Choteč

První písemná zmínka o obci se datuje k roku 1356 (Chotecz). Jako první majitel Chotče je v roce 1357 uváděn Petr z Chotče. V sedmdesátých letech 14. století se patrony chotečského kostela, jež je daleko staršího původu a který byl původně dřevěný a stál na návsi v místě čp. 47, jmenují tři zemané téhož rodu – Zdislav, Ctibor a Petr z Chotče. Dalším významným vlastníkem byl od roku 1390 Přibík z Jikve, avšak v roce 1396 se držitelem Chotče stává Johlík (Jan), řečený Kule z Chotče, předtím z Popovic, který se sám psal jako Jan Kule z Chotče. Po něm hospodařil na panství Jan Kule Bořík z Chotče. Zemanská rodina Kulů, jedna z mála v našem kraji, osvědčila za nepříznivé situace hospodářskou zdatnost a houževnatost, udržela rodovou kontinuitu skoro po tři staletí a chotečské pošlosti se podařilo v 15. a 16. století vytvořit ne sice rozsáhlé, ale dobře spravované a obhospodařované panství. Do roku 1416 měla uznaný roční důchod na statku vdova po Prokopu z Jičína Klára. Po její smrti připadl statek Bohušovi ze Pše. V období husitských válek nejsou majitelé Chotče známy. Avšak členové chotečské zemanské rodiny Kulů – Mareš, který po řadu let na poč. 16. století zastával nižší zemský úřad a Mikuláš náležející k nejmocnějším pánům v Chotči, který roku 1562 vystavěl v Chotči kamennou renesanční tvrz a založil nový kostel sv. Mikuláše, v němž je i pohřben, rozšířili a soustředili směnou a koupí původně neveliký statek na blízké okolí. Drželi vedle Chotče Hřídelec, Valdov, Okrouhlý a díl Újezda a jako podnikatelé širšího rozhledu zakládali dvory, pivovar, mlýny a rybníky. Za jejich dědiců se však začal brzy statek drolit a roku 1624 koupil statek od Davida z Černhauzu frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna, jenž jej předal jako léno Janu Jezberovskému z Olivé Hory. Statek mu byl ponechán i po Valdštejnově smrti. Potom přešel statek do majetku řádu servitů, kteří statku věnovali malou pozornost. V té době bylo v Chotči 16 usedlostí (8 selských a 8 chalupnických). Výnosy postupně klesaly, a tak přivítali servité nabídku Rudolfa z Tiefenbachu na koupi Chotče za 16 000 zlatých. Ten předal Choteč r. 1644 Pavlánům, pro něž byl v Nové Pace budován klášter. Řář paulánů se též nazývá řádem Nejmenších bratří a vznikl zásluhou sv. Františka z Pauly. Řád se vyznačoval velmi přísnými pravidly a jeho členové se například zavazovali k celoživotnímu půstu. Členové řádu se věnovali i výuce, vědě a misiím v různých částech světa. Pavláni určitě velmi ovlivnili život v Chotči v hospodářské i duchovní sféře.

V 2. pol. 17. století nebylo v Chotči pustého gruntu a byla pravděpodobně jednou z mála vsí, kterých se hospodářské a populační důsledky třicetileté války dotkly nejméně. V té době se naše ves vyznačovala dobrým chovem ovcí a mladého dobytka. Byl zde mlýn a živnost tu měl krčmář a 2 krejčí.

Po přestěhování Řádu paulánů do Nové Paky v roce 1701 se statek stal jejich hospodářským zázemím, z něhož měli užitek ještě pět let po zrušení řádu v roce 1789. V první pol. 18. století Choteč jako hospodářské centrum pavlánského řádu umožňovala poměrně početnému množství řemeslníků i práci pro klášter a jeho neveliké panství. Vedle mlynáře na malém panském mlýně o jednom kole je tu pekař, krejčí, kovář, kolář a tkadlec. Tvrz byla přestavěna na barokní zámeček.

Klíčovou událostí byla pro Choteč přestavba chrámu sv. Mikuláše v letech 1749 – 1750 v barokním slohu. Kostel je jednolodní stavba s hranolovou věží a cenným vnitřním vybavením, mj. s nástropní freskou na téma legendy o sv. Františku z Pauly, sochami sv. Kateřiny a Barbory a Pietou – vše z poloviny 18. století. Na hlavním oltáři je umístěn obraz patrona od Anny Suchardové.

Zajímavou událostí, kterou zaznamenal zaznamenal bělohradský kronikář, byl průtah pruské třicetitisícové armády směrem ku Praze, jejíž jeden proud ze tří, měl táhnout přes Choteč, a to 24. dubna roku 1757. Kronikář píše s uznáním a obdivem, že toto vojsko lidem žádnou škodu neučinilo a nic nevzalo.

Roku 1783 a 1784 došlo k raabizaci (pozemková reforma podle soustavy dvorního rady Františka Antonína Raaba), tj. k rozdělení půdy pavlánského dvora do dědičné držby na věčné časy. Celková výměra byla rozdělena mezi 6 familiantských usedlostí a 21 sedláků a chalupníků. Panská půda rybniční a lesní rozdělena nebyla. Rozdělená půda pavlánského dvora se nazývala emfyteutská a jejich držitelé emfyteuti.

Dne 5. 3. 1751 se v Chotči narodil Jan Křtitel Kuchař. Syn chotečského sedláka a hostinského komponoval již za studií na královéhradeckém jezuitském gymnáziu a pak se stal předním žákem pražského varhaníka Josefa Seegera. Základní posun v Kuchařově kariéře nastal v roce 1772, kdy byl jako jednadvacetiletý jmenován varhaníkem v kostele sv. Jindřich na Nové Městě, kde působil téměř dvacet let a odkud odchází na pozici hlavního varhaníka ve strahovském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Jako kapelník Nosticova (dnešního Stavovského) divadla v Praze stál po několik desítiletí v popředí pražského hudebního života. Dirigoval při korunovačních slavnostech roku 1791 a 1792, proslavil se řadou úspěšných koncertů na poč. 19. st. a přátelskými styky se světovými skladateli Haydnem a Mozartem. S Mozartem jej nespojovala jen kolegiální náklonnost a láska k varhanní hudbě, ale i účast v zednářském hnutí. Mozartovy opery (Figara, Dona Giovanniho a Kouzelnou flétnu) překládal z italštiny do němčiny a upravoval z nich klavírní výtahy. Sám složil několik koncertů pro varhany, sonát pro klavír a kantát k poctě přátel a strahovského opata. Světoznámý varhaník ovládal mistrně hru na harmoniku a mandolinu a psal pro tyto nástroje skladby. To, že Jan K. Kuchař působil ve zcela jiném společenském a kulturním prostředí, než bylo ovzduší jeho rodné poddanské vesnice, je svědectvím, že úroveň jeho rodného místa nebyla nízká, když mu dala předpoklady k dalšímu rozvoji a umožnila jeho vstup do národní kultury. J. K. Kuchař zemřel 18. 2. 1829 ve svém domě na Pohořelci, který se dochoval do dnešní doby. S Kuchařovou smrtí končí slavná škola starých českých kontrapunktistů, do které bývá zařazován i Jakub Jan Ryba.

Po zrušení Řádu pavlánů připadla Choteč společně s Valdovem náboženské matici. Dne 13. 4. 1824 se stal pánem panství Ferdinand kníže z Trauttmansdorffu.

Do třicátých let 19. st. byla zrušena většina rybníků. Rybniční hospodářství, které provozovala většinou vrchnost, bylo již ve druhé pol. 18. st. zanedbané. Rybníky byly zanesené bahnem nebo kamenité, rybniční hráze neudržované, výživa ryb špatná a výnosy malé. V Chotči bylo 14 vrchnostenských rybníků o celkové výměře 23 ha (2 největší měřily 5 a 5,5 ha). Na Chotečském potoku pracovaly mlýny Horní a Dolní Rakovník.

Roku 1848 se v Chotči narodil Antonín Major. Jako schopný žurnalista se významně zapsal do análů české politiky, nejdříve jako redaktor staročesky orientovaného listu Politik, později jako člen redakce německých pražských deníků Prager Zeitung a Abendblatt. Zcela jinou cestou se dal jeho bratr Jaroslav Major (1869 – 1936), malíř, benediktin evropského jména, který vytvářel oltářní obrazy v italském klášteře Monte Cassino a v pražských Emauzích.

Dalším významným rodákem byl Václav Buřil (1883), doktor přírodních věd, průkopník lyžařství na Hořicku a účastník odboje za protektorátu. Zemřel ve vězení v Terezíně v roce 1944.

Sbor dobrovolných hasičů v obci působí od r. 1886, bližší informace poskytne odkaz věnovaný hasičům.

V roce 1904 byla zbořena tvrz a o rok později byla na starých základech postavena fara.

V první polovině 18. století chodily chotečské děti do školy do Mlázovic a do Bělohradu. Od roku 1762 se vyučovalo po staveních u rychtáře Macha nebo šenkýře Vondry, školní budova nestála. Ta byla postavena v roce 1808 (čp.69). Zpočátku jednotřídní škola byla roku 1881 rozšířena na dvoutřídní, neboť počet dětí stoupal. V roce 1889 byla vystavěna nová jednopatrová budova (čp. 96) se třemi třídami. Jedna třída sloužila jako kabinet. Záměr zřídit v obci po I. světové válce měšťanskou školu je neuskutečnil vzhledem k velkým nákladům a nízkému počtu žáků. Škola v obci fungovala až do roku 1974, kdy děti začaly dojíždět do Mlázovic a Lázní Bělohrad. V současné době se v budově bývalé školy nacházejí čtyři bytové jednotky.