Vítkovice

Pověst mluví o dvou bratrech jménem Vítkové, kteří v době husitské podobně jako řada katolických rodin, uprchli do krkonošských lesů, kde se skrývali. Po skončení husitských válek založili pak první hospodářský dvorec na místě, které se jim zalíbilo a podle nich dostalo jme Vítkovice. Pověst se však pro nedostatek historicky pramenů těžko dokládá.

Ve druhé fázi kolonizace, zvané hornická, byl vystavěn hrad Štěpanice v místě nad dnešní silnicí spojující Jilemnici s Beneckem.

V této oblasti vznikaly železářské a později skelné hutě. Dostatek dřeva a zpočátku i snadný povrchový sběr železné rudy umožnil tuto náročnou výrobu.

Pokud jde o další majitele oblasti včetně Vítkovic, na čas to byli Zárubové z Hustířan a pak známý Albrecht z Valdštejna. Po konfiskaci majetku po zavražděném Albrechtovi získávají na konci třicetileté války toto panství Harrachové, když nezletilého Ferdinanda Bonaventuru Harracha zastupoval kardinál a pražský arcibiskup hrabě Karel Harrach. 1)

Snahou Harrachů bylo obnovit činnost železářských a sklářských hutí, jejichž činnost v době třicetileté války patrně ustala. 2) S obnovou hutí se dá předpokládat i výstavba některých domů a také rozvoj obce.

Podle obecní kroniky byly již v roce 1642 postaveny dřevěné boudy a místo pojmenováno Mísečky. Údajně nejstarším domem bylo č.p. 148 , později chata min. chemického průmyslu.

V dějinách Vítkovic se až do I. světové války nic dramatického neodehrálo a také obecní kronika o tomto období mnoho nevypovídá. Dramatické události nastaly po vzniku Československa (28.10.1918 ). Již 29. října 1918 se němečtí poslanci z Čech (poslanci Říšského sněmu) usnesli vydělit ze severního pohraničí Čech provincii Deutschböhmen a přičlenit ji jako autonomní jednotku k Německému Rakousku (Deutsch-Ostereich). Vítkovice se do tohoto separatistického hnutí aktivně zapojily. Po obsazení Liberce (sídlo provizorní vlády) českým vojskem dne 14. prosince 1918 skončily naděje na odtržení i pro německé obyvatelstvo Vítkovic. Druhé dramatické období se pak týkalo obyvatelstva českého v říjnu 1938 po Mnichovském diktátu. Třetí pak po podepsání Postupimské dohody, kdy začal v roce 1946 odsun Němců z Vítkovic.

Po II. světové válce probíhaly události ve Vítkovicích obdobně jako ve většině vesnic v pohraničí, snad jen s tím rozdílem, že díky své poloze dochází k rozvoji horské rekreace a Vítkovice tak byly ušetřeny osudu jiných vesnic, které po odsunu německého obyvatelstva a příchodu nového, bez historických kořenů, byly zdevastovány. Vítkovicům se však nevyhnula vlna výstavby podnikových chat, které mnohde necitlivě zasáhly do krajiny.

Demografický vývoj obce

Osídlení Vítkovic podle pozdější národnostní skladby obyvatel muselo být převážně německé. Snad to bylo dáno hutní a sklářskou výrobou. České obyvatelstvo tvořilo nepatrnou menšinu, což až do 18. století nehrálo žádnou roli. Otázka moderního pojetí národa je nastolena až po Velké francouzské revoluci a u nás s národním obrozením. Počet obyvatelstva lze sledovat na grafu a v tabulce, které jsou součástí této práce. Ukazuje nárůst v první polovině 19. století a postupný pokles od devadesátých let minulého století. Počet mírně narůstal po I. světové válce a narostl rokem 1945 a 1946 ze známých důvodů.

Z pohledu náboženského vyznání bylo ve Vítkovicích jak obyvatelstvo katolického, tak i evangelického vyznání, což dosvědčuje výuka náboženství ve škole české i německé.