Spořice

Tak jako původ názvu obce, není přesně znám ani její zakladatel. Nejpravděpodobnějšími zakladateli jsou Načerad nebo jeho syn Bedřich, kteří sídlili v nedalekém Chomutově. Ves Spořice byla založena již v ranném středověku - ve 12. až 13. století. V tomto období spadala pod panství chomutovské komendy Řádu německých rytířů, které ji pravděpodobně získalo od Bedřicha z Chomutova roku 1252 jako součást původního daru řádu. Roku 1418 se Spořice spolu s Chomutovem staly jednou ze zástav Václava IV. pro velitele královských vojsk Mikuláše Chudého z Lobkovic, na úhradu peněz, které ve službách krále utratil. Následně přešly pod správu panského rodu Weitmílů, kteří roku 1488 dojednali prodej chomutovského panství.

Od roku 1468 do r. 1560 jsou držiteli panství páni z Weitmíle - Beneš a jeho syn Jan. Během jejich vlády byl přestaven kostel sv. Bartoloměje. Roku 1560 koupil chomutovské panství arcivévoda Ferdinand Habsburský, a jeho majitelem byl až do roku 1571. Roku 1570 bratři Jan, Ladislav, Kryštof a Šebestián z Weitmíle na Chomutově potvrdili na věčné časy právo dědičné obyvatelům Chomutova, Spořic, Horní Vsi, Michanic a Černovic.

Dalšími majiteli Spořic byli arcivévoda Ferdinand Tyrolský, Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic a jeho syn Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic. V tomto období Spořice "zasáhly" tzv. čarodějnické procesy, během nichž bylo za čarodějnictví upáleno několik osob. Roku 1588 získal panství výměnou za Mladou Boleslav Jiří Popel z Lobkovic. Ten v Chomutově založil jezuitské koleje a v roce 1591 daroval Spořice řádu jezuitů. Roku 1594 nechal císař zabavit Popelův majetek a až do roku 1606 jej nechal pod správou královské komory. Toho roku byla obec spolu s Údlicemi, Nezabylicemi, Jirkovem, Horou Sv. Kateřiny a Červeným Hrádkem s Blatnem prodána purkrabímu královéhradeckého kraje Adamovi Hrzánovi z Harasova. Během následné třicetileté války obec utrpěla značné škody. Roku 1660 obec získal hrabě Jan Hrzán z Harasova. Od tohoto data byly Spořice součástí červenohrádeckého panství až do r. 1848. Roku 1683 na obec udeřila "černá smrt", která měla za následek smrt většiny jejích obyvatel. O sedm let později zde byl postaven sloup, jako upomínka na oběti tragédie. V roce 1695 byla v obci postavena nová škola.

Roku 1707 se stal novým majitelem panství kníže Jáchym z Lichtenštejna, který jej koupil od Zikmunda Hrzáně z Harasova. Spořice v této době čítaly okolo 65 obydlených domů, potýkaly se však se špatně fungujícím hospodářstvím. Po smrti Jáchyma bylo panství roku 1724 odkázáno manželovi jeho mladší dcery Dominiky, Jindřichovi z Auersperka.Spořice poté spravovaly ještě dalších dvě generace rodu Auersperků (Jiří a Jan Adam), aby byly nakonec r. 1771 prodány Janu Alexandrovi Rothenhanovi za 1 000 000 zl.

Během "napoleonských válek" ves utrpěla mnoho škod. Nejprve roku 1809 při invazi vestfálských vojsk, podruhé pak r. 1813, kdy bylo celé okolí pustošeno procházejícími oddíly rakouských, ruských a pruských oddílů.

V roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. Od tohoto roku tedy začalo fungovat vlastní zastupitelstvo Spořic a vrchnost Červenohrádeckého panství již nemohla zastupovat zájmy obce, jak tomu bylo doposud.

Roku 1862 vypukla ve Spořicích epidemie cholery. Poté, co se s tímto problémem vypořádaly, začalo pro Spořice období změn. Krátce před rokem 1870 byla jižně a západně od obce objevena ložiska hnědého uhlí, přímo pod obcí pak bylo objeveno kaolinové ložisko. Na základě těchto objevů se rozběhla těžba. V roce 1870 bylo v souvislosti s těžbou na katastru Spořic vybudováno hlavní železniční nádraží Chomutov s rozsáhlými železničními dílnami. Katastr obce tak protínaly čtyři železniční trati. Stále více obyvatel obce získávalo práci na železnici a v chomutovských továrnách. Koncem 19. století žilo ve Spořicích pouze 3% Čechů, díky přílivu pracovníků železnice se však jejich počet začal zvyšovat ( r. 1921 jich bylo již 9%).Během hospodářské krize pak byly některé doly opět zavírány (např. doly "Anna" a "Ludvík"). Od roku 1877 byla zavedena trojtřídní škola, r. 1900 byla postavena nová školní budova, která obci slouží dodnes. Konec 19. století byl ve Spořicích také obdobím spolků. Během několika let zde vznikly Spolek dobrovolných hasičů (1889), "Zemědělský spolek" (1893), "Spolek spořitelní a zápůjční pokladny" (1898) a "Svaz Němců v Čechách" (1899).

Po vzniku samostatného Československa byly Spořice jednou z prvních obcí v okrese Chomutov, která měla českou školu. Ta vznikla r. 1919, nejprve jako jednotřídní, ale již o rok později byla rozšířena na dvoutřídku. Nakonec byla roku 1938 násilně přerušena.

Roku 1938 se obec stala součástí Sudet, připojených k Německé říši. Většina Čechů ves raději opustila, někteří však zůstali po celou dobu války. Roku 1941 byl v obci zřízen zajatecký tábor pro francouzské, anglické a řecké zajatce. Od roku 1943 až do r. 1945 byla obec správně spojena s Chomutovem.V závěru druhé světové války ( 17. a 19. dubna 1945) byly Spořice cílem bombardování amerických a britských letadel. To bylo zaměřeno na Poldinu Huť (dnešní železárny Chomutov). Bylo při něm zničeno 32 domů a dalších 22 bylo velmi těžce poškozeno. Zahynulo 107 lidí. 5. května 1945 byli do Spořic dopraveni vězni německých koncentračních táborů, jejichž cílem měl být Terezín. Byli umístněni v několika zdejších stodolách, kde někteří zemřeli hladem a vyčerpáním, někteří byli zastřeleni. Ráno 9. května 1945 do Spořic dorazila Rudá armáda. Krátce na to bylo vyhlášeno převzetí obce do československé správy. Následovalo "znovuosídlení" obce českými občany.

V období 1956 - 1960 byly ke Spořicím připojeny Černovice, které se však v letech 1965 - 1970 opět osamostatnily. Roku 1974 bylo JZD Spořice (zal. v 50. letech) sloučeno s JZD Droužkovice, Chomutov, Krbice a Údlice. Krbice byly pro postupující důlní činnost roku 1983 zrušeny a jejich katastr byl správně převeden pod Spořice. V roce 1995 byl schválen Místní program obnovy vesnice.

Spořice se během staletí vyvinuly z téměř ryze zemědělské obce na sídliště zaměstnanců průmyslových závodů a železnice, s řadou soukromých firem oboru služeb, obchodu a stavební výroby.