Čistá

V písemných pramenech je ve tvaru „villa Luterbach" prvně zmíněna k roku 1347 v listině vratislavského biskupa Přeclava z Pogorelly, kterou (na žádost papeže) učinil zmíněný biskup majetkové narovnání mezi litomyšlským biskupem a biskupskou kapitulou, přičemž se ves Litrbachy stala majetkem biskupovým. Listinným pořízením z roku 1398 vlastnil tehdejší litomyšlský biskup Jan IV., řečený Železný, celou ves s výjimkou kapitulního mlýna. K témuž roku se v Litrbaších zmiňuje též svobodná rychta. Roku 1412 osvobodil biskup Jan IV. ves od odúmrti. Po faktickém zániku litomyšlského biskupství k roku 1421 byla ves Litrbachy součástí litomyšlského zámeckého panství, a to až do zániku patrimoniální správy v roce 1848.

Od roku 1850 byla obec Litrbachy součástí politického okresu Litomyšl, v letech 1960 až 2002 pak okresu Svitavy. Nyní je součástí Pardubického kraje.

Převážnou část obyvatelstva tvořili do roku 1945 Němci. Po jejich vysídlení v poválečném období (a po příchodu českých osídlenců) došlo roku 1947 ke změně názvu obce Litrbachy (německy Lauterbach) na obec Čistá.

Podle Antonína Profouse se název obce Lauterbach, resp. Litrbachy přikláněl v českém jazyce k adjektivu ľútý = lítý (prudký, hrozný, divoký). Český ekvivalent Litrbachy však mohl být prý též odvozován od názvu Litomyšl (srov. Litrbachy). Podle soudu Mgr. Oldřicha Pakosty, ředitele Státního okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli, je tato slovní konstrukce poněkud krkolomná. Mnohem jednodušší se zdá být německé označení obce od řeky Loučné (Lauterbach = Čistý potok), jež obcí (a ostatně i Litomyšlí) protéká. Od názvu Lauterbach = Čistý potok, též Čistá voda, již není daleko k současnému názvu obce – Čistá.

Kostel sv. Mikuláše, biskupa

Farní kostel stál v Čisté (tehdejších Litrbaších) už v roce 1349. Jeho historie je však starší a souvisí zřejmě s aktivitou premonstrátů, kteří na Litomyšlsku působili od poloviny 12. století.

Původní kostelík byl dřevěný, časem však zchátral. Díky dobrému přátelství místního kněze Konrada a nejvyššího kancléře Království českého Vratislava z Pernštejna, pána v Litomyšli, byl v druhé polovině 16. století postaven gotický presbytář. Dokončen byl roku 1583, tedy rok po Vratislavově smrti. Uvedený letopočet je vytesán do pískovcového svorníku presbytáře. V klenbě kněžiště pak můžeme vidět znak Pernštejnů, monogram IHS (původně jde o řeckou zkratku jména Ježíš; nepůvodní výklad zkratky je: Ježíš, lidí spasitel) a znak Vratislavovy manželky Marie Manrique de Lara.

Ačkoliv presbytář působí (svým půdorysem a okny) ještě dojmem gotiky, stavební konstrukce, štuková výzdoba a malby interiéru jsou již renesanční. Nad vchodem do dnešní sakristie je to malba znázorňující ukřižování Krista (dochovaná jen fragmentálně). Vpravo od dveří do původní sakristie je pak možno vidět v okolí původního svatostánku malbu oltáře s monstrancí a adorujícími anděly. Pod anděly jsou vyobrazeni apoštolové Matouš, Marek, Petr, Pavel, Lukáš a Jan. Každý se svými typickými atributy. Renesanční malba byla objevena v roce 2009 a zrestaurována Evou Vymětalovou v letech 2011 – 2013. Jméno autora se zjistit nepodařilo.

Roku 1740 nechal tehdejší majitel litomyšlského panství, hrabě František Václav Trauttmansdorff, přistavět hlavní a příčnou loď. To vše již v duchu baroka. Ve stejném roce však kostel i fara vyhořely. Následné opravy, během nichž byly přistavěny ještě dvě lodě boční, trvaly až do roku 1772. Zároveň byla zvýšena věž na současných třicet sedm metrů.

Roku 1744 nechal hrabě Trauttmansdorff odlít pro kostel dva zvony (původní čtyři zvony byly zničeny požárem). Větší, který nesl jméno sv. Mikuláše, o váze 1820 kg, menší, zasvěcený svatým Janovi a Pavlovi, o váze 865 kg. Zvony byly ulity z darovaného děla, pozůstatku válek s Turky. Oba byly již roku 1745 vytaženy na věž a zavěšeny. V roce 1753 je doplnil umíráček. Ještě předtím byly roku 1741 ulity dva menší zvony (Petr a Pavel) a zavěšeny na malou sanktusníkovou věžičku. Všechny barokní zvony byly zrekvírovány během první a druhé světové války, avšak zvon svatých Jana a Pavla byl pro svou uměleckohistorickou hodnotu uchráněn od roztavení a z Německa krátce po skončení druhé světové války vrácen zpět na své místo. Do jeho návratu byl jediným zbylým zvonem maličký sanktusník sv. Pavla o váze

24 kg z roku 1922. Oba zvony jsou funkční a jsou pravidelně používány k liturgickým účelům a také při jiných významných příležitostech.

V rámci oprav v 18. století dostal kostel také svůj současný oltářní obraz sv. Mikuláše, biskupa. Stalo se tak roku 1764 zásluhou litrbašského faráře Adalberta Kličky. Obraz byl přivezen z Říma, jeho autorem je Ludv. Ster. Barokní varhany pocházejí z roku 1725.

V roce 1840 byly na věž instalovány hodiny. Původně odbíjely železnými mechanickými palicemi ovládanými hodinovým strojem na velký a prostřední zvon. Po rekvizici velkého zvonu v roce 1917 odbíjely přes prostřední zvon a přes umíráček. Po 18. březnu 1942, kdy byly oba zbylé zvony z velké věže zrekvírovány, jejich hlas v Litrbaších umlkl. Samotné hodiny však ještě několik let fungovaly. Definitivně se zastavily asi dva roky po skončení druhé světové války, kdy tehdejší zvoník přestal dvakrát denně docházet na věž, aby je natáhl.

Ve čtyřicátých letech 19. století, za faráře Františka Horského, byla podél cesty vedoucí ke kostelu zbudována kamenná křížová cesta.

V letech 1914 až 1932 dostal kostel darem od faráře Františka Stejskala a zdejších dobrodinců barevná vitrážová okna. V roce 1930 byl vymalován tehdejším významným církevním umělcem a architektem Jaroslavem Pantaleonem Majorem z Prahy. Po roce 1945, kdy došlo k vysídlení německého obyvatelstva, byly nápisy na vítězném oblouku přemalovány z německých na české. Od té doby však kostel pouze chátral.

V 70. letech byly provedeny menší opravy elektroinstalace a varhan. Od roku 1990 do roku 2013 probíhala pak celková rekonstrukce chrámu.

Technická data kostela sv. Mikuláše, biskupa v Čisté u Litomyšle - délka cca 40 m, šířka 30 m, výška velké věže 37 m, orientace presbytáře na východ, nadmořská výška 385 m n. m.

Národní kulturní památka

Dne 28. května 2014 byla nařízením vlády č. 106/2014 Sb. prohlášena usedlost čp. 171 v naší obci národní kulturní památkou.

Mimořádná hodnota usedlosti spočívá zejména v dochovaných částech, které pochází ze stavebních úprav v šestnáctém století. Dendrochronologické průzkumy hovoří přesně o roku 1583. Z této etapy je dochovaná obytná místnost typu středověké dymné jizby i krov. Dymných jizeb není na našem území zachováno mnoho a právě ta v domě v Čisté je jednou z nejcelistvěji dochovaných, a to včetně vnější hliněné omazávky.

Významným prvkem domu je i jeho krov. Je naším nejstarším dnes známým krovem dochovaným ve vesnické stavbě. I zbývající část domu je z historického hlediska velmi významná. Denrochronologické datování odhalilo, že použité dřevo bylo pokáceno na jaře roku 1692. K zajímavostem patří v napraží vstupu unikátně dochované barvou napsané číslo popisné z prvního číslování už v roce 1771.

Historie usedlosti čp. 171 je velmi bohatá. V roce 2014 z ní majitelka Zuzana Syrová pro Svitavský deník prozradila: „Z písemných pramenů známe dějiny usedlosti od roku 1605, kdy vdova Lída po zemřelém Janu Rychtáři prodala synovi Martinu Rychtáři „sídlo s rolí“. Splátky měli dostávat přednostně synové Lorenze Pazlara, který byl zřejmě předchozím majitelem,“ vyprávěla majitelka a pokračovala: „Na usedlosti pak hospodařili generace Rychtářů – Richterů až do roku 1775, kdy přešla na zetě Tomáše Richtera Mathesa Květenského. Květenští ji pak vlastnili až do roku 1874, kdy vdova Kateřina prodala statek, několik století držený v jedné rodině, Johannu a Rosálii Andrlíkovým.“

Od konce šestnáctého století až do vyhnání Němců po druhé světové válce byl dům obydlený a čile se tu hospodařilo. „Naposledy měl své obyvatele před rokem 1978. Z toho roku na usedlost byl v době objevu domu platný demoliční výměr,“ prozradila Zuzana Syrová.