Cítov

Úvodní slovo kronikáře Bohumila Martínka, Cítov čp. 262, psáno v Cítově dne 1.2. 1973

Vyprávěním tragického příběhu, který se udál počátkem 13. století, nenáleží podat přesný výčet historických událostí. Bylo sáhnuto pouze do závěje dávné minulosti, jak se zdá, že se tak stalo anebo se stát mohlo.

Ve věcech jedné staré hájovny, kde se nahromadil smysl pro nepořádek, byla nalezena, dost objemná, švabachem psaná kniha s názvem „Nalezenec“ z roku 1844. Kniha naštěstí uchována od generace ku generaci v jedné vážené rodině jako památka rodu Váňů, hajných bývalého polesí Lobkoviců na Podřipsku.

Jak bylo řečeno, již okolnosti nálezu se podobaly příběhu. Budiž podotknuto, že ve švabachu počáteční listy jsou již značně poškozeny, ale dalo se vyčíst, že kniha byla věnována Ant. Švihlíkem a tiskem Anny Špinkové, Praha a pro úplnost uveďme i s věnováním. Vysoce vznesenému panu Ant. Vernerovi, patronu chrámu sv. Víta na hradě pražském a tamní arcibiskupské konsistoři. Zasloužilému radovi arcibiskupskému notáři královskému hanoveránského řádu, Gasko Výmarského atd.

Octl jsem se, tak řečeno, na osudné křižovatce a před vážným rozhodnutím. Buď ponechat onen nález bez povšimnutí nebo pokusit se jej zachránit. Rozhodl jsem se pro druhou cestu.

Šlo však o to, že zajímavé poznatky o způsobu života lidí si vyžádají jazykovou úpravu a nebyl narušován zázraky tehdejší doby, v které se ještě tehdy věřilo.

Tedy bylo potřebné doplniti tam, kde vyčleněné chybělo a text doplniti do pravděpodobné skutečnosti.

Jde také o to, že činy lidu třináctého věku, nemohou být posuzovány s názory věku současného. Příkladně, co je zločinem v dnešním pojetí, bylo tehdy, kdy se tento příběh odehrál, považováno za čin hrdinský.

Vyvstane tu otázka, stojíme-li za víc, než naši předkové? Připomeňme však, že v různých dobách se názory na tytéž činy velmi měnily.

Také země se již v tom místě dávno slehla. Jen okolí, kde tvrz stávala, nezměnilo svojí tvář. O tvrzi je naposledy ještě zmínka v 16. století, kdy si ještě podržela svou původní podobu.

V roce 1750 je však válkou třicetiletou značně už poškozena a neobydlena. Později zbořena a zdiva použita při stavbě panského ovčínu, v místech, kde se dosud říká „Nový dvůr“.

Tvrz se nacházela asi 70 – 80 metrů nad dnešním rodinným domkem čp. 113, dlouhá léta obývaným rodem Ederů hlínovitého kantonu spráše. Objevem této žalostné události jsem hluboce přesvědčen, by vladykové Bavorů, Býcenů, Smilů a Beškovců na Cetově žádných námitek. Nakonec zbývá poslední přání, aby i dnešní „Žalín“ lidem později tak přejmenovaný nás provázel místy, kdysi dávno dnes již zapomenutých, kterým i tato tvrz už také ustoupila.

Vznik názvu obce Cítov dle kronikáře Martínka

Zakladatelé uložili Cítov 7 km západně od Mělníka a 10 km od hory Říp. Ves je rozložena na svahu k jihu položeném v krajině úrodné. Některé nálezy kamenných mlatů, popelnic, hliněných nádob, keramiky páskové, píchané a šňůrkové plně svědčí o dlouhé historii osídlení.

Vznik pozdějšího názvu obce dá se vysvětliti různě. Existuje domněnka, že nemohla některá rodina z čeledi praotce Čecha k nám proniknouti a založila další osadu.

Později na rozdíl od jejich starších osad, jsou jim dávána jména dle povahy zaměstnání a rodů v nich osídlených.

Přijatelný názor některých badatelů je název jako zkomolenina slova „Čechov“ na „Cetov“. Podle dalších, že Cetov, Cítov, kde cety (cetky) dělali.

Historie

Dobrou hodinu cesty od památného Řípu, v rovině téhož směru, leží dlouhá obec Cítov, nad jejíž střechami se tyčí stařičký kostelík, založený snad v období let 1050 nejdéle 1110. Přesné stáří není dosud úředně potvrzeno.

Tento kraj od soutoku Vltavy a Labe, kraj na západ královského věnného města Mělníka, patří spíš k „Podřipsku“. Obyvatelé této vsi se vždy cítili spíše Podřipany a nedivíme se tomu, již od pradávna vidí stále před sebou, báji opěvovanou siluetu čedičové hory Říp.

První písemná zmínka o obci se objevuje v roce 1268, kdy král Přemysl Otakar II. Potvrdil založení kláštera Augustinů na Pšovce. Klášter měli založiti rytíř Smil z Cítova a Pavel z Luštěnice a v něm měli stráviti stáří. Rytíř Smil je také uváděn jako zakladatel kostela sv. Linharta v Cítově.

Druhým pánem na Cítově byl kancléř království českého Ferdinand Scheidler, jehož dcera Marie Františka, provdaná za pana Hartiga z Horních Beřkovic, dala 28.3. 1713 postaviti Mariánskou sochu před kostelem. Její dcera Marie Františka, provdala se roku 1753 za barona Omického. Tato dala postavit faru a vystavila kostel potřebnými paramenty a varhanami. Potom panství Cítovské přišlo do rodu Turbů a roku 1782 do rodu Lobkoviczů z Roudnice .

Roku 1835 stal se majitelem Cítova rod Lobkoviczů z Dolních Beřkovic a v tomto rodě již zůstal.

Počet obyvatel byl například v roce 1786 – 864, v roce 1848 – 975, v roce 1869 – 1209 a v roce 1930 – 1362 obyvatel.

Občané cítovští zaměstnávali se povětšině zemědělstvím, pracujíce na pozemcích vlastních nebo na panském. Menší část občanů se zaměstnávala řemesly v obci potřebnými, někteří jezdili za prací do Prahy, Mělníka, Roudnice nad Labem, Kralup a Lužce. Blízkost dráhy umožňovala, že mnoho občanů zde bylo zaměstnáno.

V obci byla bohatá kulturní činnost. Občané zakládali spolky, jako byla Tělocvičná Jednota Sokol, která v roce 2008 oslaví 95 let od svého založení, Sbor dobrovolných hasičů má více než 100letou tradici. Byl zde vyhlášený divadelní soubor, ale i vzdělávací spolky.

Při místní škole, která zahájila vyučování v nové budově již v roce 1898, byla lidová škola zemědělská, která seznamovala žáky s nejdůležitějšími vymoženostmi z oboru polního hospodářství a chovu domácího zvířectva.

V roce 1696 byla postavena první farní škola, v roce 1850 zahájila provoz dráha, v roce 1909 byla v obci zřízena i Kampelička.