Bílčice

Historicky doloženými předchůdci Bílčic byly vsi Šternberk a Jakubčovice - obě jsou zmiňovány spolu s dalšími již v listině z roku 1397 , kterou držitelé šternberského panství Markvart ze Šternberka a Petr z Kravař zapsali opavské a ratibořské kněžně Anně, vdově po Petrovi ze Šternberka, její věno.Bílčice samotné poprvé zmiňovány v listině z roku 1410, kterou majitel panství Petr z Kravař a Plumlova dal Dvorcům jako centru části šternberského panství právo šternberské s tím, že k tomu právu příslušely okolní, v listině zmiňované vsi.Dvorce obdržely rovněž mílové právo na vystavování piva a masa do těchto vsí, mj. tedy i do Bílčic.

Ve výše uvedené listině jsou Bílčice nazývány "villa Bilczicze" . Název vznikl z osobního jména Bílek či Bílec a znamenal tedy Bílkova ves - nazvána zřejmě po lokátorovi. Německý název, poprvé se objevující v roce 1678 jako Piltsch, od 18. století pak Heidenpilstch, vznikl evidentně zkrácením českého názvu. Protože i dříve zmiňovaná ves Jakubčovice, v listině z roku 1397 uváděna jako Jacubczowicz, to je ves lidí Jakubčových, má v těchto nejstarších pramenech český název, svědčí to o osídlení tohoto území českými kolonisty.

O historii vlastních Bílčic je známo velice málo skutečností. Osudy obce, v mnohém podobné osudům okolních vsí, byly do značné míry určovány podřízenosti blízkým Dvorcům a příslušnosti ke šternberskému panství, jehož majitelé byli i vrchními pány obyvatel Bílčic. V průběhu staletí se panských rodů, kterým patřily, vystřídala celá řada: po pánech z Kravař, kteří drželi panství po Šternbercích od roku 1409 do roku 1460, to byli Berkové z Dubé (do 1565), knížata Münsterberská (do 1667, pomoci krále Jiřího z Poděbrad) a vévodové Würtenberští ( do 1692).

Vrchnost bezprostředně zastupoval rychtář, který tak byl nejvýznamější osobou ve vsi. Rychář byl pro obyvatele obce nejnižší soudní instancí, dohlížel na pořádek a bezpečnost, zodpovídal za dodržování robotních povinností, vybíral poplatky a naturální dávky. Rychtářem se zpravidla stával lokátor a s rychtou býval spojen mlýn či krčma, rychtářův statek býval svobodný. Úřad rychtáře byl zpočátku dědičný, později však vrchnost rychtáře jmenovala na časově omezenou dobu. Změnou proto bylo zřízení zákupní rychty v roce 1597, kdy si rychtáři zakupovali rychtu pro své potomky.

Nelehký život obyvatel Bílčic jako šternberských poddaných byl ztrpčován vedle běžných robotních povinností, vrchnostenských dávek a plateb i mimořádnými povinnostmi, neúrodnou a drahotou, živelnými katastrofami i válečnými událostmi. Tragicky se dotkly v 2. polovině 15.století česko - uherské války: v 70. letech uherská vojska krále Matyáše Korvína během tažení proti přívržencům krále Vladislava II. Jagellonského vyplenila Bílčice a zcela zničila Šternek i Jakubčovice, které již nebyly obnoveny.

Následující 16. století bylo obdobím relativního klidu míru. V zájmu obnovy válkou zničeného hospodářského života panství i poddaných povolil v roce 1517 majitel panství Václav Berka z Dubé obyvatelům Bílčic i dalších vsí těžit dřevo v panských lesích. V tomto století se i v Bílčicích setkalo s kladným ohlasem učení Martina Luthera, které od roku 1538 šířil dvorecký farář Jan Teufel. Evangelická fara prokazatelně v Bílčicích existovala již v roce 1569.

Třicetiletá válka přinesla vedle zvýšeného zatížení poddaných mimořádnými dávkami a kontribucemi i drancování procházejícími vojsky a časté epidemie.Obyvatelstvo obce bylo navíc od roku 1630, kdy byl do Dvorců uveden katolický farář, násilně rekatolizováno. Evangelická fara zanikla, katolická byla v Bílčicích zřízena až v roce 1784.

Ze škod, způsobených válkou, se obec ve druhé polovině 17. století v podmínkách utuženého nevolnictví a neúrodně vysokých robotních povinností a dávek zotavovala jen velmi pozvolna.Ke změně v postavení obyvatel obce nedošlo ani po roce 1692, kdy se Bílčice staly součástí nově konstituovaného karloveckému panství, které vlastnili Strattmannové a od roku 1699 Lichtenštejnové. Jedním z prvním kroků nové vrchnosti byla uzurpace práva Dvorců na prodej piva v Bílčicích i dalších obcích.

Ani další století se nezapsalo v životě Bílčic nejlépe - již v roce 1715 podlehla řada obyvatel obce velké morové epidemii. Další zatížení obyvatel přinesly války - válka o dědictví rakouské ( 1740 - 1748 ), sedmiletá válka ( 1756 - 1763 ) i válka o dědictví bavorské ( 1778 - 1779 ), posměšně nazývaná bramborová. Právě tato válka se výrazněji zapsala do dějin Bílčic: ačkoli došlo ke vpádu pruských armád do českých zemí, nedošlo k žádným větším bitvám. Obě strany se však utkaly v celé řadě drobnějších bitev a šarvátek. Jednou z nich byla bitva u Bílčic, ve které dne 15. srpna 1778 rakouská vojska porazila Prusy.

V letech 1775 - 1777 byla v katastru obce stavěna císařská silnice z Olomouce do Opavy. Při její výstavbě bylo jako lomového kamene použito zdivo zříceného hradu Šternek, jehož zbytky jsou od terénu téměř nepatrné.

Po napoleonských válkách a následném období metternichovského absolutismu byla 2. polovina 19. století léty převratných společenských změn a budování občanské společnosti. Po zrušení patrimoniální správy c polovině století byla zřízena obecní správa a obec byla začleněna do politického okresu Šternberk. V roce 1909 pak správně připadla k nově vytvořenému politickému okresu Moravský Beroun.

Již v roce 1852 vznikla v této zemědělské obci textilní továrna - původní přádelna lnu byla v roce 1895 přeměněna na výrobnu stuh a prýmků a následně opět ve tkalcovnu, ve které její majitel Rudolph zaměstnával až 400 lidí.

Vedle této továrny byly v obci mlýny a pily a v okolí obce lomy.

Živá byla i spolková činnost : vedle hasičského (od roku 1884 ) vznikly v Bílčicích i spolky čtenářský (1911), pěvecký (1913) a hudební (1931). Obecná škola byla v Bílčicích zřízena v roce 1853.

Po druhé světové válce v obci nadále pracovaly dva lomy a továrna na výrobu stuh a prýmků. Po jejím zrušení se staly Bílčice čistě zemědělskou obcí. Od zrušení okresu Moravský Beroun v roce 1949 leží v okrese Bruntál.Součástí Bílčic je od roku 1960 dříve samostatná obec Májůvka. Tato čistě zemědělská obec se vyvíjela podobně jako Bílčice: poprvé je zmiňována v roce 1397 pod jménem Meywald, svědčícím o založení německými kolonisty.