Doksy

Významným činem pro budoucí rozvoj Doks bylo založení Velkého rybníka (dnešní Máchovo jezero) císařem Karlem IV. v roce 1367. V kronice pražského kanovníka Beneše Krabice z Veitmile čteme: “Toho roku a v tom čase císař, meškaje v Norimberce, ustanovil generálním vikářem svaté říše římské pro Německo svého bratra Václava... a vrátiv se do Čech, zbudoval a vyzvedl rybník podivuhodné velikosti, jakési velké vodstvo, pod hradem Bezděz...” Kromě Velkého rybníka získaly Doksy od císaře tato významná městská privilegia: soudní pravomoc s pranýřem, týdenní trhy, právo vařit a prodávat pivo a právo mílové. S císařem Karlem IV. je spojen nedaleký skalní útvar zvaný Králův stolec. Zde prý císař po lovu v hlubokých bezdězských hvozdech odpočíval a zálibně hledíval na své vodní dílo.

Značného významu dosáhly Doksy ve druhé polovině 16. století , kdy se staly centrem tzv. dokského panství, které vzniklo rozdělením bezdězského panství v roce 1553. Jeho majitel, šikovný a prozíravý hospodář Jan z Vartemberka, nechal koncem 16. století vystavět právě v Doksech panský dvůr a zámek. (Dnešní podoba zámku však pochází až z 19. století). Janovi z Vartemberka se podařilo rozdělené panství zase spojit a v roce 1588 od císaře Rudolfa II. za 22 tisíc kop grošů odkoupit. Královské, byť od časů Václava IV. zastavované zboží, se stalo majetkem Jana z Vartemberka a Doksy se staly poddanským městečkem.

Václav Berka z Dubé, majitel panství od roku 1595, jako jeden z čelných představitelů českého stavovského odboje v letech 1618-1620, musel po nešťastné bitvě na Bílé hoře uprchnout ze země. Jeho zkonfiskovaný majetek koupil za babku Albrecht z Valdštejna a včlenil jej do svého Frýdlantského vévodství. Po Albrechtově násilné smrti v únoru 1634 bylo ohromné Valdštejnovo panství rozděleno mezi jeho vrahy. Doksko připadlo irskému plukovníkovi Walteru Buttlerovi. Valdštejnové získali Doksy zase v roce 1680 a až do roku 1945 byli jejich držiteli.

Třicetiletá válka s sebou přinesla nejen hmotné strádání, ale vedla i k vylidňování celých oblastí.Novými dosídlenci byli převážně Němci, rekatolizace vyhnala spoustu protestantských Čechů ze země. Tak tomu bylo i zde. V okolních lesích v pískovcových skalách si pronásledovaní protestanti zbudovali své svatyně. Dnes zbytky těchto tzv. Pustých (Psích) kostelů (německy Hundskirche) nalezneme hlavně v Hradčanských stěnách. Bezprostřední vliv na posílení katolické víry na Doksku měl benediktinský klášter na Bezdězu. Když byla 8. 9. 1666 do opravené hradní kaple přenesena kopie sošky Panny Marie Montserratské, stal se Bezděz vyhledávaným poutním místem.

Baroko podstatně změnilo architektonickou tvář městečka. V jihovýchodním cípu náměstí byl postaven kostel sv. Bartoloměje, v centru náměstí mariánský sloup a severně pod náměstím tzv. Hospitálek, dnes Muzeum Karla Hynka Máchy, nejstarší dochovaná budova v Doksech.

Ke značnému zbídačení a vylidnění Doks přispěly prusko-rakouské války v 18. století. Obyvatelé nacházeli před drancujícími vojáky úkryt v okolních lesích, jak o tom svědčí tzv. Braniborská jeskyně. Na skalním převisu je vytesán nápis informující o úkrytu lidu prostého i panského s datem 21. 12. 1741. Co nezničily války a následný hladomor, kdy v krátké době pomřelo pouze na Doksku 1200 lidí, dokonal požár v roce 1750. Tyto rány osudu poškodily Doksy natolik, že jim císař Josef II. nepotvrdil jejich městská privilegia.

V prvním desetiletí 19. století nastala v českých zemích konjunktura textilního průmyslu, čehož využil František Wünsche, syn místního mlynáře, a v roce 1813 postavil na Továrním vrchu v Doksech kartounku. Pro své dělníky nechal v blízkosti továrny vybudovat celou čtvrť přízemních dřevěných domků, tzv. Malou stranu (dnes Horní a Josefská ulice). Ve 30. letech měly Doksy díky továrně a pracovním místům okolo 2 tisíc obyvatel!!! S tímto přílivem obyvatel souvisí i nárůst počtu hospod.

O jedné se zmíníme podrobněji, neboť je spjata s českým romantickým básníkem Karlem Hynkem Máchou. Byl to vinný šenk, který zřídil počátkem 19. století dokský rodák Johan Nepomuk Kampe na poloostrově Klůčku, nacházejícím se na severovýchodní straně Velkého rybníka (Máchova jezera). Na jižních svazích Klůčku se totiž výborně dařilo vinné révě.

Expozice muzea aleko zřícenina hradu Bezdězu, Starého Berštejna, Jestřebí) projevila o tento kraj zájem, proto bylo ve vinném šenku na Klůčku stále živo. Nejen že se zde prodávalo výborné víno, ale v Břehyňském zálivu Velkého rybníka bylo i koupaliště, k němuž patřila i půjčovna loděk. Roku 1825 dal Antonín Tietze, zeť Johana Kampeho a po jeho smrti v roce 1811 také majitel šenku, postavit na Myším ostrůvku besídku, která se stala oblíbeným výletním místem. Loďky vozily hosty na ostrůvek a zpět. V roce 1828 vichřice vyhlídkovou besídku zničila. Výletní místo s vinným šenkem na Klůčku zaniklo mezi léty 1839-1841.

Hostem vinného šenku býval i Karel Hynek Mácha, tehdy student práv. Doksy poprvé navštívil v srpnu roku 1832 na pozvání svého přítele ze studií Eduarda Hindla, který pracoval na valdštejnském statku. Kopcovitý kraj, plný tajemných roklí, obklopený vrchy se zříceninami hradů, hlubokými lesy, v nichž řádili pověstní loupežníci - to bylo místo blízké duši rozervaného romantika. Eduard Hindl seznámil svého přítele s místní pověstí o loupeživém rytíři Pancířovi. Starý hospodský Antonín Tietze zase vyprávěl Máchovi tragický příběh otcovraždy z nešťastné lásky, který se udál v květnu 1774 v Dubé, v rodině bohatého sedláka Schifnera. Tietze o této události musel vědět dost, neboť byl s dubskými Schifnery spřízněn. Mácha ho ve své básni Máj zašifroval do podoby starého hospodského. Svědkem tragédie byla pouze socha sv. Prokopa, jejíž originál dnes stojí před Muzeem Karla Hynka Máchy. V živé paměti zdejších starousedlíků byl také neslavný konec obávaného loupežníka Václava Kumra, zvaného Český Vašek, který byl v roce 1798 v jedné dokské hospodě dopaden. Všechny tyto pověsti a události, jezero, které však tenkrát ještě nebylo skryto ve stinných křovinách, ruiny gotického hradu Bezdězu a romantika celého kraje se promítly do Máchovy lyricko-epické básně “Máj”. Jak sám autor uvádí: “Děj básně této koná se u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci ukazují.”

Po přechodné průmyslové konjunktuře se Doksy ve 2. polovině 19. století vrátily zpět k zemědělství. Vyhledávaným se stal dokský chmel. Dobrou tradici si nadále udrželo rybníkářství a chov dobytka. Zelenou dostává obchod se dřevem a zpracování dřeva. V roce 1878 byla za tím účelem postavena na severním konci Doks u železnice parní pila.

V této době Doksy mění svůj vzhled po stránce urbanistické. Po zkušenosti z požáru v roce 1842, kdy shořely všechny dřevěné domy na náměstí a v přilehlých ulicích, jsou nově stavěné budovy již kamenné. V roce 1852 byla v západní části náměstí postavena radnice. Na severovýchodním konci náměstí v roce 1845 vyrostla nová jednopatrová budova školy.

V 80. letech 19. století začínají lékaři doporučovat zemědělské Doksy, ležící v malebné zalesněné krajině u Velkého rybníka, jako místo příjemného odpočinku, zdravého vzduchu a léčivého bahna. Doksy se pomalu proměňují v rekreační a lázeňské letovisko. Po roce 1900 se do povědomí lidí svou luxusní vilovou zástavbou dostávají i Staré Splavy, obec ležící na severním břehu Velkého rybníka. Lázeňské a rekreační proslulosti Doksy a Staré Splavy dosáhly až po první světové válce. V průvodcích z dvacátých a třicátých let se o Doksech píše jako o Severočeských jezerních lázních nebo jako o Severočeské riviéře. Od roku 1928 je zřízena na jižním břehu Velkého rybníka velká pláž, vodní hladinu začínají brázdit první motorové lodě. Městské lázně, založené v roce 1906 nabízejí hostům různé druhy zdravotních koupelí. Nejvyhledávanější byly rašelinové koupele. Lázně byly v provozu celoročně. Léčily se zde katary dýchacích cest, nervové potíže, nespavost a revmatismus. Kulturnímu vyžití návštěvníků nabízela své služby knihovna s veřejnou čítárnou v přízemí německé školy na náměstí. Hoteliér Gustav Heller provozoval kino. U Čepelského rybníka si místní ochotníci divadelního spolku Karel Hynek Mácha upravili romantickou přírodní divadelní scénu. Rozmáhá se výstavba hotelů a penzionů.

Ve 30. letech usiluje turistický spolek v Doksech o spojení turisticky zajímavých míst se jménem Karla Hynka Máchy. Tato aktivita Čechů se Němcům příliš nelíbila, neboť Mácha pro ně nic neznamenal. Spor vyvrcholil kolem přejmenování Velkého rybníka na Máchovo jezero. Úřední název jezera se stal kolem roku 1928 předmětem národnostního sporu o pohraničí. V roce 1936 Názvoslovná komise při geografickém komitétu Národní rady badatelské odmítá oficiálně uznat změnu názvu Velkého rybníka. V tomtéž roce Klub českých turistů odhalil pomník básníkovi Karlu Hynku Máchovi na tzv. Jarmilině skále nad jezerem u Starých Splavů. Stalo se tak u příležitosti stého výročí básníkovy smrti a prvního vydání Máje.

Šíření fašistických myšlenek a rozmach henleinovského hnutí v pohraničí úplně zastavil boj o přejmenování Velkého rybníka a Máchův pomník byl z Jarmiliny skály odstraněn. Po druhé světové válce Češi již běžně užívají názvu Máchovo jezero. V turistickém průvodci z roku 1956 je Velký rybník nazýván pouze Máchovým jezerem a v roce 1961 vychází turistický průvodce s názvem Máchův kraj. Dnes již nikdo, ať Češi nebo Němci, nenazve Máchovo jezero jinak.

Po druhé světové válce Doksy ztratily i svou lázeňskou proslulost a městské lázně byly v padesátých letech zrušeny úplně. Doksům zůstal pouze statut rekreačního města. Další výstavba v Doksech se ve velké části podřídila rozmáhajícímu se cestovnímu ruchu. V roce 1963 bylo postaveno kino Máj s kapacitou 260 míst, rozšiřovaly se pláže kolem Máchova jezera, v 60. letech přibyly na jezero další dvě motorové lodi, byl postaven rozsáhlý srubový kemp Bílý kámen atd.

Po druhé světové válce vstupuje Velký rybník do povědomí obyvatel a návštěvníků jako Máchovo jezero a od roku 1961 se oblast na sever k České Lípě a na jih ke Kokořínu nazývá Máchovým krajem.