Veverské Knínice

Poprvé jsou Veverské Knínice písemně jmenovány v listině jejího syna moravského markraběte Přemysla vydané ve Znojmě 31. 10. 1234 (tzv. zakládací listina kláštera), kterou za souhlasu svého bratra, českého krále Václava I., a olomouckého biskupa Roberta, potvrzuje majetky a svobody kláštera Porta coeli.

Na samém konci výčtu majetků listina uvádí trojici vsí, které klášteru (v období 1232–1234) věnovala jeho zakladatelka královna Konstancie: Kapanice, Čejč a Knínice (v orig. Kapenich, Cheiche, Knenich).

Název obce v průběhu věků měnil svou podobu. Ve Vlastivědě moravské (vydání z roku 1904) je několikastránkový popis obce nadepsán názvem – Německé Kněnice. Uvnitř článku je uváděna řada podob názvu z dřívější doby: Německé Knihnice, Kněhnice, Německé Kyničky, Knenich, Khnenic, Kniehnice, Kneknize, Chneniz. Na obecní pečeti používané kolem roku 1900 bylo uvedeno jméno Německé Kinice. Každopádně do roku 1924 se používal název Německé Kynice. Tehdy byl úředně změněn na Německé Knínice a pak roku 1947 na současný název Veverské Knínice.

Hospodářskou správou patřily Knínice klášteru Porta Coeli. Tam byly odváděny poplatky, desátky a jiné povinnosti. Když moravský markrabě Jan vzal pod svou zvláštní ochranu tišňovský klášter se všemi jeho obcemi a majetkem, nařídil purkrabímu na hradě Veveří, aby nad nimi vykonával ochranné právo. Za to měly Německé Kněnice některé povinnosti k zeměpanskému hradu Veveří.

Klášterní majetek v osadě sestával ze:

Seskupení několika budov, jež mělo funkci centrálního hospodářského dvora.

Odloučených budov nad osadou, tzv. ovčírnou.

Podkomorského mlýna s polem a rybníkem.

Klášteru patřil ještě panský hostinec uprostřed obce, palírna s právem řeznickým a domek č. p. 44 za kostelem.

Na průčelí hlavního stavení bývalého dvora je dodnes zazděn klášterní znak z roku 1635. Nad znakem jsou vytesána písmena A.S.P.A.K.T., znamenající Anna Skřimiřská z Pilsenburka, Abatyše Kláštera Tišnovského.

Za císaře Josefa II. byl klášter Porta Coeli roku 1782 v rámci jeho reforem zrušen. Panský dvůr byl rozprodán v roce 1788 mezi 11 osadníků, podobně dopadla ovčírna. Prodány byly i zbývající části majetku. V roce 1790 bylo v obci 72 domů, 463 obyvatel.

Celý majetek dřívějšího kláštera a s ním i Německé Kněnice koupil roku 1799 od náboženského fondu svobodný pán Vilém Mundy. Později přikoupil k tomu panství Veverské. Jeho syn Jan o něco později připojil některé bývalé klášterní dědiny, mezi nimi i Německé Kněnice, v poddanských a politických záležitostech k hradu Veveří. Od té doby měly Knínice stejné držitele jako hrad Veveří.

Kolem roku 1805 prošla obcí francouzská vojska. Vojáci byli nakaženi cholerou. Ti, co zde zemřeli, jsou pochováni na Oulehlách. Asi v roce 1840 byla na tomto místě postavena Boží muka.

Majitelé hradu Veveří (a celého Veverského panství) se v následujících staletích rychle střídali. V roce 1844 se vlastníkem hradu stal Jiří Šimon Sina, po jehož smrti (1856) bylo panství rozděleno mezi příbuzné. Samotné panství Veverské získala jeho vnučka Helena Ypsilanti, která je spojila s panstvím rosickým, dědictvím po svém otci. Poslední šlechtický majitel hradu Arnold De Forest – Bischofsheim jej roku 1925 prodal Československému státu.

Škola ve Veverských Knínicích (jako jednotřídní) je připomínána v roce 1653. S největší pravděpodobností byla umístěna v „panském“ domě č. 44 za kostelem. Protože v druhé polovině devatenáctého století už zdaleka nedostačovala tehdejším potřebám, byla zbořena a na jejím místě postavila obec v roce 1884 novou jednoposchoďovou školní budovu se třemi učebnami, která slouží dodnes (v roce 2009 to bylo 125 let).

Nejvýznamnější a umělecky i stavebně nejcennější budovou v obci je kostel sv. Mikuláše. Podle archeologických průzkumů pochází nejpozději z počátku druhé poloviny 13. století. Jeho nejstarší částí je původní gotický vchod na severní straně chrámové lodi. Podle Vlastivědy moravské bylo o obci už roku 1259 uváděno, že má faru, což s údajem o existenci kostela koresponduje. (Na rok 2009 tak připadá jubilejních 750 let trvání farnosti.) Současná podoba kostela pochází z 18. století, kdy byl přestavěn v renesančním slohu. Kostel a Boží muka na Oulehlách jsou evidovány Památkovým úřadem. S nimi ještě pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1860, která stojí na návsi.