Hořice

Dobré klimatické podmínky zdejší krajiny přilákaly první obyvatele již v období paleolitu a po nich se vystřídala celá řada mladších kultur. První středověká osada s tvrzí je doložena na vrchu Gothard (352 m), na němž pražští premonstráti zakládají v polovině 12. století kostelík zasvěcený sv. Gothardovi. Jeho jméno se později vžilo pro pojmenování celého návrší. Ve 13. století se osídlení přesouvá na strategicky výhodnější místo pod kopcem, což nepochybně souviselo s přeměnou vsi v městečko. Je zde založen druhý z hořických kostelů zasvěcený Panně Marii, rozsáhlé tržiště a rovněž druhá tvrz. V r. 1365 se již Hořice uvádějí jako městečko. Počátkem 15. století zasáhlo do osudů zdejšího kraje husitské hnutí. V dubnu 1423 byla na vrchu Gothard svedena bitva, v níž Žižkova polní vojska porazila oddíly panské jednoty vedené Čeňkem z Vartenberka. V držení městečka a hořického panství se v průběhu staletí vystřídala celá řada drobných feudálů, hospodářský rozkvět však zdejší krajina zaznamenává především za vlády Smiřických od poloviny 16. století do první čtvrtiny 17. století. Za účast Albrechta Jana Smiřického ve stavovském povstání připadá po bělohorské porážce hořické panství jako konfiskát císaři, který je dává spolu s dalšími rozsáhlými statky veliteli svých vojsk Albrechtu z Valdštejna. Po jeho násilné smrti v Chebu r. 1634 dává císař Ferdinand II. v následujícím roce hořické panství za zásluhy svému komořímu a polnímu podmaršálkovi Jakubu Strozziovi. Jeho dědicem se stal syn Petr, který se rovněž vydal na dráhu vojenskou a diplomatickou. Petr umírá r. 1664 bez potomků ve svých 38 letech při válečném tažení proti Turkům a veškeré své jmění odkazuje na založení vojenské invalidní nadace, která měla zabezpečit vojáky zestárlé a zmrzačené při službě císaři. Jejím vrchním správcem se stává pražský arcibiskup. Z výnosu této nadace byla ve 30. letech 18. století postavena vojenská invalidovna v Praze — Karlíně. V polovině 18. století přejímá správu nadace stát. V 80. letech 18. století byla na hořickém panství provedena tzv. raabizace, tedy reforma, při níž byla panská půda rozparcelována a pronajata poddaným.

Podstatné změny v životě městečka přineslo 19. století. Blízkost Hradce Králové, jednoho z hlavních center národního obrození, ovlivnila i kulturní život v Hořicích. Již koncem 18. století jsou ve městě doložena česká ochotnická představení a ve 20. letech 19. století zpřístupňuje veřejnosti svou knihovnu obrozenecký kněz Antonín Tadeáš Hanl. Ačkoliv převážně dřevěné městečko zaznamenalo ve své historii nespočet požárů, ten největší a nejničivější přichází r. 1846, kdy během půlhodiny shořela celá východní polovina náměstí. Pro obnovu domů se místo dřeva začíná ve větší míře uplatňovat kámen, což podnítilo rozvoj jeho těžby v četných místních lomech a nastává proměna Hořic ve skutečné město. To pochopitelně úzce souviselo i s rozvojem hospodářským. Již od 18. století sídlí ve městě řada faktorských firem, vykupujících od domáckých tkalců jejich dílo, které bylo následně vyváženo do Prahy, Vídně a dalších velkých měst. Ve druhé polovině 19. století zde zakládají židovští podnikatelé (Hirsch, Goldschmidt, Mauthner a Feuerstein) několik mechanických tkalcoven a staví si své rezidenční vily. Rozvíjí se i těžba pískovce, který je ze zdejších lomů dodáván na nejvýznamnější stavby v našem státě. V r. 1882 byl v Hořicích zahájen provoz železniční dopravy. Rozvíjí se i kulturní život — v r. 1858 je založen spolek divadelních ochotníků, v r. 1862 mužský zpěvácký spolek Ratibor a o osm let později ženský spolek Vesna, v r. 1881 vzniká hudební spolek Dalibor a celá řada dalších. V r. 1884 je v Hořicích založena známá odborná škola pro zpracování kamene, jíž prošla během její více než stoleté historie celá řada našich významných umělců — Mořic Černil, Quido Kocián, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Otakar Kubín, Marie Wagnerová-Kulhánková a mnoho jiných. Později vznikají i další školy — v r. 1898 obchodní škola, přeměněná v r. 1914 na obchodní akademii, v r. 1908 dívčí průmyslová škola Vesna, rozvíjí se i školství zemědělské a v r. 1945 je založeno reálné gymnázium.

Vraťme se však zpět, do 60. let 19. století, kdy do osudů města neblaze zasáhla válka prusko rakouská. Její rozhodující bitva byla svedena 3. července 1866 u blízké Sadové a zanechala za sebou desetitisíce mrtvých a raněných. Dokladem jsou stovky pomníčků, rozesetých po celém kraji. Hořice v té době byly nejen hlavním sídlem pruského štábu, ale i jedním velkým lazaretem, kam byly přiváženy stovky raněných, z nichž mnozí našli na zdejším gothardském hřbitově i místo posledního odpočinku.

Mezi nejvýznamnější historické památky ve městě patří barokní kostel Narození Panny Marie, postavený v letech 1738 — 48 podle plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera, hřbitovní kostelík sv. Gotharda a barokní zámeček, který získal svou současnou podobu při poslední přestavbě v polovině 18. století. Na jeho nádvoří se nachází zbytky původní gotické tvrze. Dokladem početné židovské komunity je barokní synagoga v Tovární uličce a starý židovský hřbitov v severní části města. Bohatá sochařská tradice, spjatá od 80. let 19. století s existencí sochařskokamenické školy, dala vzniknout ve městě i okolí řadě pozoruhodných monumentů. V areálu děkanského kostela a na Gothardě se nachází několik barokních sakrálních plastik, připisovaných žákům Braunovy školy, kteří přicházeli v průběhu 1. poloviny 18. století z nedalekého Kuksu. Z r. 1824 pochází mariánský sloup na hořickém náměstí, dílo Josefa Rychtery. V r. 1900 byly na úpatí Gothardu založeny Smetanovy sady, do nichž byl v r. 1903 umístěn první pomník Bedřicha Smetany. K němu v r. 1910 přibyl první pomník Antonína Dvořáka a posléze i pomníky dalších významných osobností — Petra Maixnera, Mikoláše Alše a v r. 1919 i první pomník slovenského hrdiny Juro Jánošíka. Symbolem Hořic se stala půvabná plastika Krakonoše od Ladislava Šalouna. Další památky se nacházejí na vrchu Gothard. Na místě původní tvrze byl v r. 1873 odhalen první pomník Jana Žižky z Trocnova. Mezi zdejší nejpozoruhodnější artefakty patří novorenesanční hřbitovní portál, který vznikal v letech 1892 — 1905 podle návrhu profesorů sochařskokamenické školy Antonína Cechnera a Bohuslava Moravce. Sochařská výzdoba je od Mořice Černila a Quida Kociána, reprodukční práce provedli žáci školy. Prvním pomníkem svého druhu je i unikátní Riegrův obelisk, odhalený r. 1907. Pískovcový monolit, vysoký 12,4 metru, je dokladem mistrovství zdejších kameníků. Další umělecká díla našich předních umělců z první poloviny 20. století je možno shlédnout v Galerii plastik, založené r. 1908, jejíž budova se nachází na západním úbočí Gothardu v sousedství Smetanových sadů. V ulicích města upoutá především Šalounův Mistr Jan Hus před budovou obchodní akademie či Kociánův Mrtvý Ábel a Štursovo Probuzení před sochařskou školou. Pozoruhodnou stavbou s bohatou sochařskou výzdobou je Masarykova věž samostatnosti na vrcholu Hořického chlumu (407 m), sloužící jako památník obětem světových válek i jako turistická rozhledna. O tom, že sochařská a kamenická tradice není jen minulostí, ale i živou současností svědčí každoroční sochařská symposia, probíhající od r. 1966 s přerušením v 70. a 80. letech dodnes. Místem pracovních setkávání umělců z celého světa je magické prostředí lomu U sv. Josefa a jejich výsledkem unikátní sbírka světového sochařství v přírodě, umístěná na svazích Gothardu a při cestě k lomu U sv. Josefa.

Město je rodištěm řady významných osobností — univerzitního profesora Josefa Ladislava Jandery, vynikajícího českého chirurga Jana Levita, malíře a grafika Karla Vika a Rudolfa Švajdlera, umělecké rodiny Maixnerů, spisovatelky Věnceslavy Lužické a bratrů Durdíků, kteří vynikli v různých vědeckých oborech.

Nejznámější specialitou jsou hořické trubičky, které se ve městě vyrábějí již takřka dvě staletí. Jejich recepturu podle legendy přinesli do města napoleonští vojáci, vracející se z nešťastného ruského tažení v r. 1812. Přátelům motocyklového sportu nejsou neznámy zdejší závody na jednom z posledních přírodních okruhů — 300 zatáček Gustava Havla, který se jezdí od 30. let minulého století, a Česká Tourist Trophy. Město Hořice však nežije pouze svou minulostí. Je městem moderním, nabízejícím bohaté kulturní i sportovní vyžití, pohodlné bydlení, kvalitní školství, dobré dopravní spojení a v neposlední řadě i malebné okolí s čistou přírodou.

© Oldřiška Tomíčková