Dívčí Hrad

Článek proti poválečné odborné literatuře uvádí datum vzniku zdejší komendy maltézského řádu 1626, s tímto datem se shoduje i publikace M. Bubna: Řád maltézských rytířů v historii a současnosti, vydaná roku 1993. A tak můžeme vyloučit pozdější, běžně uváděné datum a to rok 1768. Článek též vyvrací některá autorská tvrzení, že dnešní podoba rohových věží, přesněji jejich zakončení cimbuřím je výsledek oprav poškození způsobených ve 2. světové válce. Věže však byly opatřeny cimbuřím roku 1874 v rámci rozsáhlých oprav zámku. Po válce byly opraveny v podstatě do předválečné podoby. Pokud text v závorkách je předznamenán zkratkou pozn., pak tato upřesňující poznámka pochází od překladatele.

Když se překročí po "Císařské cestě", založená Karlem VI, lesnatá trzebnická výšina (Kunzendorfer Hohe) mezi Prudnikem a Krnovem, rozvine se před užaslým zrakem obraz pohádkově krásné krajiny. Nad úzkým údolím říčky Ossy, zasazené mezi příkré svahy, tyčí se lesnatá výšina, která je korunována zámkem se čtyřmi věžemi. Pozadí tvoří zelenající se lesnaté kopce, zatím co bokem z větší dálky sem posílá pozdrav Biskupská kupa (Bischofskoppe), obklopená modrým oparem. Před námi leží zámek Maidelberg, úzce spjatý v historii "moravské enklávy" s prastarým rytířským sídlem. V pruském Slezsku málo známým, leč velmi ceněný těmi, kteří jej znají. Ráz převažující listnaté zemědělské krajiny dává tušit romantiku tohoto zámku na kopci, i když v pohledu chybí nádherné kopcovité pozadí a rozkošné hradní báně již hrad nekrášlí. Nehledě na jeho výbornou polohu je zámek zajímavý ještě ze dvou důvodů.

Především pro jeho historickou minulost. Na skalisku nad Ossou se tyčil hrad již v době, kdy ještě výšina obtékaná potokem Prudnik (na které se nyní rozkládá město Prudnik) ležela pohřbená v tišině lesa. Potom proto, že v Maidlbergu sídlil po více jak tři století komtur Maltézského řádu, tedy člen onoho duchovního rytířského řádu, jehož působení oslavil Shiller v básni "Johanité" /pozn. - v originále textu uvedeno 10 řádků oné oslavné ódy v nerýmovaných verších. Friedrich Schiller, něm. básník 1759 - 1805/.

V současnosti tkví působnost řádu v charitativní oblasti. Jeho snahou je zmírňování válečného utrpení." Průvodce po zámku " vytištěn roku 1918 nám říká, s jakým úspěchem toho řád dosáhnul během první světové války:

" Suverénní řád maltézských rytířů v Čechách a v Rakousku vypravil a vybavil během světové války osum řádových vlaků, které dopravily do zázemí přes 1/2 milionů zraněných. V zázemí přijímaly zraněné řádové špitály a ozdravovny. Pět skupin chirurgů s vynikajícími profesory medicíny pečovaly o zraněné a nemocné. Za pět válečných roků vydal řád maltézských rytířů přes 6 milionů korun na udržování těchto dobročinných akcí ".

Trzebina, dříve Kunzendorf, ves na druhé straně české hranice u Bartultovic.

Nyní ale k historii hradu Maidelberg. Osoblažsko se nalézalo na počátku 13. století bezpochyby v majetku Olomouckého kostela .

Moravský markrabě Otakar /pozn.- pozdější český král Přemysl Otakar II/, 1253 - 1278 odňal kostelu území sestávající z mohutného hvozdu a několika vesnic kolem " Hotzenplatz " /pozn. - Osoblahy/, které biskup Robert z Olomouce /1235 zemřel/ pokojně obsadil a dal toto území jistému Andreasovi /pozn.- Ondřejovi/, který roku 1241 měl bránit Osoblahu při náporu Mongolů, kteří se valili ze Slezska zpátky na Moravu. Do onoho času spadá první listinná zmínka o Maidlbergu. Roku 1234 vystupuje totiž v jedné listině vyhotovené Otokarem v Opavě jako svědek Předbor /Predborius z Diviz - Divize = Děvčice= české jméno pro Maidelberg/ a jeho syn Přibyslav /Pribizlaus/. Není jasné, v jakém vztahu byl tento Předbor ku jmenovaném Andreasovi. Možná je i varianta, že měl hrad Maidelberg v nájmu. Biskupovi Brunovi z Olomouce 1240 - 1281 se podařilo dostat od Otakara tento majetek kostela zpátky, při čemž Andrease odškodnil 150 hřivnami tehdejších mincí .

Biskup Bruno se nesmírně zasloužil o Osoblažsko a to německou kolonizací tohoto kraje. Je protějškem vratislavského biskupa Lorenze, kolonizátora Otmuchovska /pozn. - Otmuchov, dříve něm. Ottmachau, dnešní polský Otmuchow/. Leží v nevelké vzdálenosti od čes. hranic mezi dvěma jezery - jezero Otmuchowskie a jezero Glebinowskie nebo Nyskie /u Nysy, něm. Neisse /.

V testamentu, který pořídil roku 1267 před křižáckou výpravou do Pruska, Bruno vyjmenovaná vesnice, které založil.: Petrovice /Peterswalde, Petersdorf/, Janov /Janestorph, Johannisthal/, Jindřichov /Henrikestorph, Hennersdorf/, Arnultovice /Arnoldestorph, Arnsdorf/, Bartultovice /Bertoldestorph,Batzdorf/, Pitárné /Biterne, Pittarn/, Liptaň /Levendal, Liebenthal/, Třemešnou /Renfridestorph, Röwersdorf/ a Piskořov /Pizkerstorph, Peischdorf/. Vedle toho uvádí vesnice založené v této oblasti již dříve, totiž Vysokou /Wiztogh,Waissak/, Povelice z 1/2 menší, z 1/2 větší /Paulowitz das kleinere, Paulowitz das Grössere/ - v němčině se Pavlovice i Povelice uvádí obojí jako Paulowitz. Rozlišení Deutsch Paulowitz = Německé, dnes Slezské Pavlovice, Ober - a Nieder - Paulowitz = Horní a Dolní Povelice /Sádek/ Zadig, Zottig /, Dívčí Hrad /Devzig, Maidlberg/ a Hlinka /Klein Glinik, Glemkau/. Biskup Bruno tedy kolonizoval celý lesnatý kraj v údolí řeky Ossy až k úbočím Biskupské kupy a tak jej otevřel zkulturnění. Byl by to akt vděčné úcty, kdyby se pamatovalo v době stavění pomníků v tomto kraji nejenom na císaře Josefa II., ale též na velkého kolonizátora biskupa Bruna. Jak se zdá, již biskup Bruno dal Maidelberg v léno nějakému rytíři.

Dva muži jménem Luppold von Megdeberc /1234 - 1237/ a Cyrill /pozn. - Konstantin/ 1241 - 1250 byli kastelány tj. správci Maidelbergu. U prvně jmenovaného je to jisté a druhý každopádně byl kastelánem Maidelburgu u Nikolsburgu /pozn. - Mikulova/. V publikaci " Hrady, zámky a tvrze, 1983 " se užívá jméno Maidelburg pro Dívčí Hrad .

V. Pasek v " Historická topografie země Opavské " uvádí Štěpána z Mendlova a roku 1220 jako purkrabího " de Deuici " v roli svědka a roku 1223 téhož spolu se Stanislavem . Náš Maidelberg zůstal až do konce 16. století lénem olomouckých biskupů. Návštěva biskupa Bruna na hradě Maidelbergu se nedá prokázat písemně, ale není to nepravděpodobné, neboť Bruno nejméně třikrát prodléval ve městě Osoblaze, které je blízko Maidelbergu a které znovu vybudoval po mongolském v pádu a to včetně zámku a farního kostela a zcela určitě obhlédnul okolní osady, které založil v údolí říčky Ossy /Osoblahy/ a které všechny leží v těsné blízkosti Maidelbergu. Ačkoli na Moravě cizinec z Dolního Saska, získal si Bruno na Moravě nesmrtelnou slávu a to pro své vynikající osobní vlastnosti i pro svou apoštolskou a státnickou činnost. Bachmann " Dějiny Čech " píše, že Čechy ztratily svého vynikajícího muže, když biskup Bruno dne 18. února 1281 zemřel. Nápis na náhrobním kamenu /epitafu/ dosvědčuje, jak vysoko si Bruna jeho současníci cenili " Ó Moravo, s králem Otakarem jsi ztratila jedno oko a zůstalo ti jenom druhé, nyní jsi přišla o obě a musíš bloudit v temnotách ".

Roku 1281 a 1306 je Maidelbergu jmenován jako leník olomouckého biskupa Petr z Devziz a v létech 1318 - 1326 jeden rytíř stejného jména. Na konci 14. a ještě uprostřed 15. století má Maidelberg v držení rod Vrbnů /Würben/. Heinke = Hynek z Vrbna půjčil si roku 1409 od prudnického faráře Flegila 50 marek /pozn. - Prudnik = něm. Neustadt. Vincenc Prasek upřesňuje, že půjčka byla na Hynkovo zboží Sádek/.

Tentýž Hynek verboval vojáky proti husitům a používal je ve službách vévody Konráda von Oels a Cosel /pozn. - Oels = ?, Cosel = Kozlí na Odře/. O dobytí hradu Maidelbergu husity se neuvádí nic, zatímco dobytí a spálení blízkého města Osoblahy a Prudniku je historicky doloženo. Po Vrbnech následovali v lenní držbě panství Maidelberg Stošové z Albrechtic /u Krnova/. U Zikmunda /Sigismund/ Stoše na Maidelbergu, nejstaršího syna Jiřího Stoše na Albrechticích se potvrdilo přísloví "jablko nepadá daleko od stromu". Otec a syn patřili k cechu loupeživých rytířů a jinak tak přívětivý Maidelberg, byl obávaným hnízdem lupičů. Král Matyáš /pozn. - jedná se o uherského krále Matyáše Korvína/, který usiloval o získání české koruny a kurfiřského hlasu a v této snaze byl protivníkem Jiřímu z Poděbrad. V roce 1474 byl však Jiří z Poděbrad již 3 roky po smrti, se objevil na Moravě v srpnu roku 1474 s malým žoldnéřským vojskem, kterému říkali " Černý houfec " pro tmavou výstroj a snědé obličeje vojáků, aby skoncoval s nejistotou. Současník, vratislavský městský písař Petr Eschenloer ve svém díle " Dějiny města Vratislavy " podává zprávu " : z Opavy Matyáš táhl před Debitsch /Maidelberg/ a Albrechtice, obě místa obléhal a v krátkém čase je dobyl.

Vratislavané jim již předtím /pozn. - obráncům Maidelbergu a snad i Albrechtic /poslali velké pušky/ pozn. - asi děla/, střelný prach, šípy a dvě stovky pěších knechtů /pozn.-knecht=středověký voják. Všechny, které /Matyáš/ na oněch zámcích zajal, dal pověsit.

Pán na Debitsch /Maidelbergu/, Zikmund Stoš, odtud utekl, což bylo pro něho to nejlepší. Giržik /Jiří/, jeho otec, získal milost na přímluvu nisského biskupa Rudolfa. Město Krnov /Jögensdorf/ s hradem Cvilínem, který se od roku 1280 nazýval Lobinstein, později Lobenstein. Po dobytí hradu Matyášem Korvínem, r. 1474, opravil hrad Jiří Šelemberk a od té doby se začalo říkat hradu Šelemburk. Hrad Matyáš podržel ve svých rukách, zajal krnovského knížete /pozn. míněn jest krnovský kníže Hanuš II., zajatý u Albrechtic a zmocnil se tak zámků Witchenstein /2/, Plesske /?/, Brandiz /?/ , které všechny byly zámky lupičů. Debitsch /Maidelberg/ a Albrechtice důkladně pokořil, zmocnil se i Bruntálu. Stejně jako v Debisch a Albrechticích potrestal Matyáš lupičské bandy oběšením. Jen velitel lupičské bandy se zachránil uprchnutím do polska.Podle místního podání byly na hrad namířeny děla z místa jménem "Mörserlahn". Ostatně královští žoldnéři učinili své jméno také velmi obávaným. Hlavně ve vztahu k Slezsku, tentýž kronikář zaznamenal: "Vše, co královští vojáci v biskupství nebo v Horním Slezsku našli, sebrali".

Přes jedno století byl hrad Maidelberg pustý. Teprve okolo roku 1580 byl hrad opraven do té míry, že jej majitel léna, bydlící dočasně v Hlince mohl opět využívat. Ostatně již dřív museli učinit několik prostorů nouzově obyvatelnými. K celkové výstavbě došlo teprve roku 1591, 1593 a roku 1640.

O uprchlém Zikmundu Stošovi se dovídáme ze Sinapiových "Slezských kuriozit" (Schlesische Curiositäten), že roku 1484 obdržel od polského krále vylepšení svého erbu a to "za zásluhy". Ve svém erbu směl užívat "půlku jelena se zlatým parožím a se zlatou korunou kolem krku".

Od roku 1532 do 1534 vlastnil léno Maidelberg Jan Lariš ze Lhot. Potom opět léno přešlo na rod Vrbnů. V letech 1534 - 1537 vystupuje jako vlastník Jiří z Vrbna. Byl synem Jiřího z Vrbna, prudnického hejtmana, zemřelého roku 1506 a pochovaného v prudnickém farním kostele. Nalézal se v dobrých majetkových poměrech. Měl se právě zaměřit na obnovu Maidelbergského zámku. Po smrti zanechal syna Štěpána /Stephan/ a 4 dcery a to: Barbaru, Rebeku, Janu a Kateřinu. Vdova po něm, horlivá protestantka Magdaléna z Vrbna dosadila do okolí Pitárne kolem roku 1560 svého písaře jako kazatele neboť tam tehdy ještě nebyla farnost a poškozovala, jak si obec Vysoká roku 1562 stěžovala Olomouckému biskupovi nemálo Vysokou farnost ve prospěch jejího kazatele v Pitárném. Štěpán z Vrbna, pán na Loučkách a Buchelsdorfu /pozn. - Loučky něm.Wiese, Gratliche Wiese u Prudniku. Buchelsdorf jsou dnes polské Niemyslowice na Prudnicku. Ovšem Štěpánovi z Vrbna patřily i další vsi na Prudnicku/, vlastnil Maidelberg až do svého skonu v roce 1570. Protože zemřel svobodný, vzal si olomoucký biskup léno Maidlberg zpátky a dal je do zástavy svému písaři z manského soudu Jiřímu Kamenohorskému z Kamenné Hory a Tišnova /pozn.-Kamenná Hora =?, Tišnov u Brna/.

Konečně ale dal léno zpět již uvedeným čtyřem Štěpánovým sestrám s ohledem na nároky, které měly na panství Maidelberg a svolil dokonce s následným prodejem tohoto léna za podmínky, že dosavadní lenní charakter tohoto zboží zůstane zachován. Roku 1583 nacházíme jako držitele panství Hynka mladšího z Vrbna a Bernhard z Vrbna. Oba byli bratranci uvedených žen. Oba prodali zboží Janu Sedlnickému z Choltic, který roku 1593 spojil ve svých rukách celé panství. Nový vlastník ustanovil testamentem pořízeným roku 1596 za dědice svého neplnoletého syna Petra s podmínkou, že syn od svého 16 roku života má žít na dvoře luteránského hodnostáře za účelem výchovy k rytířským mravům. Pořizovatel závěti zemřel již následujícího roku a byl pohřben podle posledního přání v pitárenskem kostele, kde je ještě dnes vidět jeho náhrobní kámen. Po dobu Petrovy neplnoletosti spravoval majetek strýc Jaroslav Sedlnický z Choltic. Ten byl založením vědec, roku 1592 byl rektorem university ve Frankfurtu nad Odrou. Mezi léty 1612-1616 přišel do Fulštejna /Bohušov/ Karel Kryštof Sedlnický z Choltic. Panství však ztratil v důsledku účasti na vzpouře proti císaři a zemřel jako vyhnanec ve Štětíně (Stetti) roku 1651. Císař postoupil panství, oceněno na 39 000 florenů, roku 1624 svému bratrovi arcivévodovi Karlovi, Vratislavskému biskupovi a protože ten zemřel 28. prosince 1624 v Madridu, dal panství Řádu německých rytířů. Na zvláštní císařský rozkaz byl roku 1626 Maidelberg přepuštěn Maltézským rytířům, kteří za to odkoupili jezuitům svou komendu v Kladsku (Glatz), zatím Řád německých rytířů dostal panství Bruntál, které vlastní až dodnes.

Od té doby je panství Maidelberg svobodným zbožím Suverénního maltézského řádu. Na zámku Maidelberg sídlí komtur, tj. řádový rytíř, kterému je svěřena správa a využívání výnosů vrchnostenského zboží. Komtuři patří po nejvíce ku starým a slavným šlechtickým rodům a jejich posloupnost ku starým a slavným šlechtickým rodům a jejich posloupnost je následující /1628-1641/. Mikoláš Karel sv. pán von Gaschin a Rosenberg, člen starého hornoslezského rodu šlechtického, který se mimo jiné zasloužil o založení kláštera na sv. Anbergu /?/. Hrabětem Ferdinandem Gaschinem tento rod na konci 19. stol. vymřel. Mikoláš Gaschin se vyznamenal ve válkách s Turky a stal se roku 1623 komturem v Kladsku. V pozdním podzimu roku 1626 to znamená v témž roce, kdy přišel do Maidelbergu, vyrazilo proti Slezsku dánské vojenské uskupení z Opavy pod královským dánským válečným generálním komisařem Joachymem Mitzlaffem, obratný ale bezohledný člověk, který postupoval mimořádně krutě vůči katolickým kněžím a členům Řádu např. dal posadit do vězení abatyši opavského kláštera klarisek a faráře z Liebersdorfu /?/ dal podrobit mučení. Je pochován v kapli sv. Sebastiana v Zülz (dnešní polská Biala), kterou nadačně založila jeho třetí manželka. 1641-1667: František hrabě Vratislav z Mitrovic, tajný rada, byl též komturem v Hrobnikách (pozn. - Gröbnik, dnes polské Grobniki u Hlubčic (velkopřevorem ve Strakowitz /? / a zemřel 31. 12. 1686 na Maltě. 1667 - 1679: Jan Arnošt hrabě Thun.

Zemřel cestou do Prudniku dne 19. 12. 1679, kde chtěl vyhledat lékařskou konsultaci. Je pochován v hrobce v pitárenském kostele. 1679 - 1701: Ferdinand Ludvík hrabě Kolowrat, zároveň velkopřevor v Čechách. 1701 - 1702: Gundaker Poppel hrabě Dietrichstein. 1702 - 1739 : František Antonín hrabě von Königsegg. 1739 - 1749 : Jan Karel svob. pán von Bieschin. Dne 4. dubna 1741 mladý pruský král Bedřich II. vedl své vojsko v reakci na zprávu, že rakouský polní maršál Neipperg stojí již u Bruntálu, rychlým pochodem od Krnova cestou pod Maidelbergským zámkem směrem na Prudník, odkud postupoval přes Steinau do Břežska /Brieger Gegend/. O 6 dnů později bylo rozhodnuto bitvou u Mollwitz o osudu Slezska. Dne 16. října stahoval pak Neipperg své vojsko přes Maidelberg směrem na Olomouc. Dne 19. května 1742 přesunul se "starý Dessavský" z Prudniku přes Maidelberg, neboť mu bylo nahlášeno, že Rakušané zamýšlí zautočit proti Maidelbergu, kde byl posádkou pruský vojenský oddíl. K žádnému bojovému střetu zde nedošlo, neboť pruští huláni již den předtím zahnali u Prudniku uherské husary zpátky do kopců. Také ve 2. slezské válce viděl Maidelberg opakovaně vojenská tažení. Dne 30. 11. 1745 pruský generál Nassau ukončil obsazení Maidelbergu. 1749-1769: Michael Ferdinand hrabě Althan. Během sedmileté války propadl zámek i vesnice Maidelberg trojímu rabování pruskými vojáky, konkrétně na konci dubna 1758, 1761 a pak od 4. do 14. července 1762. 1769-1811 : Leopold hrabě von Strassoldo, císařský a královský komoří a nejvyšší polní strážmistr (Generalfeldwachtmeister).

V jeho ovčinci při panském poplužním dvoře v Maidelbergu zavedl chov pravých ovcí druhu "merino" od něhož potom pocházelo v zemědělských kruzích proslavené Hennersdorfské (Jindřichovské) stádo. Ze všech komturů působil ve zdejší komendě nejdéle. 1811-1820 : Vincenc hrabě von Kolowrat, 1820-1821: Jan Babtista svobodný pán von Haugwitz. 1822-1826: Mikuláš hrabě von Ungnad-Wissenwolf, 1826-1839: Ludvík hrabě von Montecuccoli, nejvyšší polní maršál, generál poručík (generállajtnant). V letních měsících se zdržoval v Maidelbergu nepřetržitě a navštěvoval každou neděli hrubou mši v jeho patroním kostele v Pitárném, kde potom na kůru hrával na hoboj, zatímco jeho přítel, místní farář Steuer zastoupil varhaníka a kaplan sloužil hrubou mši. Farář Steuer byl mužem značné tělesné velikosti a síly. Vypráví se, že dokázal s lehkostí v rukou ohnout podkovu. Hrabě Montecuccoli, laskavý pán byl na svých procházkách neustále obklopen hejnem dětí, kterým házel stříbrné dvacetníky. Zemřel na Maidelbergu ve stáří 73 let. Jeho hrob na pitárenském hřbitově není znám. 1839-1870: Walter Bedřich říšský hrabě von Stadion z Thannhausenu a Warthausenu. Narodil se roku 1799 ve Vídni jako syn ministra financí Jana Filipa hraběte Stadiona. Zúčastnil se válek v Itálii v letech 1847 a 1859 a byl vyznamenán řádem "železné koruny". Pro dobročinné účely měl stále otevřenou rukou. Na Maidelbergském zámku pěkně upravil domácí kapli, pořídil pro ni paramenty (bohoslužebná roucha) a daroval první dodnes používaný kalich, který pocházel od jednoho jeho příbuzného, biskupa hraběte Stadiona ve Würzburgu.

Novými paramenty obdaroval i patronátní kostel v Pitárném a dal tento kostel vymalovat prudnickým malířem Leo Pulsnerem. V dubině mezi Maidelbergem a Pitárnem vybudoval kapličku zasvěcenou Matce Boží z Čenstochové, ku které putují každým rokem četní věřící z okolí. Ve svátek Panny Marie /narození/ se tam vždy koná kázání. Roku 1840 přenechal obci dům pro školské účely. Na velikonoční týden jezdil každoročně vlastním spřežením do Olomouce a bydlel tam v domě u ceremoniářů, (u duchovních, kteří řídí liturgické úkony při slavnostních bohoslužbách). Zemřel 12. února 1870 ve věku 70 let. Podle posledního pořízení byla jeho mrtvola převezena v kovové rakvi do Prudniku, kde se drželo Rekviem, Kondukt a pohřební řeč.

Rekviem a Kondukt je zádušní mše a pohřební průvod. Pak se mrtvola opět převzala do Pitárné, kde byl pochován vedle vchodu do kostela. Po jeho skonu putovalo bohužel mnoho starých listin z Maidelbergského zámeckého archivu do kamen. 1870-1889: Hugo hrabě von Schaffgotsch. V jeho době se zámek roku 1874 restauroval, báně na čtyřech věžích byly nahrazeny korunami cimbuří. 1889-1891: Antonín svob. pán Skrbenský. 1892-1916: Hrabě Galeazzo von Thun a Hohenstein. Narozený 24. září 1850 v Trientu /?/.

K Maidelberské komendě patří dvory Maidelberg, Hlinka a Vrbno /pozn.-Vrbnem je míněn tzv. Vrbenský dvůr/, jehož pozemky se rozprostíraly za Hlinkou směrem na Prudnik. Nejedná se tedy o Vrbno pod Pradědem. Celý areál měl 738 hektarů. Zámek čnící příkře nad Ossou je postaven jako čtyřúhelník a působí svou kompaktností se čtyřmi kulatými rohovými věžemi, které jsou orientovány do světových stran, mocně a malebně.

Dvě z těchto věží nesou ještě letopočet výstavby 1593-1640. Zámek byl chráněn širokým příkopem s valem a mocnými kamennými zdmi a též bastiony /pozn. bastion = bašta věžovitá část opevnění vybíhající z obranné hradby a umožňující boční ostřelování útočníka/. Kamenné zdi jsou nyní porostlé břečťanem a je vidět ještě střílny. Po padacím mostě bylo možno dostat se do objektu vstupní brány vyzdobené velkým maltézským křížem a odtud do prostorného zámeckého nádvoří, z něhož vedou schody vzhůru k portálu. Bohužel již před více roky byly zabíleny znaky Sedlnických spolu s řádovým křížem, které se nacházely nad portálem i letopočet 1874, připomínající velkou renovaci zámku. Teď jsou tam vidět dvě plechové tabule se slezským a českým znakem. Přes přízemí od jihu k severu se od portálu táhne dlouhým znakem. Přes přízemí od jihu k severu se od portálu táhne dlouhá hala, které v horním patře odpovídá velký sál. Vlevo od haly (síně) je mimo jiné kancelář a kaplanka /pokoj kaplana/, od portálu na protilehlém konci haly je kaple nabízející místo pro asi 50 osob. Vysvěcení kaple se konalo 15. listopadu 1921. Prostý oltář, s postavami apoštolů po stranách, zdobí socha Immanculaty - Neposkvrněné Panny Marie. Kaple je od velké haly oddělena dveřmi, které během bohoslužby zůstávají otevřené, takže i ti věřící stojící v hale vidí oltář a mohou sledovat svaté konání. V horním poschodí se nalézají vlevo od již zmíněného velkého sálu pohostinské pokoje a jídelna, vpravo pak komturovy obytné prostory. Velký sál je vyzdoben olejomalbami dřívějších komturů.

V prodloužení sálu severním směrem leží gotická kapitulní síň se znaky dosavadních komturů, s maltézskou vlajkou a s bohatě vyřezávanými židlemi ozdobenými maltézským křížem. Z cela malá kaple nalézající se dříve v severovýchodní věži (k apoteóze Krista) apoteóza - zbožnění, přeneseně nadšená oslava, je nyní přeměněná jako obytný prostor. Jedna z místností horního poschodí je objemnou knihovnou s více jak třemi tisíci knihami a archiválií. Ten, kdo asi tuší v panských prostorách nádherné vybavení, bude se cítit zklamán. Pozornost zasluhují některé staré krásné kusy nábytku, starý spinet /pozn.-rozměrově menší clavicembalo, které je předchůdcem klavíru / tři zajímavé větráky/ Lüfter / - totiž " Jelení parohy jako větrák

(der Hirschgeweihlüfter), dále " ponocný z Maidelberg

(der Nachtwächter von Maidelberg) a konečně sklepmistr

(der Kellermeister), staré portréty a krb se znakem knížete Thuna. Z oken zámku jsou nádherné rozhledy na kopce a do dalek roviny až k Annabergu.

Pevnost Maidelberg obklopená zahradou vyhlíží mírumilovně.

Pohled do přívětivé krajiny, která střídá útěšnou tmavou modř lesů, zeleň polí a zářící běl lidských sídel, střídá i kopce s údolími. Klid a mír se rozprostírá nad okolní krajinou, která zůstala doposud ušetřena továrních komínů a kde skoro jenom hluk pověstmi opředené železničky dává pocítit nádech starého času. Maidelberg vyčnívá jako historické memento enklávy a přináší naše myšlenky zpět až do času mongolského vpádu a do času velkého kolonisátora biskupa Bruna, současníka sv Hedwigy.

/Sv. Hedviga, patronka Slezska, nar. okolo 1174, zemřela 1243. Česky Hedvika, polsky Jadwiga/. Edeloštejn, Fulštejn leží v troskách. Edelštejn dřívější hrad v blízkosti Zlatých Hor. Tomuto městu dal i původní jméno Edelštadt. Našemu hradu bylo přisouzeno další trvání, pravda v pozměněné podobě. Nechť zůstane zámek Maidelberg nadále zachován, již 3 století pod maltézským křížem, s krásným údolím. Nechť zůstane zachován jako přitažlivý objekt pro všechny milovníky přírody a historie domova. Je to perla vetkaná do lemu někdejších císařských států.