil Melč. Janské Koupele a roku 1897 naše Dolní Životice. Hrabě Kamillo Razumovský i jeho syn Ondřej znamenali v životě obce velmi mnoho, zvláště pokud jde o její celkové hmotné a kulturní povznesení. Půjčkami a dary se zasloužili o vybudování kostela a české školy a o jiné veřejně prospěšné stavby. Kamillu Razumovskému bylo za ta uděleno čestné občanství Dolních Životic. Kamillo umírá v roce 1917, pohřben je v Radkově. Jeho syn Ondřej se oženil s Kateřinou Nikolajevnou, bývalou kněžnou Sayn Wittgensteinovou. V Dolních Životicích se jim narodilo pět dětí. Za německé okupace byla na velkostatek Razumovských uvalena nucená správa, protože nemohli prokázat árijský původ. Dnes žijí potomci rodiny Razumovských ve Vídni. Odchodem Razumovských z Dolních Životic končí dlouhá linie feudálních držitelů životického, původně panského velkostatku i poslední připomínky starých polofeudálních poměrů.