Velký Týnec

Písemnou formou je Týnec (Tynech) poprvé v dějinách připomenut v latinské listině z roku 1207, kterou český král Přemysl Otakar I. daroval tři popluží v Bukovanech patřící dosud Týnci klášteru augistiniánek u sv. Petra v Olomouci. Tenkrát byl tedy Týnec ještě majetkem zeměpanským (královským) a z moci krále Přemysla Otakara II. byla před rokem 1274 uskutečněna výrazná změna v týneckém obecním zřízení. Králem pověřený zeměpanský úředník Petr, vladař olomouckého hradu zde zavedl tzv. právo německé, jímž byla odstraněna dosavadní nerovnost statků, k jednotlivým usedlostem znovu přidělena půda do dědičného nájmu, stanoveny přesné dávky z gruntů a do čela obce postaven rychtář jako zástupce vrchnosti. Jeho přičiněním byli pak získáni noví hospodáři z nedalekého okolí, čímž se dosavadní slovanská okrouhlice o 15 chalupách rozšířila až na 77 stavení seřazených nyní do osady ulicového typu, jakou v podstatě zůstala do dnešních dnů.

Následující z řady českých králů Václav II. dal v roce 1288 vesnici načas do zástavy za půjčku olomouckému biskupu Dětřichovi, ale ještě do konce 13. století ji znovu vykoupil. Teprve roku 1361 markrabí Jan, bratr císaře a krále Karla IV., vyměnil Týnec za jinou vesnici (Biskupice u Jevíčka) s olomouckou kapitulou. Od toho času pak byla tato významná církevní instituce vrchností týneckých poddaných až do pádu patrimoniální správy uprostřed 19. století, tedy bezmála 500 let. Vesnice patřila do kategorie tzv. stolních nebo privátních statků olomoucké metropolitní kapituly, čili mezi prebendy určené k osobnímu užitku jednotlivých kanovníků, v týneckém případě vždy právě nejstaršího z kapitulních hodnostářů. Prvním z nich byl (do roku 1376) kanovník Vojtěch z Otaslavic, pak v souvislé řadě následovaly téměř tři desítky dalších. Někdy v polovině 15. století vznikl u starobylé tvrze (na místě dnešního zámku) panský hospodářský dvůr svěřovaný do dědičného nájmu. Poddaní vesničané k němu zatím nebyli povinni fyzickou robotou. Místo pracovní povinnosti na polích odváděli vrchnosti pouze stanovené peněžní a naturální dávky. Teprve kanovník Melichar Pirnesius převzal roku 1597 hospodaření do vlastní režie, což týneckým rolníkům přineslo povinnost panské roboty. Vzdorovali sice dlouho, žalovali i u císaře Rudolfa II., ale nakonec v roce 16O1 podlehli. Nepříjemného břemene se zbavili až jejich potomci za dalších 186 let.

Vesnice byla již ve 13. století - tedy ještě v majetku zeměpanském - osadou rozsáhlou a významnou, čehož důkazem je nepochybně i dávný vznik zdejší fary a kostela, rozhodně před rokem 1286. Význam vsi nepoklesl ani v majetku církevním, naopak, týnecká rychta se v roce 1499 povznesla na vyšší právní stolici pro řadu vsí v majetku kapitulním v blízkém i vzdálenějším okolí. Od toho roku směla obec a její rychtář užívat pečeti se znakem podobným současnému obecnímu erbu. Však ještě před polovinou 15. století se obec začíná v dochovaných dokumentech nazývat VELKÝM Týncem.

Ač vesnice neležela na žádné významnější dopravní tepně, blízkost města Olomouce, o jehož obsazení často usilovala nepřátelská vojska, přinesl několikrát v dějinách kvetoucí obci zkázu. Největší za časů třicetileté války, kdy z 37 selských gruntů zůstalo 18 pustých a zmizela čtvrtina stavení chalupnických i s jejich obyvateli. Snaha kapitulní vrchnosti po nápravě válečných škod přinesla vesničanům přemíru nových nevolnických povinností, které se ovšem postupem let nijak nezmenšovaly. Jen málokterý z držitelů týnecké prebendy byl člověk lidumilný. Nepatřil k nim bohužel ani jinak v dějinách slavně zapsaný osvícený učenec, mecenáš věd a umění hrabě František Řehoř Giannini (v letech 1747-1758), nesporně nejvýraznější postava mezi držiteli statku ve Velkém Týnci. Lepší poměry nastaly až za jeho nástupce Karla Martinice (který v roce 1765 nechal na místě staré tvrze postavit dnešní barokní zámek) a zejména za kanovníka Jana Matyáše z Rolsberku, na něhož v roce 1787 připadl úkol zrušit v Týnci panské hospodářství a dvůr i polnosti přepustit rolníkům, jejichž dosavadní robotní povinnosti pak byly zaměněny za pevné peněžní dávky.

Uprostřed "osvíceného" 18. století se význam obce povznesl také výstavbou nového velkého kostela (1750-1760) na místě už dvou předchozích staveb tohoto určení, po zbourání chrámu vystavěného naposledy v roce 1521 na náklad čtyř týneckých sedláků. Kostel a zdejší fara byly už od nejstarších časů střediskem farnosti zasahující sousední vsi Vsisko, Čechovice, Krčmaň, Grygov a Hostkovice. s okruhem farnosti souvisí také vznik zdejší školy známé již v roce 1658. Školní budova u kostela se několikrát přestavovala (1737, 1813 i mezi tím) až v letech 1878-79 postavena budova definitivní. V letech 1870 až 1873 si občané z přifařených obcí Grygova, Krčmaně a Čechovic (i pro Hostkovice) postupně postavili vlastní školy, do týneckého obvodu pak patřilo jen Vsisko.

Již od poloviny 19. století nastaly i ve Velkém Týnci lepší časy, když v roce 1848 byla zrušena robota a s ní zmizela také stará feudální správa obce. Od roku 1850 byla vesnice samosprávnou politickou obcí v čele s voleným obecním výborem a starostou, zařazenou do okresu Olomouc - venkov.

Osvobození z feudální závislosti a nové občanské svobody přinesly zejména rozvoj zdejšímu zemědělství. Jistě i s přispěním úrodné půdy a příznivých klimatických podmínek Hané se Velký Týnec stal záhy věhlasnou obcí v pěstování vynikající bílé pšenice, sladařského ječmene, časem i cukrovky a chmele, vedle vzorného chovu dobytka a koní. Do konce 19. století dala obec o sobě vědět také svým společenským rozvojem, jemuž prospěla např. výstavba víceúčelové budovy hostince (1867), vznik rolnické záložny (1868), poštovního úřadu (1888) atd. Občanské aktivity se v závěru století projevily v četných spolcích profesních (např. chovatelů dobytka 1889), ale také ve sdruženích osvětových, kam patřil od r. 1878 Řemeslnický spolek, vlastenecký spolek "Svornost" (1881), svým způsobem i Sbor dobrovolných hasičů z roku 1884 a od roku 1897 tělocvičná jednota Sokol, jedna z prvních v okrese (od roku 1901 již s vlastní sokolovnou), v novém století pak především odbor Národní jednoty (1909) s kulturním a výchovně vzdělávacím programem v českém národním duchu.

Nepočítaje zemědělství, nebyly v obci nikdy příliš vysoké aktivity podnikatelské. Pouze v letech 1870 až 1935 zde existovala cihelna a z řady menších živností se až po I. světové válce povznesla pouze stolářská dílna Rajmunda Slezáka na větší tovární podnik pro výrobu nábytku (dodnes činný). S touto skutečností souviselo i sociální složení obyvatelstva a z něho plynoucí jeho diferenciace politická. Již od roku 1904 (až do konce I. republiky) měla vždy nejvíc sympatií strana agrární, v roce 1908 však vznikla zdejší organizace sociální demokracie, od následujícího roku 1909 pak strana křesťansko-sociální (pozdější lidová). Starostou obce ve Velkém Týnci však byl vždy (až do roku 1941) představitel selského stavu.

Nešťastná I. světová válka přinesla smrt 31 týneckým mužům padlým na frontě, včetně jednoho z dvacíti občanů, kteří se v zahraničí přidali k československým legiím. Po válce se obec probudila do let dosud nebývalého rozvoje. Za dvacetiletí svobodné republiky se zvětšila o 82 nových obytných domů, o 20% se zvýšil počet obyvatel. K jejich prospěchu byl zřízen zdravotní obvod se stálým lékařem, od roku 1920 měla obec pravidelné autobusové spojení (na trati Olomouc - Tršice), v roce 1921 byla ukončena elektrifikace, o rok později začala působit velkotýnecká měšťanská škola. K proslulosti Velkého Týnce přispělo postavení památníku osvobození na vrcholu kopce Hradisko za východním okrajem obce, jehož odhalení 18. 9. 1921 byl přítomen prezident republiky T. G. Masaryk. Mezi léty 1922 až 1936 byla obec známa pořádáním pravidelných zemědělských výstav i péčí o pěkný vzhled veřejných prostranství. Mnohé tyto aktivity byly spojeny se jménem zasloužilého starosty Jaroslava Bečáka, poslance Národního shromáždění a významného zemského činitele.

Z obecních prostředků byly postaveny tři obytné domy, nová budova hasičské zbrojnice (1933) a v roce 1936 velký, účelně zařízený Společenský dům. Bohužel však nedošlo k připravované stavbě nové budovy pro měšťanskou školu.

V podmínkách svobodného demokratického státu po roce 1918 zvýšený společenský ruch se nejdříve projevil na poli náboženském, kdy se téměř polovina věřících (42%) odklonila od římskokatolické církve a přidala se k nové Církvi československé. Nová náboženská obec velkotýnecká si pak v roce 1924 postavila svůj Husův sbor. Tyto události zase vyvolaly zvýšenou aktivitu katolíků, mj. vznik tělocvičné jednoty Orla, která rovněž v roce 1924 postavila vedle Husova sboru pěknou orlovnu. Není bez zajímavosti, že v těch časech byl nejvyšším moravským představitelem římskokatolické církve týnecký rodák Mons. Leopold Prečan, olomoucký arcibiskup v letech 1923-1947 a v čele Československé církve stál (1925-1946) moravský biskup ThDr. Rostislav Stejskal, rodák z přifařených Hostkovic. (Oba měli kdysi svou kněžskou primici v kostele Nanebevzetí P. Marie ve Velkém Týnci.)

Z tradičních spolků byl nejčilejší Sokol, který si vedle staré sokolovny postavil v roce 1933 novou prostornou budovu. V bohaté kulturní činnosti se stále angažovala Národní jednota, chloubou obce byli nadále dobrovolní hasiči atd. Vznikala však i sdružení nová, mezi nimi např. v roce 1933 sportovní klub s vlastním hřištěm v areálu zrušené obecní cihelny. Léta poklidného rozvoje společenského i hmotného krutě ukončila nacistická okupace 1939 - 1945.

Je pravda, že Velký Týnec s přibližně 1800 obyvateli prošel léty okupace a II. světovou válkou nesrovnatelně lépe než mnoho jiných moravských obcí, přesto bylo 12 zdejších občanů vězněno v nacistických věznicích a koncentračních táborech, dva z nich tam zahynuli, dva další zemřeli na následky utrpení brzy po válce. K obětem války patřil také mladík zastřelený za povstání 1. května 1945 a dvě ženy zabité střepinami leteckých bomb. Ani poslední dny a hodiny války, kdy obcí prošla fronta, jí nepřinesly nějak zničující zkázu. Několik stavení bylo poškozeno za leteckého útoku sovětských letadel dne 5. května, osvobozovací boje o tři dny později (8. května 1945 ve večerních hodinách) tyto škody sice rozmnožily, ne však nenapravitelně. Za bojů v obci a blízkém okolí padli dva bezejmenní rudoarmějci a o život zde přišlo také 7 německých vojáků a 3 Maďaři.

Ihned po osvobození se správy obce ujal Místní národní výbor. Nová republika již nepočítala s obnovením činnosti dosud nejsilnější strany agrární a tak si křesla v MNV rozdělili, zpočátku rovnoměrně, zástupci čtyř schválených politických stran: lidové, komunistické, nár. socialistické a soc. dem. V tomto pořadí se také seřadily sympatie voličů z Velkého Týnce při volbách roku 1946. Po únoru 1948 ovšem získala jako v celé zemi v podstatě všechnu moc KSČ, i když se to týneckým občanům příliš nezamlouvalo a ve volbách v květnu 1948 vyslovila téměř polovina (43,8%) voličů nesouhlas s novým politickým kurzem. Obec si tím jistě nezískala přízeň vyšších míst a státní moc to dala pocítit zejména zámožnějším rolníkům -"kulakům", z nichž pět se v padesátých letech ocitlo v mnohaletém žaláři.

Změna společenského systému po roce 1948 poznamenala charakter obce. Po založení JZD (až v roce 1955) ubylo pracovních příležitostí v zemědělství, útlum soukromého řemeslnického podnikání přinesl zánik většině zdejších živností. Ani několikanásobné rozšíření výroby ve znárodněné továrně na nábytek (podnik UP) nestačilo dřívější ekonomický potenciál obce nahradit. A tak se časem snížil počet obyvatelstva (např. mezi léty 1946 až 1970 o 15%), nových domů přibývalo jen velmi málo.

Přesto však i tato doba měla ve Velkém Týnci svá aktiva. K prospěchu občanů byla v letech 1947-1950 vystavěna nová moderní škola, několikrát byly upravovány veřejné komunikace, zlepšilo se dopravní spojení autobusy ČSAD, vyšší úroveň dostala zdravotnická péče atd.

Vyšší tempo svého rozvoje mohla obec zaznamenat až od konce sedmdesátých let, kdy byla vybudována nová mateřská škola (1981), ještě před tím požární zbrojnice (1978), budova kina a knihovny (1983), objekt zdravotního střediska (1987), sportovní areál u školy (1988), komunální čistírna odpadních vod (1989), započata stavba nákupního střediska. Nákladem obce byl účelně rekonstruován zámek (1966, mj. pro úřadovny MNV) a celý Společenský dům uvolněn pro kulturní činnost. V ekonomické oblasti byl vedle průběžné modernizace závodů UP vybudován v roce 1976 zemědělský komplex pro odchov selat a také místní JZD se po několikaletých počátečních potížích přeměnilo výstavbou účelových objektů rovněž ve velmi slušnou výrobní kapacitu. Zvlášť po roce 1974, kdy se sloučilo s okolními družstvy v Čechovicích, Majetíně, Krčmani, Svésedlicích, Bystrovanech, v Grygově - Vsisku a v Holici a hospodařilo na 3857 hektarech polí a nově založených chmelnic. Zejména za přispění zemědělského resortu došlo v obci po dlouhé odmlce mj. také na výstavbu bytovou. V několika etapách (1958, 1972, 1972) postupně vznikl Oblastní podnik služeb až s 200 zaměstnanci zaměřený především na výrobu stavební a krejčovskou.

Po volbách v říjnu 1976 byl vytvořen společný MNV také pro sousední obce VSISKO, ČECHOVICE a KRČMAŇ, které se od toho data staly místními částmi Velkého Týnce.

Všechny tři obce měly již od středověku mnoho společných osudů s Týncem. Všechny byly za feudálních časů majetkem metropolitní kapituly, ve stejném čase a za podobných okolností se tedy osvobodily z panského područí i jejich následný vývoj jako samostatných typicky zemědělských vesnic snese vzájemné srovnání. Vzájemně je spojovala po staletí duchovní správa velkotýneckého kostela, později dočasně společná škola ve Velkém Týnci (po vzniku měšťanky znovu - dodnes). Už dávno vzájemně řešily některé problémy komunikační, vodohospodářské apod., patřily do stejného obvodu četnické stanice aj., nakonec, jak již uvedeno, jejich zemědělci obdělávali společně svá pole v rámci jednoho JZD. Také někdejší spolky a společenské organizace úzce spolupracovaly - pokud vůbec nebyly společné. Měla tedy integrace z roku 1974 své historické opodstatnění.

Obec Krčmaň se však v roce 1990 v souladu s přáním většiny obyvatel opět osamostatnila a společné dějiny nejnovější doby tedy vytváří jen Velký Týnec s místními částmi Vsisko a Čechovice. Události, jež se na tomto teritoriu seběhly po listopadu 1989 ještě historií v pravém slova smyslu nejsou. Až však jednou bude budoucí historik tuto dějinnou éru popisovat, jistě neopomene sdělit, že se sice poněkud snížila ekonomická prosperita zdejší (opět soukromé) továrny na nábytek či zemědělského družstva, ale že nová doba zase přinesla rozvoj bezmála dvěma desítkám nových soukromých podniků a obchodů různého zaměření. Jistě si všimne čilého tempa soukromé bytové výstavby (zejména v lokalitě u nové školy), zaznamená, že v krátkém čase byla dokončena plynofikace všech částí obce, zdokonalena kanalizace, elektrické osvětlení apod. Jistě také pochválí společenské aktivity občanů např. na poli tělovýchovy a sportu (přes dobré výsledky v kopané, umělecké gymnastice, odbíjené aj.), nebo práci známého národopisného souboru Týnečáci, oddílu Junáka a mnoha dalších.