Vohančice

V majetku města Brna od roku 1700 byl pak zámek využíván jako obydlí úředníků, nájemců a středisko zemědělského a lesního hospodaření.

Jako nejstarší rody v obci jsou uváděny Koudelkův a Vitulův. Po třicetileté válce zůstalo několik rolnických usedlostí pustých, musely být dosídleny a stabilizace nastala až po napoleonských válkách. Průtahy vojsk vždy snížily životní úroveň obyvatelstva a bývaly spojené s epidemiemi.

Po zrušení patrimonií patřila obec do správy politického okresu v Brně a od 1855 do 1868 v Tišnově, v letech 1868 – 1896 v Brně, 1896 – 1960 v Tišnově ( s výjimkou 1942 – 45, kdy byl zrušen Okresní úřad v Tišnově), od roku 1867 je samostatná.

Vohančice jsou příslušné do tišnovské farnosti. Obyvatelé konávali pobožnosti před trojbokou boží mukou, na jejímž místě byla postavena v roce 1906 kaple sv. Josefa. Škola v obci není.

Velmi důležitou dopravní osou byla do začátku 20. století původní silnice Brno – Velká Bíteš, která Vohančicemi prochází. Silnice Vohančice – Závist napojující se na okresní silnici Tišnov – Deblín a dále byla dokončena v roce 1938. Nejbližší železniční stanice je v Hradčanech, vzdálená 4 km, a v Tišnově, vzdálená 5 km. Poštovní úřad je v Tišnově. Tržní možnosti obyvatel Vohančic se vztahovaly především k Tišnovu a Deblínu. Obchod ve vsi existoval od začátku 20. století a přesunoval se postupně do několika domů. Nejčastější společenské styky měly Vohančice s okolními obcemi a Tišnovem. Základní význam mělo pro Vohančice město Brno. Obec byla do konce 2. světové války převážně zemědělská, řemeslníků bylo jen několik – kovář, stolař, bednář, zedníci, švec, švadlena. Někteří obyvatelé pracovali na velkostatku nebo v lese, muži pracovali i mimo vesnici.

Do života v obci zasáhly i obě světové války. Vohančice byly osvobozeny Rudou armádou 9. května 1945.

Společenský život byl v minulosti pestřejší, než je tomu dnes. Dodržovaly se tradiční zvyky s obchůzkami, které tvořily celý koloběh výroční a rodinný, spojený s náboženskými projevy. V první třetině 20. století byly zbořeny poslední roubené domy pod doškem, postupně byl odložen i tradiční lidový oděv, změnila se strava. Svůj vývoj dokončily starobylé místní tance a písně, změnil se repertoár a hudební doprovod na tanečních zábavách.

Naprosto jiný způsob života nastal v socialistickém zřízení. Po strojním družstvu a epizodě státního statku bylo založeno v roce 1950 Jednotné zemědělské družstvo. Po roce 1960, kdy byl zrušen Okresní úřad v Tišnově, byly Vohančice zařazeny do Okresu Brno – venkov, takže i úřady a instituce bylo nutno navštěvovat v Brně. Vohančice ztratily svou samostatnost integrováním obcí k Tišnovu v roce 1980 a nabyly jí znovu až po změně poměrů v roce 1990, ale už bez Závisti.V čele stojí opět starosta a pět volených zastupitelů.

Z lidových obyčejů stále přetrvává část vánočních a velikonočních zvyků, „pálení čarodějnice“, mikulášské obchůzky. Rodinné slavnosti, jako svatby, křtiny nebo pohřby obsahují čím dál méně tradičních prvků. Od roku 2003 se podařilo obnovit „václavské“ hody, vznikly nové společenské akce pro děti i dospělé.

Výrazný stavební rozvoj Vohančic nastal po vyřešení vlastnických vztahů s městem Brnem po roce 1990, kdy vzniklo množství obecních stavebních míst, která se v krátké době začala plnit novými domy. Poněvadž má nyní obec vodovodní a plynofikační síť, není problém s rozvojem bydlení. Vohančice, které na sklonku socialistické éry opouštěli mladí lidé, začínají znovu nabírat dech v několika generacích.