Bělá nad Svitavou

Německy psaná kronika byla údajně odvezena odsunutými Němci po 2. světové válce. Od roku 1918 do roku 1950 chybí informace. V roce 1984 byla založena kronika obce Lavičné, jejíž součástí se po integraci v roce 1976 Bělá nad Svitavou stala. Z kroniky obce Banín, dostupných pramenů z archivů a výpovědí pamětníků shromažďuji postupně záznamy o historii obce.

Obec má od roku 2001 svůj znak a prapor na němž je znázorněno plovoucí břevno na vodě.

Dlouho do středověku tvořil prostor kolem Bělé přírodní hranici mezi Čechami a Moravou. Tento hraniční val s hustými, hlubokými lesy tvoří nepřekonatelnou překážku pro kteréhokoliv nájezdníka.

Bělá, zpočátku seskupení několika stavení se rozrůstala s přicházejícími osídlenci. Stala se součástí správního celku jehož jádro tvořil hrad Svojanov. Celá historie Bělé byla od nejstarších dob úzce spojena s historií Svojanovského panství. Celá oblast byla královským majetkem. K většímu osídlení došlo až za krále Přemysla Otakara II. 29. 12. 1293 připadl Banín a Nová Bělá (Lavičné) Zbraslavskému klášteru a Svojanov včetně Bělé zůstal v držení krále Václava II., tedy královským majetkem. Město Polička bylo založeno v roce 1265.

Během historie měnila Bělá nad Svitavou svůj název. V archiváliích je uváděna v r. 1502 jako BĚLÁ, 1557 BIELA, 1580 BIELAU, 1655 NĚMECKÁ BĚLÁ, 1789 DEUTSCHE - BIELA, 1854 BĚLÁ NĚMECKÁ. Současný název dostala až po 2. světové válce.

Obec se rozkládá po obou stranách údolí, jehož středem protéká Bělovský potok pramenící v Lavičném. U fary se do něho vlévá potůček od Vítějevsi. Ještě v období 50. let minulého století byl tok vydatný a plný pstruhů.