Bošice

Osídlení krajiny, ve které byla ve středověku založena vesnice Bošice a další vsi, které nyní tvoří bošickou obec, je velmi starobylé – sahá až do pravěku. Svědectvím toho je archeologická lokalita Věnec, která byla osídlena již v pozdní době halštatské a v době laténské. Hradiště na Věnci zaujímá části katastrálních území Lčovice, Hradčany a Zálezly. Skládá se ze tří částí: z vnitřního hradiště (akropole) na vrcholu vrchu a ze dvou předhradí, která jej obklopují. K jeho vybudování bylo důmyslně využito zvláštního místního terénu – včetně skalních stěn. Vnitřní hradiště je vytvořeno jednak skalním masivem, jednak mohutným kamenným valem; rovněž předhradí je opevněno valy (místy již rozrušenými). Obvod akropole měří 281 m, obvod vnějšího opevnění 1529 m. Celé hradiště má výměru asi 8,2 hektaru, z toho na akropoli připadá asi 0,5 ha. Hradiště Věnec, které patří k největším pravěkým hradištím v Čechách, vzniklo v 5. století př. n. l. a bylo podle názoru většiny badatelů dočasným útočištěm keltského obyvatelstva usedlého v Pošumaví, a to v době válečných tažení a jiných společenských otřesů. Počátkem 1. století př. n. l. bylo hradiště dobrovolně opuštěno a později již osídleno nebylo. Hradiště na Věnci nebylo dosud soustavně zkoumáno, ale byla zde vyhlášena archeologická rezervace.

V raném středověku byla zdejší krajina postupně osídlena obyvatelstvem slovanským, které odtud vytlačilo starší řídké osídlení germánské (lokalizace sídla markomanského krále Marobuda na pravěké hradiště Věnec je dnes badateli odmítána). Usídlování slovanských kmenů postupovalo podél vodních toků a tzv. zemských stezek; je totiž si třeba uvědomit, že i pošumavskou krajinu vyplňovaly v raném středověku husté lesy, ba pralesy, které byly postupně káceny a nově získané plochy byly zemědělsky využívány a osídlovány. Nejznámější zemskou stezkou v regionu Prachaticka byla Zlatá stezka, vedoucí z Bavorska do Čech. Územím pozdější obce Bošice vedla stezka, která vycházela z Kunžvartu (Kužvardy, nyní Strážný) u zemské hranice a pokračovala přes Horní Vltavici, Pravětín, Trhonín, Láz (později přes Svatou Maří) na Pržmo (Věnec), Zlešice a Volyni.

Doba založení vesnic, které tvoří nynější obec Bošice, není známa, ale ve středověkých pramenech se vyskytují o nich zmínky, jež dosvědčují jejich historickou existenci. Obyvatelstvo ve volyňském, vimperském a sušickém příhraničí mělo od raného středověku podobné postavení jako Chodové na Domažlicku: bylo pověřeno strážní funkcí při zemské hranici, bylo podřízeno přímo panovníkovi a od českých králů obdrželo mnohé výsady. Tito obyvatelé byli nazýváni „Královští poddaní na Volyňsku“, zkráceně „Králováci“. První známé královácké privilegium, t.j. latinská listina královny Elišky Přemyslovny z 11. srpna 1314, jmenuje mezi 28 vesnicemi královského újezdu volyňského i vsi Bošice (s lesem Brdem), Budilov, Hradčany a Záhoří.

Příznivá situace králováckých sedláků trvala do sklonku 15. století, kdy se tito dostávají do područí šlechty a stávají se z nich běžní poddaní, v 17. a 18. století pak nevolníci. V roce 1490 zastavil král Vladislav II. část volyňského újezdu, oblast královského Brda, Vilémovi z Pernštejna; roku 1585 zakoupil tyto vesnice Vilém z Rožmberka. Poslední Rožmberkové se vlivem své nákladné politiky dostali do finanční tísně a byli nuceni tyto vsi odprodávat. Z dalších feudálních vrchností se zde pak vystřídali Malovcové z Malovic (příslušnost bošických osad k panství a zámku Skalice v Bohumilicích), Thunové z Hohensteinu a ve druhé polovině 19. století (to již samozřejmě v období kapitalismu – feudalismus u nás skončil zrušením roboty roku 1848) Lumbové z Malonic; dvůr v Hradčanech náležel hrabatům Sickingenům a později statkářům Claudiům a Bayerům ze Čkyně. I v okruhu nynější obce Bošice zasáhla ničivě třicetiletá válka (1618-1648); během ní byla prý vypálena ves Záhoří. V 19. století se v Bošicích počet obyvatel zvyšoval a obec se rozrůstala o další domy. Před 1. světovou válkou např. Bošice samotné měly více obyvatelstva, než má dnes celá obec i s osadami. Podobně na tom byly i ostatní vsi.