Číčovice

Číčovice

Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirací.

Ves Číčovice leží v kulturní krajině, která má velmi staré, archeologickými výzkumy doložené, osídlení. Historické písemné prameny však nechovají tak dlouhou paměť. Obec se skládá ze dvou osad - Velkých a Malých Číčovic. Tato skutečnost je zaznamenána i v prvních zmínkách v historických pramenech. První zmínka o Číčovicích je datována do roku 1470 a je učiněna v zápise Desk zemských z roku 1542. Rok před tím shořely při požáru Pražského hradu téměř všechny kvaterny zemských desek. Vlastníci zemskodeskovních statků byly vyzváni, aby do obnovených zemských desek učinili zápisy o svém majetku. Tak v roce 1542 Jan purkrabí z Donína zapsal svůj statek Bílý Újezdec (u Slaného), jehož součástí byl i majetek v "Czieczowiczich obogich". Ze zápisu vyplynulo, že Číčovice kdysi patřili k panství hradu Okoře a onen hrad v roce 1470 vyženil Janův děd Bedřich purkrabí z Donína, když si vzal za manželku Barboru, dceru Bořivoje z Lochovic.

Bořivoj z Lochovic získal Okoř tak, že se oženil s Dorotou, dcerou Janovou z Okoře. Jan byl synem Ludvíka z Okoře, jinak lékárníka ve Starém Městě Pražském. Ludvík, zvaný v Praze Lojza apatykář, koupil Okoř v roce 1418 od Jindřicha Lefla z Lažan a jeho syna Jana Bechyňka . V době husitských válek držel Okoř husitský hejtman Václav Carda z Petrovic, ale po té se do držení vrátil právoplatný vlastník, zmíněný Jan, syn Lojzův.

Bořivoj z Lochovic měl s Dorotou z Okoře dceru Barboru, která se jako dědička okořského statku vdala za příslušníka významného českého panského rodu Bedřicha purkrabího z Donína. Ti měli dva syny, kteří založili dvě rodové větve v Čechách. Starší Ješek (Jan) byl předkem benátecké větve a mladší Bořivoj větve újezdecké (Bílý Újezdec). Po rozdělení dědictví po otci v roce 1476 mezi bratry získal Bořivoj po otci Okoř, Lopatu, Roztoky, Bílý Újezdec a některé zastavené statky příslušné ke hradu Křivoklátu. Oženil se s Johankou z Veitmile a měl syna Jana. Ten v roce 1518 prodal Okoř Hynkovi Bořitovi z Martinic na Smečně a za své sídlo si vybral tvrz v Roztokách. Číčovice byly od okořského panství odebrány a připojeny ke statku Bílý Újezdec. Tak byly také Číčovice Janem z Donína zapsány do obnovených Desek zemských v roce 1542.

Jan z Donína měl s manželkou Annou ze Svojšína syny Kamila, Jana, Václava, Víta a Bedřicha. Držitelem Bílého Újezdce se stal nejstarší Kamil († 1562, svobodný). Dědili po něm bratři Jan a Václav, ale ti vzápětí v roce 1562 prodali oboje Číčovice a ves pustou Třebovízek Ctiborovi, Václavovi a Janovi starším bratřím Služským z Chlumu a Jiříkovi Ottovi z Losu. Bratři se rozdělili tak, že každý držel nějaký poplužní dvůr. V další generaci se v držení Číčovic objevuje Šťastný (Felix) Služský z Chlumu, zřejmě syn Ctiborův.

Šťastný Služský z Chlumu byl také stavitelem číčovické tvrze a v roce 1588 se mu podařilo koupit v Číčovicích díl Ottův z Losu. Měl jediného syna Jana Benjamina, který po smrti otce v roce 1590 dědil Číčovice. Od svých příbuzných získal v roce 1606 Tuchoměřice a s nimi statek číčovický spojil. Nepodržel však uvedeného majetku dlouho a v roce 1615 vše prodal Otovi Jindřichovi z Vartenberka (vklad do Desk zemských v roce 1617). V zápise je zmiňována existence krčmy "vejsadní" a masného neb řeznického krámu v Malých Číčovicích.

Ota Jindřich z Vartenberka byl po bitvě na Bílé hoře (1620) obviněn z účasti na stavovském povstání (1618 - 1620) a konfiskační komisí pokutován ke ztrátě majetku. Z pokuty však byl osvobozen na základě královské výpovědi z 13. 6. 1623 a jeho statky mu byl ponechány. Zápis konfiskační komise je vypočítává: statky Tuchoměřice a Číčovice - zámek Tuchoměřice s dvorem poplužním, ovčínem, pivovarem, chmelnicí, vinicemi s lisem, dvěma mlýny ve vsi Tuchoměřicích, s olejnou, rybníky, řekou Vltavou s přívozem, vsi Tuchoměřice s podacím kostelním, část vsi Kněžívka, tvrz Číčovice s dvorem poplužním, ovčínem, tři rybníky, vsi Veliké neb Hořejší Číčovice a Malé Číčovice, s dědinami v pusté vsi Černovice a dalším příslušenstvím, tak jak v roce 1615 od Jana Benjamina Sluzského z Chlumu a v roce 1621 prodal jezuitské koleji u sv. Jiljí (6. září) se ztratila. Tak byla kopie smlouvy dodatečně vložena do Desk zemských 7. 10. 1630. V té době byl Ota Jindřich z Vartenberka již pět let mrtev. Byl i se svou manželkou ubit vlastními podanými v Markvarticích (mezi Benešovem nad Ploučnicí a Českou Kamenicí). Kdysi jeden z velice bohatých českých šlechticů skončil zcela neslavně a to zejména díky svým osobním vlastnostem, které jeho současníky byly vnímány jako špatné a s dobrými mravy neslučitelné.

Tuchoměřice vlastnili jezuité až do zrušení řádu bulou papeže Klimenta XIV., vydanou 21. 7. 1773 (na popud francouzských a španělských Bourbonů; v Rakousku Habsburky uvítána, je mylná tradice, že jezuity zrušil v Čechách císař Josef II.). Majetek v Tuchoměřicích a Číčovicích byl připojen k bývalému novoměstskému jezuitskému konviktu při kostele sv. Ignáce (Karlovo náměstí) a s ním předán Studijnímu nadačnímu fondu a tomu patřil až do roku 1945.

V letech 1711 - 1714 byl v Malých Číčovicích postaven kostelík (kaple) sv. Kříže. Barokní stavba je v půdorysu osmiboká a má stanovou střechu završenou sanktusníkem se zvonem. Pohledově je kaple svým exteriérem nezaměnitelná.

O jménu

V průběhu historie bylo možné zaznamenat následující podoby názvu obce: w Czieczowiczich obogich (1470, 1542), wes welike Czicziowicze, wes male Czicziowicze (1562), na Czicziowiczjch, w Cžicziowicze, male Cžicziowicze, Welke neb horžeyssi Czicziowicze (1617). Význam názvu obce je jazykovědci vykládán: Místní jméno Číčovice vychází z osobního jména Číč, staročesky Čieč (např. v roce 1258 Chech iudex) a znamená Číčův, tedy Číčův dvůr.

K výkladu místního jména činím poznámku. Odvození jména vsi od staročeského osobního jména Čéč nijak neznamená, že lze spojovat jméno Čéče z Budějovic, nejvyššího sudího Království českého v letech 1256 - 1264, s dějinami obce (a tím se snad pokoušet o posouvání počátků historických dějin obce do této doby). Takové spojení je nesmyslné a nekritické. Čéč z Budějovic, nejvyšší sudí z doby vlády Přemysla Otakara II., neměl s Číčovicemi nic společného. Ve výkladech jazykovědců (Profous, Místní jména v Čechách) je jméno Chech judex uvedeno pouze jako příklad a doklad existence jména ve staročeské slovní zásobě již v polovině 13. století a to je vše. Nicméně platí, že jméno obce je odvozeno od nějakého Čéče, který byl na základě analogií z jiných míst s největší pravděpodobností lokátorem vsi, či držitelem dvora, okolo kterého pak vzniklo další osídlení jako základ vsi.

Erby

O erbech purkrabích z Donína a Služských z Chlumu

S poznatelnými počátky dějin obce Číčovice jsou spojeni především páni z Donína. Lze dovodit, že před nimi byl vlastníkem Bořivoj z Lochovic a Okoře, jehož erbem byla volská hlava. Nedomnívám se, že by bylo vhodné takovou figurku užít v obecním znaku i proto, že její nejednoznačnost může vést k záměnám např. se zubří hlavou pána z Pernštejna. Hledat inspiraci pro návrh obecního znaku u erbů držitelů hradu Okoře před rokem 1470 (první zmínkou o obci v historických pramenech), je nekorektní a proto je zcela upuštěno od úvahy využít erbu těch co se psali z Okoře před touto dobou.

Purkrabí z Donína patřili k významným českým šlechtickým rodům. I když jejich rodovým hradem je Donín (Dohna) u Pirny v dnešním Německu a v moderní době je rod vnímán jako rod spíše německý, je vazba na České království v počátcích dějin rodu zřejmá. Pirensko (dle města Pirna - ve 14. století česky Perno, pak také Perensko), odkud rod pochází byl ještě ve 14. století součástí Koruny české a funkce a titul purkrabích, který se nakonec stal součástí jejich rodového jména, pochází od českého krále. Jedna z větví rodu držela řadu statků v Čechách a byla až do počátku 17. století integrální součástí české šlechtické obce. Rodovým erbem Donínů byl modrý štít se stříbrnými zkříženými jeleními parohy.

Rod Služských z Chlumu patřil ke starobylému rozvětvenému českému rodu, z něhož pocházeli také Chlumové, Lacembokové, Veselíkové, Litoborští, Všejamští a Ratibořští z Chlumu. Hrad Chlum, podle kterého je psán jejich přídomek, leží u Mladé Boleslavi. Společným erbem byl štít dělený levým stupněm stříbrno-červeně.