Poděbrady

Historie Poděbrad sahá do pravěku, daleko před počátky českého státu. Tehdejší lesnatou krajinou protkanou hustou sítí říčních ramen procházela dálková obchodní cesta, směřující z Prahy do východních Čech a dále do Slezska a Polska.

Tato významná komunikace přetínala řeku Labe západně od dnešního města v místech, kde se říká Na vinici.

Nedaleko brodu vznikla prastará osada a malá strážní tvrz. Je pravděpodobné, že poloha místa se odráží i v dnešním názvu města "pode brody" – Poděbrady.

Na vývoj osady měla bezpochyby vliv i existence slavníkovského hradiště v nedaleké Libici nad Cidlinou. Tato slovanská metropole východních Čech zanikla r. 995 zásahem pražských Přemyslovců. To bylo příčinou rozdělení do té doby jednotného slavníkovského knížectví na menší správní celky. Jedním z nich se staly i Poděbrady. V písemných materiálech se název Poděbrady objevuje zhruba od poloviny 12. stol., a to ve spojitosti se šlechtickým rodem Sezemiců a později Hroznatovců.

Ve druhé polovině 13. stol. získal Poděbrady jako odúmrť král Přemysl Otakar II., který v letech 1262–1268 zbudoval v místě staršího opevněného sídla na strategickém místě nad Labem kamenný vodní hrad. V jeho podhradí se tvořila nová sídelní aglomerace, kde žila hradní čeleď, první obchodníci a řemeslníci. Poděbrady se měnily v poddanské městečko, které však bylo často předmětem zájmu českých panovníků. Způsobovala to mimo jiné i přitažlivost lovu ve zdejších lužních lesích, násobená malou vzdáleností od Prahy.

K panovníkům, kteří navštěvovali Poděbrady, patřil Přemysl Otakar II. Traduje se o něm, že se narodil v nedalekém Městci Králové při cestě své matky královny Kunhuty z Hradce Králové do Prahy. Poděbrady hostily i krále Václava II. a Jana Lucemburského.

Největšího rozkvětu doznalo poděbradské panství za pánů z Kunštátu, kteří je získali od Karla IV. v tzv. "ušlechtilé léno". Šest generací tohoto rodu zvelebovalo (od r. 1345 do r. 1495) svůj majetek. Nejvýznamnější postavou tohoto rodu se stal Jiří z Poděbrad, který byl r. 1458 zvolen českým králem. Tento vynikající diplomat (označovaný někdy jako husitský král) se jako první evropský politik pokusil založit mírovou unii evropských panovníků. Z jeho poručení byly Poděbrady povýšeny v r. 1472 na město a obdařeny důležitými právy, výsadami a městským znakem.

Za vlády Ferdinanda I. se město dočkalo dalšího rozkvětu. Císař při návštěvě města v r. 1539 ocenil lovecké možnosti v jeho okolí, tehdy zastavené panství vyplatil a rozhodl se je začlenit mezi tzv. královská komorní panství.

Během třicetileté války v první pol. 17. stol. trpělo město (stejně jako celý kraj) vpády švédských a saských vojsk, doprovázenými požáry. Největší požár však postihl Poděbrady r. 1681, kdy radnice a valná část do té doby dřevěných domů lehla popelem. Po této události bylo nařízeno, pod pokutou ztráty práva várečného (právo vařiti pivo), stavět na náměstí domy zděné. Město v krátké době změnilo svůj charakter. Byly zbořeny městské hradby a příkopy zaváženy popelem ze spálenišť.

V polovině 18. stol. projevila o císařský zámek zájem Marie Terezie. Na její pokyn byl přestavěn do současné podoby (1752–57) a uzpůsoben pro pohodlí císařovny i jejího manžela Františka Lotrinského a pro jejich doprovod. Císařský pár Poděbrady skutečně několikrát navštívil.

Za vlády Josefa II. byly na zámku, místo původně zamýšlených kasáren, ubytováni pouze pensionovaní důstojníci císařské armády.

Po dalších požárech v r. 1800 a 1832 zanikly zbytky bran a v místech hradeb se budovaly nové ulice. Renesanční náměstí lemované do té doby patrovými měšťanskými domy s podloubími ztratilo tehdy svůj půvab.

Poděbradské panství v r. 1840 zakoupil vídeňský bankéř Jiří Sina. Pravnučka bankéře kněžna Chariclea roz. Ypsillanti se zde se svým manželem Filipem Arnoštem Hohenlohe z Schillingfürstu usadila natrvalo. Společenský život se na zámek navrátil a jeho rozvoj prospíval i městu. Přátelství knížete s podnikateli bratry Gerhartovými bylo prý příčinou vzniku sklářského průmyslu v kraji bez surovin a sklářské tradice.

Historickým mezníkem v životě města byl r. 1905. Tehdy navštívil knížete německý statkář von Bülow. Tento známý proutkař označil na vnitřním nádvoří místo silného pramene, jenž zde byl pak skutečně v hloubce 96,7 m navrtán. Objev minerální uhličité vody způsobil, že již v r. 1908 zde byla zahájena první lázeňská sezóna. Město se po ukončení první světové války rychle měnilo v město lázeňské, s lázněmi od r. 1926 specializovanými na léčení srdečních a cévních onemocnění. Rychle získalo věhlas nejen u nás, ale i daleko v zahraničí.