Lukavice

První zpráva o lukavické tvrzi je z roku 1494, kdy jí Vladislav II. Jagelonský, který ji získal od Kateřiny z Adršpachu, daroval spolu s dvorem, obcí Velká Lukavice a dalšími šesti vesnicemi Čeňkovi Kunovi z Kunštátu. Roku 1509, když už tvrz patřila Janu Janovskému ze Soutic, který ji připojil ke svému žumbereckému panství, přepadl tvrz a celé panství zemský škůdce Jiří Býchorský. Lukavickou tvrz vypálil a při požáru zahynulo 9 lidí. Tvrz však byla nejspíš brzy obnovena, protože při prodeji žumbereckého panství roku 1510 Mikuláši Trčkovi z Lípy není zmínka o jejím poškození. V držení Trčků ztrácí tvrz na významu, jelikož přestala sloužit jako centrum samostatného statku a rychle pustla. V roce 1529 připadla Janovským ze Soutic a byla připojena ke statku Orel společně s Kunčím, Radochlínem, Vížkami a Loučkami. V té době je tvrz uváděna již jako pustá a naposledy je zmiňována roku 1616.

Po Alšově smrti 1552 převzal orelské zboží jeho mladší syn Jan Janovský, který dosáhl úřadu krajského hejtmana. Zemřel v roce 1574 na tuberkulózu, pozůstalé Janovy sestry prodaly orelské zboží svému švagru Janu Kekulovi ze Stradonic, ten rozšířil statky o zboží strádovské a nasavrcké (1585), takže Lukavice i Lukavička byly součástí poměrně velkého panství. To se ovšem rozdrobilo po Kekulově smrti roku 1589. Nejstarší Kekulova dcera Anna, manželka Jindřicha Kunaty Dobřenského, musela jako věno vydat své mladší sestře Barboře Lukavici, Kunčí a část Orle. Tím se takřka na sto let pomyslně rozdělily cesty Lukavice Velké a Malé.

Do osudů orelského panství s Lukavičkou významě zasáhla třicetiletá válka. Zboží převzal Karel Kunata Dobřenský (1625). Karel Kunata padl roku 1647 poblíže Valů, když chtěl potrestat loupeživé císařské vojáky, takže majetek převzala do správy jeho manželka Žofie z Třibřich a také Jaroslav st. Kunata Dobřenský. Historie rodu Dobřenských a statku Orel se tím pomalu uzavírá. Majetku se ujal roku 1657 Kunata Lev a po 11 letech jeho bratr Václav Kryštof Dobřenský, jenž v době selských nepokojů v letech 1680 - 1683 zastával úřad krajského hejtmana. S ním vymřel roku 1683 rod po meči. Statek Orel i s Lukavičkou připadl Václavovým sestrám Markétě, Františce a Elišce Lukrécii, které 12. května 1683 toto dědictví (orelskou tvrz, vsi Orel, Lukavičku, Vížky, Loučky a Radochlín, dále kostel sv. Jiří a zpustlý kostelíček Navštívení P. Marie v Orli, dvůr, pivovar, chmelnice, zahrady a ovčín) prodaly za 32 000 zlatých rýnských Rudolfovi Václavovi hraběti ze Schönfeldu na Schönwaldu a Seči.

Menší část vsi Orel s Kunčím a Lukavicí byla po roce 1589 v držení Barbory, dcery Jana Kekuleho. Později se domohl tohoto zboží Albrecht Kekule ze Stradonic. Ten odkázal celé panství svému strýci Vilému Divišovi Kekulemu avšak pro jeho nepřátelský postoj vůči císaři Ferdinandu II byl majetek v pobělohorské době zkonfiskován a odprodán. Majitelem se stal roku 1623 František de Couriers rytmistr v císařském Ferdinandově vojsku.

Když zemřel František de Couriers a zemřel i jeho jediný jeho syn František, zdědila všechen majetek vdova Rosina, jež se znovu provdala za Rudolfa Václava hraběte ze Schönfeldu. Po Rudolfovi dědí Lukavici a Lukavičku kromě jiného, Josef František ze Schönfeldu jenž velkorysými nákupy okolních statků založil rozsáhlé nasavrcké panství.

Po smrti Josefa Františeka ze Schönfeldu v roce 1737, se jeho dcera Kateřina, dědička značného majetku, vdala za Jana Adama z Auerspergu, držitele panství žlebského. Celistvost takto vzniklého ohromného panství trvala až na změny při pozemkové reformě po I. světové válce prakticky až do roku 1945.