Lučice

Po X. století dochází k největšímu záboru dosud neobydlených území, vznikají první stezky a to většinou proti proudu říček či potoku. Linie nových cest splétají život, je tam vše co k němu těsně patří: přírodní dění, dění lidské společnosti i koloběh jednotlivých lidských bytí.

Ve XII. století pražská knížata, začala přidělovat církevním organizacím původní prales, který tvořil přirozenou ochranu před nepřítelem. Mohutným hvozdem vedlo mnoho cest, ale velice úzkých a lokálních.

Čtyři hlavní stezky /staročesky = kráčeti, brát se/ u nás určovaly dávný život. Byly to Haberská, Libická, Česká a Orlicko-romžská-Haberská /od celní osady Habr/ spojovala Čechy s Moravou- Kráčela od Laa přes Znojmo, Jihlavu na Čáslav...

Vyvíjela se postupně a první zmínku o ní máme od kronikáře Kosmase. Původní verze říká, že tato pěšina vedla z Habrů přes Kněz, Tis, Lučici a Olešnici k řece Sázavě, kde přebrodila a pak pokračovala ve stopách pravěké cesty. Svědčí o tom zachovalé pomístné názvy jako "hradiště" v Lučici či Vadíně.

Hlavním materiálem pro stezku byly habrové a dubové hatě, protože v pralese se nejvíce dařilo listnatým stromům, jehličnanů bylo pomálu. V houštinách číhali vlci, medvědi, tuři a jiná divoká zvěř.

Ovšem ověřená zmínka o haberské cestě - via ad Gaber - se objevuje až roku 1233 v listině, kterou král Václav II. potvrdil hranice sporného lesa Borku, majetku kláštera Zelívského. Další pomístný název "formanka" se opět zachoval v Lučici. Ovšem v XVII.století ve válce třicetileté cesta již neodbočovala do Lučice, ale šla přes Radostín do Něm. Brodu.

Stezka haberská byla původně široká pouze něco přes půl metru a byla pro jednoho cestovatele a soumara.

A právě kolem ní začal půlsovat život- V její blízkosti působili pozdější zemani a jejích pole původní obyvatelé užívali za úroky a jiné služby. Od XIII. století se objevuje hustá řada zemanských /rytířských/ dvorů a tvrzí s malými vesničkami a jejich čeledí. Jednalo se hlavně o zajištění chodu stezky.

Upomínkou na nejstarší osídlení v Lučici je další pomístní název "Na hradištích" /nad Bártovým rybníkem/- Všeobecná zmínka o hradišti v Cechách je z roku 952 a nejčastěji se takto nazývají ohrady, které se hlavně spatřují v lesích, o jejichž přesném založení není zpravidla známo.

Při hledání míst pro nový život, se naši předci usazovali hlavně při vodních tocích. Většina vsí se skládala z několika usedlostí, v průměru tak deseti. Těm výstavnějším dominoval dvorec s kostelem, tvořící jakési ekonomické centrum svého okolí /dnes podnikatelská zóna - poznámka redakce/.

Velice těžko musel středověký člověk dobývat na neústupném pralesu kousek plochy, doslova a do písmena z potu a krve rostly nové osady. Nejrozšířenější otevřenou jednotkou, kde žilo obyvatelstvo byla vesnice /villa/-

Od XII. století se v pramenech objevuje i "vicinatus" a jeho obyvatelé "vicini", což zpravidla překládáme jako osada a sousedé. Takový vicinatus býval složen z několika vesnic čí menších sídelních celků.

Ale vzestup pozemkového feudálního vlastnictví ve XIII. století způsobil, že instituce vicinatu se přežívala a pomalu mizela. Základní prvek venkovské samosprávy začala tvořit emfyteutická vesnice a její orgány v čele s rychtářem.

První stavení bývaly zpravidla obytné zemnice s hojným použitím dřeva, proutí a hlíny. Hospodářské budovy jako chlévy, špýchary, ještě dávno nebyly. Teprve až hluboko ve XIII. století se rodil více prostorový dům a stoupal význam kamene.

Z osad pomalu vznikají vesnice a větší počet obcí vytváří základní správní jednotku – rychtu.

Na přelomu XIII. a XIV. století dědina vypadala již mnohem jinak, většina obyvatel už jako skuteční poddaní náleželi světské nebo církevní moci.

Masa venkovské populace vstupovala do poddanské závislosti a krok za krokem se představy šlechty i církve pomalu ale jistě naplňovaly. Pro bídu prostého člověka moc srdce nebylo u žádných. Ovšem do područí vrchnosti vstupovali “dobrovolně” i dříve svobodní rolníci.

Až do konce XV. století byl sedlák svobodný, nebyl k hroudě vázán a mohl se stěhovat.

Největší útlak dopadl na venkovský lid po bitvě na Bílé hoře /1618/, protože veškerá půda se soustředila do rukou několika málo feudálů. Na každém panství měl neomezenou moc vrchní /Oberatsmann/, ale i další učedníci chuďase dřeli. Až v roce 1867 byl zrušeny tělesné tresty, které činily až 25 ran holí, u žen a mladistvých zmírněny metlou nebo prutem.

Základní událostí vesnického člověka bylo narození = křest, manželství = svatba v kostele a smrt s posledním pomazáním a církevním pohřbem.

Rychtář (v Lučici býval v čp.. 1) řídil výběr poplatků a daní, evidoval robotu /patent robotní rozděloval poddané do 11 tříd/, byl i menším soudcem. Za věrnou službu byl často osvobozen od daní. Tato funkce byla zrušena po revolučním roce 1848, kdy došlo k zavedení skutečné vesnické samosprávy.

Obec Lučice se nachází na poloviční cestě Havlíčkův Brod – Světlá nad Sázavou. Kdy byla obec založena není přesně známo, jelikož se archivní doklady nedochovaly z důvodů vyhoření hradu Lipnice, kde byly uloženy. Podle pověsti obec vznikla ve 13. století, kde jako první byl postaven kostel, který je zasvěcen svaté Markétě. Nechala ho postavit hraběnka, která byla pozvána na lov císařovnou z vedlejší osady statku Komárov, která na místě co stojí kostel spadla z koně a zabila se.

V obci je kostel, Základní škola, která byla postavena v roce 1922 – 1928. Dále je zde Mateřská škola, zdravotnické zařízení – obvodní středisko, zubní ordinace, dětská ordinace, pošta, hasičský sbor od roku 1899, TJ Sokol Lučice, TJ Kalokagáthia.

Obec má katastr 1432 ha, má 234 popisných čísel a 596 obyvatel.

V obci je několik soukromých podnikatelů, Zemědělská a.s. Lučice, dvě restaurace.

Každoročně v červenci na svatou Markétu se zde koná tradiční velká pouť.