Vacovice

Lze nalézt i střípky informací o tom, že Vacovice patřily „ke zboží“ Huskému. Podle hradu Hus na Blanici u Prachatic.

Jak už to bývávalo, tak i mezi Sasky Vojíři se sem tam i nějaký ten lapka objevil, možná i bezhlavý rytíř , ale nezanechali po sobě nic, co by tento rod jednoznačně identifikovalo s obcí Vacovice. Ani tu tvrz, která je skoro všude, nepostavili nebo možná postavili, ale do dnešních dob se nedochovala.

Na jednu historicky doloženou postavu jsme obzvláště pyšní. Jedná se o Zuzanu Vojířovou z Vacovic, která by zcela určitě skončila v propadlišti dějin, kdyby nebylo Petra Voka, či lépe jeho manželky Kateřiny z Ludanic. O její nesmrtelnost se značnou měrou zasloužila i ústní lidová slovesnost vycházející z touhy lidí po romantických příbězích. Proto i Zuzana Vojířová byla pasována do role milenky posledního Rožmberka. Historická fakta jsou sice trochu jiná, ale proč si kazit krásný příběh, který se stal předlohou pro literární a dramatické zpracování a dočkal se i zhudebnění formou opery. Vždyť se jedná o příběh, který je trochu i příběhem naším – vacovickým.

Život v obci nebyl nikdy jednoduchý, ať to bylo před staletími, či zcela nedávno. Vacovická krajina je nádherná, ale trochu skoupá. Nic nedává zdarma. Lidé si svůj chléb vezdejší vždy museli perně zasloužit. Lopotná práce na polích, která úrodností příliš neoplývala byla donedávna jejich každodenní činnost.

Naši předkové říkávali, že Vacovice, Krušlov a Ptačí Lhůtu „ani čert nechtěl“ – tak těžko se tu žilo a taková tu byla bída. Lidé si zvyknou na všechno a se vším si poradí. Snad proto začali pěstovat len, tkát plátno a prodávat ho, či směným obchodem přeměňovat na další základní potřeby pro život. Pěstování lnu a tkaní plátna v našem kraji má staletou tradici a ještě v roce 1928 byl v obci poslední tkalcovský stav.

I přes každodenní dřinu se udržovala i lidová forma zábavy vycházející z každodenního života vesnice. Známé jsou tzv. konopické, masopustní průvody a nábožensko-lidový obsah vánoc, velikonoc a dalších svátků.

Vacovice se samostatnou obcí poprvé staly po roce 1850, kdy měly dokonce dvě osady – Chvalšovice a Dřešín. Samostatnost obce přetrvala až do roku 1964, kdy Vacovice byly sloučeny s Nahořany. Samostat nostbyla obnovena v roce 1991 a od té doby se daří v obci neustále něco nového budovat a obec zvelebovat. Jsou opraveny komunikace, byl vybudován vodojem s úpravnou vody, provedena rekonstrukce části vodovodu, byl do majetku obce zakoupen a opraven obecní hostinec, zakoupena budova bývalé školy, opraveny sakrální památky a řada dalších akcí.

Rádi se v obci pochlubíme kaplí zasvěcenou Nejsvětějšímu Srdci Páně jejíž stavba byla zahájena v r. 1911 a dokončena po 1. světové válce. V kapli se nachází barokní oltář pocházející z kostela v Dobrši. V obci a jejím okolí nalezneme řadu udržovaných křížků.

Lidová architektura je zastoupena stavením č.p. 6 – hned vedle kaple – postaveným kolem roku 1865 s krásným štítem nad vjezdem do dvora, v nice je uložena soška sv. Jana Nepomuckého pocházející ze Svaté Hory u Příbrami. Marná nemusí být návštěva obecního hostince.

Co naší obci chybí z architektonických památek, to je bohatě vynahrazeno krásami přírody. Jestliže lidé v naší obci nezřídka trpěli i hladem, tak na potěchu oka si nemohou stěžovat. Ticho, čistá příroda, lesy a daleké rozhledy do okolí je to nejlepší, co můžeme nabídnout pro vzpruhu těla i ducha.