Hořenice

V roce 1547 byly Hořenice Jaroměři odňaty pro neposlušnost za války proti Turkům, ale král je městu vrátil v roce 1549 jako obec šosovní a zde zůstaly až do konce feudálního období.

Sousedé šosovní se řídili knihami městskými jako sousedé předměstští. Volili si svobodně rychtáře a konšely, spravovali svobodně jmění svých obcí, přispívali městu placením stálého šosu a jiných poplatků. Hořeničtí odváděli městu 15 kop zlatých a 24 krejcarů, 24 sáhů dřeva na faru. Dále odevzdávali 10 korců pozemků, které získali mýtěním okolních lesů. Roku 1695 začala městská rada na nich požadovat, aby zdarma pracovali ve prospěch města. Nastalý spor vyřešila až v r. 1701 zvláštní komise ve prospěch šosovních vesnic. V druhé polovině 16. století dala Jaroměřská městská rada na místě středověké tvrze Matese z Hořan postavit jednopatrovou masivní tvrz, která měla být sídlem městského purkrabího. Sloužila však jako obytné stavení u selské usedlosti č.p. 1 až do 50. let 20. století. V roce 1645 bylo v Hořenicích 10 usedlostí. Vesnice se rozrůstala a v roce 1785 podle správy děkana jaroměřského zaslané vikariátnímu úřadu bylo v Hořenicích 211 obyvatel a ve mlýně u Hořenic 9 obyvatel. Hořenický mlýn je připomínán již koncem 16. století. Po bouřlivém roce 1848, kdy bylo zrušeno poddanství a robota, se staly Hořenice samostatnou katastrální obcí.

V roce 1877 se v Hořenicích narodil spisovatel Josef Kejdana. Po studiích zůstal v Praze jako úředník ve Škodových závodech. Psal povídky a romány z prostředí zdejšího kraje. Romány“ Na proklatém gruntě“ a „Bezdětná“ jsou z prostředí Hořenic. Zdramatizoval román „Šílenci“. Zemřel v roce 1928.

V první polovině dvacátého století byl v Hořenicích bohatý kulturní život. Byla tu velmi silná Sokolská jednota, která pořádala divadelní představení, plesy, besídky a výlety. Sokolové byli i účastníky Všesokolských sletů.

Za železničním přejezdem byla v provozu cihelna pana Jarkovského. I tady bylo dost pracovních příležitostí.

V roce 1960 byly Hořenice připojeny k Heřmanicím a v roce 1990 se Hořenice opět osamostatnily. Osamostatnění obci velice prospělo. Byl zaveden pravidelný svoz odpadu, položeny telefonní kabely, provedena plynofikace obce. Obecní cesty vyasfaltovány a vydlážděny chodníky, obnovena veřejná zeleň.

Obdélná čtyřprostorová renesanční obytná budova tvrze stojí v jižní části dvora, od jihu k ní je připojen mladší dvouprostorový přístavek s vnější zdí zesílenou drobným opěrným pilířem. Hlavní trakt od západu tvoří barokně zaklenutá světnice, vstupní síň s renesanční hřebínkovou klenbou, vysoký prostor s fabionovým stropem a nakonec dvoupodlažní sýpka s trámovým stropem. Budova je zčásti podsklepená, dvě valeně klenuté sklepní místnosti jsou pod světnicí spojeny dlouhou zalamovanou chodbou.

Hospodářské budovy na východní a západní straně dvora pocházejí zřejmě z druhé poloviny 18. století, rozměrná stodola na severní straně je až z 2. poloviny 19. století.