Prakšice

Policajt měl za úkol seznamovat občany se zprávami, které vydal pudmistr. Svou pozornost upoutával bubnováním při pochůzce vesnicí a na vhodných místech přečetl hlášení. Dle pokynů pudmistra svolával shromáždění občanů a povolával je do obecní kanceláře k různým jednáním. Ponocný byl prakticky nočním hlídačem, který v noci procházel vesnicí a staral se o bezpečí spících občanů a jejich majetek. Každou hodinu v noci troubil. Kolik bylo hodin, tolikrát zatroubil. Tím zároveň potvrzoval, že v noci vesnicí neustále prochází a hlídá. Zvonař zvonil na obecní zvonici k motlitbě ráno, v poledne a večer. Zvonice stávala vedle silnice a mostu směrem na Uh. Brod. Polní a lesní hlídač procházel pole, louky, vinohrady, kolem rybníků i lesy a hlásil na obci každého, kdo kradl, nebo poškozoval majetek občanů. Tresty za krádeže byly v minulosti velmi přísné. Hrobník měl na starosti hloubení hrobů. Dle potřeby prováděl protiinfekční opaření proti nakažlivým nemocem nařizovaná úřady.Pastýř vepřů pásl svěřená zvířata od jara do podzimu v Manovém žlebě, Průhoně, Trnovském a Jelenském žlebě. Pastýř hovězího dobytka vodil na pastvu skot. Spásány byly úhory a travní porosty v trati Drahy, Horňáky a na dalších pozemcích. Pastýři troubením oznamovali začátek pastvy v 6 hodin ráno, obdobně návrat dobytka večer z pastvy. Staří občané pamatují pastvu skotu v trati Drahy. Když ráno uslyšeli chovatelé skotu troubení pastýře, odvázali skot určený k pastvě, otevřeli dvéře stáje a vrata domu. Zvířata vyšla ze stáje a sama se zařadila do stáda procházejícího vesnicí na pastvu. Večer, když zaznělo troubení pastýře, hospodář nebo některý z členů rodiny otevřel vrata a dvéře stáje. Dobytek se u vlastního domu sám vyčlenil z procházejícího stáda, prošel otevřenými vraty a dvorem do stáje na své místo. Jestli z nějakých důvodů nebyla vrata otevřena, zvířata se zastavila u vrat vlastního domu a trpělivě čekala až někdo otevřel.

Po zrušení roboty bylo hospodaření na půdě téměř dalších dvacet let i nadále extenzivní. Hospodařilo se úhorovým systémem, který spočíval v tom, že pole byla tři roky obdělávána a osévána a další tři roky byla půda ladem. Nebo tak zvané trojhonné hospodaření, při kterém byly dva roky pěstovány okopaniny, další dva roky obilniny, poslední dva roky ležela půd úhorem. Porost plevelů a ostatních rostlin byl spásán dobytkem. Výkaly pasoucích se zvířat byla půda trochu pohnojena. Chlévskou mrvou se nehnojilo. Obilí se žalo ručně kosákem do hrstí, které se ukládaly na povřísla, vázaly do snopů a ukládaly do mandelů. Půda se po staletí kypřila nářadím podobným háku, který byl v 19. století nahrazen pluhem. Pozemky byly v jednotlivých tratích osévány stejnou plodinou, tím bylo umožněno společné spásání úhorů. V Prakšicích byl společný osev v jednotlivých tratích zaznamenán ještě v roce 1882. Uvedený systém hospodaření přetrvával staletí, až do závěru 19. století.

Postavení cukrovarů ve Starém Městě v roce 1868 a v roce 1869 v Uherském Brodě významným způsobem přispělo k rozvoji a zintenzivnění hospodaření rolníků. Cukrovka byla v té době velmi dobře placena. Cena se pohybovala kolem 80 krejcarů za 1 q. Při dobrém hnojení a ošetřování porostů byl výnos kolem 50 q z 1 měřice i vyšší, což představovalo tržbu 67 zlatých. Podmínkou uspokojivých výnosů cukrovky bylo dobré hnojení statkovými hnojivy. K jejich vyšší produkci bylo nutno zvyšovat stavy hospodářských zvířat. Zvlášť významné bylo pěstování cukrovky pro velkostatky. Nejvyšší výnosy cukrovky byly dosahovány na pozemcích získaných vypuštěním a vysušením rybníků. Proto vrchnost brzy po roce 1870 zrušila všechny rybníky v obci i sousedních Pašovicích. Místní velkostatek i v sousední obci měli od Kouniců pronajatý Mayové, kteří vlastnili cukrovar ve St. Městě. Pěstování cukrovky se věnovali v obci velmi intenzivně s využitím všech dostupných poznatků, aby získali surovinu pro svůj vlastní cukrovar. Cukrovka napomáhala produkci chrástu k vyšší výrobě objemných krmiv. Významné bylo i zařazení jetele do osevního postupu. Cukrovka, náročná na ruční práci a vzrůstající stavy skotu chovaného více ve vazných stájích, vyžadovala podstatně vyšší počet pracovních sil placených mzdou nebo deputátem – naturáliemi. Výrazným zvýšením pracovních příležitostí na velkostatku i u sedláků pro místní domkaře došlo ke zlepšení jejich sociální situace.

Další hospodářský vývoj umožnil nový zákon vydaný v roce 1868 o svobodné dělitelnosti pozemků. Do té doby se pozemky a hospodářství rolníků nesměla dělit. K dělení hospodářství docházelo při řešení dědictví mezi sourozenci. Uvedený zákon umožnil úspěšným hospodářům nakupovat další pozemky od těch, kteří je pro finanční nouzi v důsledku špatného hospodaření, alkoholismu i z jiných důvodů byli ochotni prodat. Třídní a sociální poměry se na vesnici mezi jednotlivými skupinami stále více diferencovaly.